Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
Podpořte Harry Pottera
umístěte na své stránky ikonku
Nedávám sem svůj e-mail protože si myslím kolik lidí ho bude chtít .. ale kdyby někdo chtěl nějaké informace nebo spřátelení pište na něj :)

Milada.rozkova@seznam.cz
 
 
 

Kapitola č. 5: Procházka pouští

Nadšený dětský hlas se rozlehl tichým domem, když se Aranel se svým otcem vrátila z nákupů v Šikmé uličce. Je to jen pár dní, co její sova přinesla dopis z Bradavic, ale ona se už nemohla dočkat, kdy si koupí všechny potřebné učebnice, školní hábity a ostatní pomůcky, a tak jejímu otci nezbývalo nic jiného, než ji vzít do Šikmé uličky, kde sehnali vše potřebné.

Právě se vrátili domů, když je v obýváku přivítala Ginny.

„To je dost, že jste tady. Albus, toto ti přišlo od Munga, posílají ti přenášedlo, abys za nimi okamžitě přišel.“ podávala mu otevřený svitek pergamenu i s přiloženým knoflíkem sloužíacím jako přenášedlo.

„Kdy to přišlo?“ zeptal se a při pohledu na dopis se zamračil.

„Je to asi jen pět minut. Zdá se, že je to vážné, měl bys tam hned jít.“ odpověděla Ginny a pomáhala Aranel oprášit zbytky sazí, které jí uvízly na hábitě po cestě letaxem.

„Ari, babička má pravdu, budu muset jít. Zvládnete to tu beze mne? Slibuji, že ti to vynahradím.“ otočil se k dceři a podíval se do velkých hnědých očí. Slíbil jí, že se jí bude celý den věnovat, když měl volno. Podobné situace se opakovaly dost často a on byl rád, že podobně jako Sophie kdysi i jeho dcera chápe jeho povinnosti a nic mu nevyčítá.

„Samozřejmě, jen běž a někoho zachraň, tati.“ přikývla malá slečna a na rozloučení ho objala.

„Vrátím se hned jak to bude možné, poslouchej babičku.“ políbil ji na čelo a vzal do ruky přenášedlo. Nevšiml si už ale tajemného úsměvu na tváři své dcery, která ho spokojeně sledovala, jak odchází. Pocítil známé trhnutí pod pupkem a přemístil se na místo, které nikdy předtím neviděl. Rozhlížel se okolo sebe a hledal zraněné, o kterých se psalo v dopise, místo toho se však nacházel v jakési místnosti bez oken a s holými stěnami. Nebylo tu nic, kromě stolu prostřeného pro dva se svíčkami uprostřed. Obezřetně sáhl po hůlce, ale zastavil ho nějaký hlas přicházející z opačné strany místnosti.

„To nebude nutné, tvoje kouzla tu i tak neúčinkují.“ najednou se ve dveřích, které předtím neviděl objevila nějaká žena. V přítmí, které tu vládlo jí zprvu neviděl do tváře, ale jen co popošla blíže a světlo svíčky dopadlo na jej tvář, oči se mu rozšířily od údivu.

„Ty?“ zmohl se na jediné slovo a ona popošla ještě blíže stále přikyvujíc.

„Já, Albusi. Dlouho jsme se neviděli, že?“ předla jak spokojená kočka.

„Co to má znamenat?“ osmělil se a trochu couvl.

„Už brzy se to dozvíš, ale teď se pojď najíst. Čeká to tu jen a jen na nás…“ šeptla mu do ucha a vedla ho ke stolu. Jeho ruka se jí však vytrhla a on zůstal stát na místě, propalujíc ji pohledem.

„Albusi, drahý… máš dvě možnosti.“ podívala se na něj a když i nadále mlčel, pokračovala. „Buď to půjde po dobrém, nebo po zlém. Ale věř mi, já svého dosáhnu. Takže co kdybys zkusil tu první možnost?“ nadhodila škodolibě a posadila se ke stolu, vyčkávajíc, co udělá. Nakonec přece jen poslechl a sedl si naproti ní. Měl pocit, že ho klame zrak. Myslel si, že už ji nikdy neuvidí, od té doby, co před jedenácti roky zmizla z jeho života…


Na první pohled se zdálo, že domů v Godrikově dole je opuštěný a neobývaný, avšak opak byl pravdou. Ze schodů se ozývaly podivné zvuky a kdyby někdo nevěděl co se děje, pomyslel by si, že jsou v domě zloději. Marry- Ann se právě vrátila z návštěvy u svého nejstaršího bratra, když to zaslechla. Chvíli pozorně poslouchala, než si uvědomila co se děje. Převrátila oči v sloup a vyšla po schodech do pokoje, který obývala její sestra- dvojče. Ona se už před pár lety přestěhovala z bývalého Albusova pokoje, který si upravila podle svých potřeb, i když Alův pokoj nejvíc ze všech vyhovoval jejímu vkusu.

„Co tu děláš, Lis?“ zeptala se sestry a zůstala stát v otevřených dveřích. Podívala se na nepořádek, který tu panoval a nechápala, jak v tom může její mladší sestra bydlet.

„Annie, ty už jsi doma? NO víš, já jen tak trochu balím.“ odpověděla a neustávala ve své snaze sbalit si co nejvíc věcí do starého kufru.

„Nepovídej, myslela jsem, že uklízíš.“ popíchla ji a překročila hromadu oblečení, která ležela u dveří a sedla si na postel. „Můžeš mi vysvětlit, na co potřebuješ tolik věcí? A hlavně kam se chystáš?“ vyzvídala a vybrala z kufru něco, co nápadně připomínalo její letní šaty. Tázavě se zadívala na Elisabeth a ta jen pokrčila rameny.

„Vždyť ti je vrátím. Potřebuji pár letních, ale pohodlných věcí a v mé skříni jsou věci opravdu na jiné příležitosti, než na procházku pouští, nemyslíš?“ usmála se a vrhla na ni nevinný pohled. Jenže její sestra ji znala lépe, než kdokoliv jiný a nenechala se tak lehko odbít.

„Jak to myslíš, procházka pouští? Elisabeth, co zase chystáš?“ zeptala se přímo a z jejího hlasu zaznívaly obavy i podráždění.

„No tak Annie, už si skoro horší než mamka. Mathias se chystá do Egypta, aby zkoumal nějaké staré pyramidy. To víš, nadchlo ho vyprávění strýčka Billa a chce si něco ověřit. No a já prostě jedu s ním.“ vysvětlovala Lis a znova se pustila do balení.

„Ví o tom mamka, nebo zase zmizíš jako normálně?“ kárala ji rozumnější ze sester.

„Chtěla jsem jí to říct, ale vidíš ji tu snad někde? Když jsem přišla, dům byl prázdný.“ pokrčila rameny.

„Máma je u Ala, zas ho někam odvolali, takže je s Aranel.“ vysvětlovala a sestra jen nanápadně přikývla, že rozumí.

„Lis, zastav se na chvilku. Vím, že už jsi rozhodnutá a nic tě nezastaví, ale měla bys to mamce aspoň říct. Zajdi za ní a aspoň se s ní rozluč. Víš, jak byla zklamaná, když jsi naposledy takto odjela to Austrálie?“

„Annie, nemám moc času. Mathias chce jet ještě dnes večer a …“ bránila se Elisabeth a koukla prosebně na sestru.

„Ne, nechtěj to ode mne. Víš dobře, že ti mamka nebude nic vyčítat, ale najdi konečně odvahu jí to říct sama.“ Annie zkřížila ruce na prsou a vyčítavě koukla na svou sestru. „Ztratíš tím nanejvýš půl hodiny. Slibuji, že ti potom pomůžu s balením.“

„Tak dobře, tu je seznam věcí, které potřebuji ještě nakoupit. Všechny už mám rezervované v Šikmé uličce, jen je potřeba je vyzvednout. Kdybys to tedy pro mne udělala…“ podívala se na ni prosebně.

„Fajn, vyzvednu to, ale ty hned teď půjdeš za mamkou. Potkáme se tu.“ podvolila se nakonec a vzala si od sestry seznam. Přemístila se přímo do Příčné uličky a procházela popořádku jeden obchod za druhým.

Elisabeth se zatím chystala na setkání s matkou. Annie měla pravdu, matka jí nikdy nevyčítala, že cestuje, ale mrzelo ji, že vždy odjede tak náhle a bez rozloučení. Jenže ona nesnášela loučení. Vždy byla spontánní, na rozdíl od sestry a měla ráda bláznivé nápady. Zelené plameny letaxu zazářily a ona vyšla v obýváku domu v Dračím údolí, kde bydlel její mladší bratr. Měla ho velmi ráda, ale nezáviděla mu. Sice si jen matně vzpomínala na události okolo toho protiupířího lektvaru, ale uměla si představit, že to pro něho nebylo lehké. Tak jako nebylo skoro nic v jeho životě. Když všichni ostatní žili více méně spokojeným životem, Alovi se smůla lepila na paty. Jakoby převzal otcovo prokletí, říkala často matka.

„Ahoj teto Liso!“ přivítala ji Aranel. Při pohledu na ni člověku vždy napadlo, jak velmi se podobá své matku Sophii.

„Ahoj, zlato. Kde schováváš babičku?“ přivítala se s ní a nahlédla do kuchyně, avšak byla prázdná.

„Liso? Co ty tu? Děje se něco?“ ozvala se Ginny přicházející ze zahrady s miskou plnou čerstvé zeleniny.

„Co by se dělo? Chtěla jsem tě jen vidět.“ přiběhla k ní Lisa a radostně matku objímala.

„To je milé, ale to není to, proč jsi sem přišla.“ pokárala ji mírně a vedla ji do kuchyně. „Tak spusť.“ sedla si za stůl a čekala. Její dcera před ní stála a nervózně přebíhala očima po celé místnosti.

„Tak co se děje, Liso? Něco vážného?“ znejistěla matka a popošla k ní.

„Ne, já jen… přišla jsem se rozloučit.“ šeptala a sklonila hlavu. Ginny čekala něco horšího a tak ji táto zpráva rozesmála.

„Tak kam se chystáš tentokrát?“ zeptala se dobrosrdečně a byla by přísahala, že slyšela spadnout kámen, který spadl Lise ze srdce, když si oddechla.

„Nehněváš se? Já vím, měla jsem ti to říct dřív, ale…“

„Už jsem si zvykla, co nadělám? Kdy a kam odjíždíš, abych to aspoň věděla.“

„Odjížíme s Mathiasem ještě dnes do Egypta.“ vyhrkla a vrhla se matce nadšeně okolo krku.

„Už dnes? To mě tedy překvapuje, že si vůbec přišla a nezmizela jako pára nad kotlíkem, jak míváš ve zvyku.“

„NO vlastně, nebýt Annie, asi bych to tak udělala. Ale nachytala mě doma při balení a trvala na tom, že ti to musím říct sama.“ převrátila oči při vzpomínce na to, jak na ni sestra tlačila.

„Ach vy dvě, jeden by nevěřil, že jste dvojčata. Každá jste úplně jiná.“ povzdychla si Ginny.

„Ale ano a Annie je ta lepší.“ odfrkla si nejmladší dcera.

„To jsem nikdy neřekla a nikdy neřeknu.“ zarazila ji matka.

„Ale určitě bys byla radši, kdybych si našla slušnou práci jako ona a založila rodinu.“

„Nepopírám, že bych byla radši, kdybych tě měla nablízku, ale jsi dospělá a o svém životě rozhoduješ sama. Nemám žádné právo ti v něčem bránit a jestli jsi šťastná ty, potom jsem i já.“ vysvětlovala jí Ginny trpělivě.

„Opravdu?“ špitla opatrně a věděla, že to byli slova, které z duše toužila slyšet.

„Samozřejmě, chceš to i písemně?“ dobírala si ji Ginny. „Jestli ti takový život vyhovuje, nemám proti tomu nic. Vždyť se podívej na Albuse, pomáhá jiným lidem, ale sám sobě pomoci neumí. Myslíš, že bych ho neviděla šťastného, i kdyby to znamenalo, že se kvůli tomu bude muset odstěhovat s Ari někam velmi daleko. Jenže jemu asi nepomůže ani to.“ povzdychla si. Věděla, že má pravdu. Albus stále nemohl zapomenout na Sophii a bolest z její ztráty nikdy úplně neodezní. Možná jedině kdyby se našla žena, která by do jeho srdce vlila nový život, protože on ten svůj zasvětil výchově dcery a pomoci jiným.

„Máš pravdu. Jsem takto šťastná.“ ujistila Lisa matku a nervózně začarovala Tempus. „Promiň mami, ale už budu muset jít. Ještě si musím sbalit pár věcí a …“

„Samozřejmě, jen běž. Dávej tam na sebe pozor a ozvi se.“ loučila se s ní Ginny a Lisa byla nakonec ráda, že ji sestra k tomuto rozhovoru přinutila. Potom se tedy vrátila domů a s Anninou pomocí si sbalila vše potřebné.

Ginny seděla na pohovce a četla, když se objevila Annie.

„Ahoj, Ari už spí?“ pozdravila a přisedla si k matce.

„Usnula před chvílí, ale co ty tu? Myslela jsem, že máš nějaký svůj program.“ divila se Ginny, protože v poslední době se jen zřídka stávalo, aby viděla obě z dvojčat v jeden den.

„Bylo mi doma samé smutno, tak jsem ti přišla dělat společnost. Lisa už odjela.“ řekla a odmlčela se.

„Díky, že jsi ji za mnou poslala. Kdoví, kdy ji zas uvidíme.“ povzdychla si Ginny a nadobro se vzdala snahy číst.

„Al se ještě nevrátil?“

„Ne, ale měl tu být už dávno. Snad se nestalo nic vážného.“

„Však on to zvládne, to by přece nebyl náš Al.“ ujistila ji Annie.

„Já vím. No a co ty? Jak pokračujete s Theom?“ zeptala se Ginny na přítele dcery.

„Rozešli jsme se.“ řekla potichu a nepřítomně koukala do dálky.

„Cože? Kdy a co se vlastně stalo?“ nechápala. Ještě před chvílí si myslela, že bude brzo chystat svatbu a jediná svobodná zůstane jen Lisa.

„Včera jsem byla za strýcem Georgem a přijala jsem to místo v Bradavicích. Bylo to pro mne dost lákavé a na rozdíl od Lisy bych nemohla vést takový nevázaný způsob života. Potřebuji stabilitu, domov, rodinu…a Theo chce cestovat a užívat si život.“

„TO mě mrzí.“ řekla Ginny skutečně se smutkem v hlase.

„To nič. Rozešli jsme se v dobrém a zůstaneme přáteli. Bude to tak asi lepší pro oba.“ snažila se obhájit svoje rozhodnutí, ale velmi se přemáhala, aby se nerozplakala. Proto sem přišla, nechtěla být totiž sama doma, kde by na ni dolehl smutek. Byli spolu s Theom dva roky a rozuměli si, i když každý se na věci díval trochu jinak a ona věděla, že jejich vztah bude plný kompromisů. Pokud však šlo o její zaměstnání a vyhlídky do budoucna, nechtěla děla ústupky jen ona. Shodli se na tom, že rozchod bude nejlepším řešením a čas ukáže, co dál.

„Dáš si čokoládu?“ navrhla Ginny a nečekajíc na odpověď se ztratila v kuchyni, aby se za pár minut vrátila s tácem se šálkami s čokoládou.

„Toto ti zlepší náladu.“ podávala jednu dceři s úsměvem a ona ji vděčně přijala.