Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
Podpořte Harry Pottera
umístěte na své stránky ikonku
Nedávám sem svůj e-mail protože si myslím kolik lidí ho bude chtít .. ale kdyby někdo chtěl nějaké informace nebo spřátelení pište na něj :)

Milada.rozkova@seznam.cz
 
 
 

Kapitola č. 8: Falešné vzpomínky

Albus se probral z bezvědomí a zmateně se rozhlédl okolo sebe. Netušil kde je, ani co tu dělá. Jediné, čím si byl jistý, bylo, že ho neskutečně bolela hlava. Pokusil se sednout si, ale závrať ho přinutila padnout zpět do polštářů.

„Co tu do prčic dělám?“ šeptl do ticha, které ho obklopovalo a rozmazaným zrakem se snažil rozeznat nějaké známé obrysy. Po chvíli marného snažení to však vzdal a zavřel oči, aby zmírnil bolest tepající v jeho spáncích.

„Už jsi vzhůru?“ potichu se kdosi zeptal a Al ucítil teplou dlaň na svém čele.

„Co se stalo?“ zeptal se a a vzhlédl k ženě, která si k němu přisedla.

„Nic vážného, ale potřeboval jsi trochu ošetřit. Pár dní budeš odpočívat a vše bude v pořádku.“ ujišťovala ho a ho překvapilo zjištění, že ho její hlas uklidňuje.

„Kdo jsi? Vím, že tě odněkud znám, ale…“ zaváhal a pátral ve svých vzpomínkách. Zdali se mu nějak zmatené a nejasné.

„To bude tím zraněním. Jsem tvá snoubenka, vzpomínáš si? Poznali jsme se v nemocnici u sv. Munga, a když jsem potom odtamtud po smrti tvé ženy odešla, vyhledal jsi mě. Tajně jsme se spolu setkávali poslední dva roky a asi před týdnem jsi mě požádal, abych se stala tvou ženou a matkou tvé dcery.“ mluvila trpělivě a bedlivě sledovala, jak se jeho tvář uvolňuje. „Vzpomínáš si?“ zeptala se a Albus měl pocit, že se některé jeho vzpomínky vyjasňují.

„Terezo? Jsi to ty? Nevím… nevzpomínám si na všechno, ale…ano, chci si tě vzít za ženu.“ řekl potichu a ona se vítězoslavně usmála. Žádný nápoj lásky ani Imprerius by ho nepřinutil chovat se tak, jak chtěla ona. Díky svému lektvaru a starověké magii se jí podařilo upravit mu vzpomínky a jeho mysl byla otevřená novým vzpomínkám, které mu vnutí a on sám je přijme za vlastní. Potřebovala ještě pár dní, aby naplnila jeho mysl vzpomínkami na jejich společné setkání, na žádost o ruku a podobné věci, které bude muset vědět, jestli ji předvede před svou rodinu. Vlastně teď i před její novou rodinu.

„Teď spi, na vše si včas vzpomeneš. Ještě pár dní a vrátíš se ke své dceři.“ šeptala mu a on uspokojený jejím hlasem opět usnul.


Uběhl týden, od zmizení Albuse a Lilly nepřišla na nic, co by jí mohlo při jeho hledání pomoct. Večer se vrátila domů pozdě a vyčerpaně dosedla do křesla v obýváku.

„Zjistila jsi něco?“ zeptala se její sestra a přinesla jí večeři.

„Dík.“ řekla a vzala do ruky vidličku, ale i když jídlo vypadalo lákavě, jen se v něm prohrábla a odsunula talíř.

„Promiň, ale vůbec nemám chuť. Po Albusovi není ani stopy a já nevím, kde bych měla začít hledat.“ povzdychla si. Annie si sedla na opěradlo křesla a objala sestru okolo krku.

„Co budeme dělat? Nesmíme to vzdát, Lilly.“

„Nevzdáme, neboj. Já jen doufám, že to nebude jako s taťkou. Jeho tehdy hledali víc než půl roku a i to byla vlastně náhoda, že se vrátil.“ vzpomněla si Lilly na to, co se stalo když měla asi deset roků. „Mámě už to déle nemůžeme tajit. Od začátku mi nevěřila a teď je Al pryč už dlouho. Ari půjde za chvíli do školy a …“

„Řeknu jí to zítra. Hlavně ho prosím nepřestávej hledat.“ prosila Annie.

„Neboj. Děti už spí?“ zeptala se a chystala se zkontrolovat svoje děti.

„Usnuli před chvílí a Scorpius se vrátí prý asi za hodinu.“ řekla jí Annie a dívala se za sestrou, která zmizela na schodech vedoucích do patra.

„Kruci Albusi, kde jsi?“ zaklela potichu a přemýšlela stále nad tím, co ji trápilo v posledním týdnu. Kam jen mohl její bratr zmizet?


Naproti tomu, že bylo ještě brzy ráno, slunce už stihlo ohřát vzduch a slibovalo lidem další krásný letní den. Teplý větřík jemně rozvlnil záclony v pokoji, kam vnikl skrz dokořán otevřené okno a svým jemným dechem pohladil po tváři spící ženu. Ta jen nespokojeně něco zamrmlala a úplně odkopnouc přikrývku na zem se otočila na bok. Do tváře jí zasvitlo sluníčko a její krásný sen byl nadobro pryč.

„Ještě chvíli.“ zamumlala, ale odpovědí jí bylo jen slabé zahoukání malé sovičky sedící na parapetu. Annie nejprve otevřela jedno oko a když se ujistila, že nemá vidiny, byla v mžiku na nohách.

„Josie, co tu děláš? Co si mi to přinesla?“ pohladila sovu po hlavě a převzala si od ní zprávičku. „Díky.“ řekla a hned rozevřela svitek, aby zjistila, co jí matka píše. Josie totiž byla Ginnina sova, kterou jí děti koupili před pár lety k narozeninám.


Albus je doma. Jestli můžeš, přijď. Mamka.


Annie nechápavě zírala na krátkou zprávu. Odkdy je matka tak stručná? Její bratr se konečně vrátil. Samozřejmě, že přijde. To si s ním ještě vyřídí, jak si to dovoluje jen tak zmizet a nedat o sobě vědět? Jestli nemyslel na ostatní, měl aspoň na mamku a Aranel. Ale proč matka nenapsala víc? Stalo se něco, nebo se na mi jen kvůli něčemu zlobí? Možná proto, že jí to neřekla sama a poslala místo sebe Lilly, ale vždyť její sestra nic takového neříkala.

V rychlosti ze sebe shodila noční košili, oblékla si riflové kraťasy a přiléhavé bílé tričko. V koupelně si opláchla tvář, vyčistila zuby a učesala své krátké vlasy. Celé jí to netrvalo víc než deset minut a hned potom seběhla do kuchyně, kde už byli všichni členové Lilliny rodiny.

„Dobré ráno.“ pozdravila vesele a její pohled padl na sestřinu unavenou tvář. Lilly už pár nocí nespala nijak dobře a to vše kvůli bratrovi. I to si v duchu připsala na seznam věcí, které mu chtěla říct.

„Bré…“ zamumlal Scorpius, avšak neodtrhl zrak od novin. Zato děti byly rozpovídány a hned ji začaly zahrnovat svými plány na poslední týden prázdnin.

„Přidáš se k nám, teto Annie?“ zeptala se Nelli a s chutí se zakousla do čerstvého rohlíku.

„Dnes ne, zlato. Musím jít za vaší babičkou a strýcem Albusem, který se konečně vrátil.“ řekla a vrhla významný pohled směrem k Lilly.

„Cože? Je zpět? Jak to víš?“ vyhrkla sestra a i Scorpius zbystřil pozornost. Annie jí podala lístek, který přinesla sovička a nalila si do hrnečku kávu.

„Já tomu nerozumím.“ rezignovala Lilly a pořádně si usrkla z vlastního hrnku.

„Ani já, proto tam spolu zajdeme a zjistíme, co se stalo.“ rozhodla Annie a Lilly souhlasně přikývla. Jen co se najedli, přemístili se společně do bratrova domu, nedbajíc na to, že by měli přijít zvenku a zaklepat.

„Fajn, že jste obě tady.“ přivítala je matka stroze a vedla je do kuchyně, odkud byl výhled do zahrady. Když z něho vykoukly, viděly svého bratra sedět pod stromem s Aranel, ale zarazilo je, že nebyli sami. Byla s nimi nějaká žena.

„Kdy přišel?“ zeptala se Lilly, které viditelně odlehlo, když ho zahlédla.

„Kdo je ta žena?“ zeptala se zase Annie, které se něco nezdálo.

„Přišli spolu dnes ráno a Albus mi ji představil jako svou budoucí ženu.“ řekla matka pohoršeně.

„Cože?“ vyhrkly sestry dvojhlasně.

„Slyšely jste. Mimochodem, oni dva tvrdili, že Albus byl ten týden zraněný a ona ho ošetřovala, zatímco vy dvě…“ podívala se na ně vyčítavě, i když všechny tři věděly, že historka o Alové práci v terénu byla jen výmluva.

„K tomu se vrátíme později, teď nám řekni, co víš.“ skočila jí do řeči Lilly a zkoumavě se podívala na ženu sedící vedle Albuse držíc ho za ruku. Zdálo se, že Aranel je spokojená a nová žena po boku otce jí vůbec nevadí.

„Prý se scházejí už aspoň dva roky, ale tajili to kvůli Ari. Rozhodli se však, že se chtějí vzít a proto za ní Albus minule jel. Ten dopis i s přenášedlem byl od ní. Chtěli se dohodnout, jak nám to řeknou a chtěl ji představit, avšak cestou se nějak poranil. Netuším jak ani nechápu, že potřeboval týdenní ošetření, ale na to bude čas později.“ vysvětlovala Ginny a s obavami vyhlížela ven.

„Mami, co se děje? Znám tě a vím, že by tě takto neznepokojilo to, že se chce Albus oženit. Sama jsi mu domlouvala, aby si někoho našel a nezůstával sám, tak kde je problém?“ naléhala Lilly, která vycítila matčiny obavy.

„Ta žena se jmenuje Tereza Lanceová a pracovala kdysi s Alem a Sophií u sv. Munga. Až do Sophiiny smrti jsem o ní neslyšela, ale když se Aranel narodila a my jsme si ji vzali domů, přišla se na ni podívat, prý aby zkontrolovala, jestli je v pořádku.“ vzpomínala Ginny.

„No a? To ošetřovatelé asi dělají, ne?“ nechápala Annie, kam tato debata vede.

„To ano, i když mě to překvapilo, když je Al léčitel. Pustila jsem ji dovnitř, ale když ji uviděl Albus…“ odmlčela se. „Bez okolků ji vyhodil a řekl mi, že by byl rád, kdyby ji už nikdy neviděl v blízkosti své rodiny a především v blízkosti jeho dcery. Tuším potom odešla z nemocnice a od té doby ji neviděl.“

„Tak mi teda vysvětli, co dělá v Alové zahradě s nimi oběma?“ pochopila Lilly a měla z toho smíšené pocity.

„To musíme zjistit. Proto jsem ráda, že jste tu. Potřebuji mluvit s Albusem osamotě.“ rozhodla Ginny a obě pochopily.

„Tak půjdeme přivítat naši novou švagrovou do rodiny.“ zahlásila Lilly a zadním vchodem vyšla ven. Jen co Albus zahlédl sestry, rozběhl se k nim a nadšeně je objímal.

„Super, že jste tu. Rád bych vám někoho představil.“ řekl a vedl je k místu, kde stála Tereza tvářící se dost nejistě. Její hra na plachou laň však Lilly nezmátla a při pohledu do jejich očí znejistěla. Nejraději by tu ženu vyhodila tak jak údajně Albus před nějakou dobou, protože z ní necítila nic dobrého.

„Slyšeli jsme, že máš velkou novinu, brácha. Ale povím ti, odplata za to, jak jsi nás vystrašil tě nemine. Lilly kvůli tobě nadělala na oddělení pěkný humbuk a hledalo tě několik bystrozorů.“ vyčítala mu Annie, ale usmívala se na jejich hosta.

„Cože? To myslím…“ podíval se tázavě na Lilly. Ta mu se zdviženým obočím pohled opětovala.

„Promiň, to jsem nechtěl. Neměli jste si dělat starosti.“ mumlal a zdálo se, že ho to skutečně mrzí.

„O tom si povíme později.“ uzemnila ho Lilly a obrátila se na Terezu. Vykouzlila na tváři svůj nejsladší úsměv a milým hlasem k ní promluvila.

„Vítejte, jsem ráda, že vás poznávám. Škoda, že se s vámi Albus nepochválil už dřív. Už dávno jsme mu říkali, že mu samota neprospívá a i Ari potřebuje matku. Já jsem Lilly a toto je Marry- Ann. Elisabeth je bohužel na cestách, ale snad se do svatby vrátí.“ představila sebe a sestru v rychlosti.

„Velmi mě těší, slyšela jsem o vás toho tolik, že mám pocit, jako bych vás znala už dávno.“ vrátila jí Tereza a nasledovala své hostitele k zahradnímu nábytku, kde se všichni pohodlně usadili.


Aranel, která až doteď seděla potichu pod stromem se vytrousila do svého pokoje a z okna sledovala dospělé, jak se baví.

„Výborně, Terezo. Až do této doby to šlo celkem hladce, tak to nepokaz. Dokud nebudeme v Bradavicích, musíme si dávat pozor.“ promlouvala sama pro sebe a oči se jí nebezpečně leskly.