Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
Podpořte Harry Pottera
umístěte na své stránky ikonku
Nedávám sem svůj e-mail protože si myslím kolik lidí ho bude chtít .. ale kdyby někdo chtěl nějaké informace nebo spřátelení pište na něj :)

Milada.rozkova@seznam.cz
 
 
 

Kapitola č. 4: Pravda

Uběhlo několik roků a Albus musel uznat, že Severus měl zase jednou pravdu. Aranel mu rostla před očima tak rychle, až se nestačil divit. V prvních letech jejího života se věnoval výhradně jí, jen občas vypomáhal u sv. Munga, ale když měla jeho dcera asi tři roky, vrátil se ke své práci a začal v nemocnici pracovat na plný úvazek. Když byl v práci, s radostí se o Ari starala Ginny, případně Molly, dokud se nestala ta nevysvětlitelná příhoda, která stála oba staré manžele Weasleyovic život.

Aranel měla tehdy asi 5 roků a Molly s Arthurem se nabídli, že ji pohlídají, protože Ginny byla na společné dovolené s už dospělými dvojčaty. Nikdy nezjistil, co se v ten den stalo, ale když Albus přišel pro svou dceru, našel ji klidně sedět v zahradě, zatímco jeho prarodiče byli mrtví. Všechny to šokovalo a Lilly, která šla ve stopách otce a byla bystrozorkou, se pustila do vyšetřování jejich podivné smrti. Jenže ať pátrala jak chtěla, nenašla nic, co by svědčilo o násilné smrti a tak byla nakonec nucena jejich smrt označit za přirozenou. Byl to další úder pro celou rodinu a hlavně pro Ginny a její sourozence. A i když Ginny, nejmladší z rodiny, se ve svých 65 letech těšila z pěti vnoučat, nepřipouštěla si, že její rodiče jsou ve věku, ve kterém je můžou opustit ze dne na den. Díky svým dětem, vnoučatům a pravnoučatům se zdáli stále čilí a jakoby ani nestárli… ale opak byl pravdou.

Albus se tehdy obával o svou dceru, protože myslel, že ten zážitek pro ni bude traumatizující, avšak zdálo se, že děvčátko to nijak nepoznamenalo.

Smrt Weasleyů však nebyla jedinou záhadou, která některým členům rodiny nedala spát. Když měla Aranel deset roků, rozhodl se Albus zjistit, zda po něm jeho dcera zdědila jeho léčitelské schopnosti. Napadl ho jediný způsob, jakým to zjistit a tak si se svou dcerou udělal malý výlet do Rakouska.

Paula Bauerová, ta která kdysi pomáhala Albusovi rozvíjet jeho vlastní schopnosti, bydlela stále v domě, který si Al pamatoval od svých jedenácti roků. Byla to stará dáma a Albus si při pohledu do jej vlídných očí vzpomněl na Minervu. Jaké by to asi bylo, kdyby ještě žila?

„Albusi, ani nevíš, jako ráda tě zase vidím. Sice o tobě kolují neustále nějaké zprávy, ale doufala jsem, že mě ještě alespoň jednou navštívíš, než se odeberu na onen svět.“ usmála se a vřele ho přivítala.

„Ale prosím vás, vypadáte úžasně, určitě nám budete ještě dlouho dělat společnost.“ pokáral ji za ty řeči Albus a pomohl staré ženě ke křeslu.

„Co tě sem přivádí, můj chlapče?“ zeptala se a zvědavo se na něj podívala.

„Vlastně, chtěl jsem vás o něco požádat.“ vysvětlil a pohledem zabloudil na chodbu, kde se jeho dcera zvědavě rozhlížela na všechny strany.

„Ari, pojď sem, prosím.“ zavolal na ni a děvčátko poslušně přiběhlo. „Rád bych vám představil svou dceru, toto je Aranel.“ představil ji Paule a pohledy děvčátka a staré ženy se setkaly.

„OH… to-to- je překvapení.“ koktala Paula a odtrhla pohled od děvčátka.

„Rád bych věděl, jestli Ari zdědila mé schopnosti, abych jí s nimi mohl pomoct, jestli to tak je. Zatím se neprojevily a tak…“ vysvětloval Albus a posadil si dceru na kolena. Děvče s hnědýma očima a jemnými vlásky zdobenými drobnými kudrlinkami potichu sedělo u otce a zvědavě si prohlíželo neznámou ženu.

„Samozřejmě, ona… má ty schopnosti.“ vykoktala a hlas se jí trochu třásl. „Promiňte, ale jsem nějaká unavená, jestli dovolíte, šla bych si lehnout.“ řekla a slušně tak hostům naznačila, že je čas odejít.

„Jistě, nechtěl jsem vás rušit. Jsem opravdu rád, že jsem vás mohl znovu vidět.“ loučil se Albus.

„I já jsem tě ráda viděla Ale. Dávej na sebe pozor, chlapče a mnoho štěstí.“ loučila se. „Budeš ho potřebovat.“ dodala, jen co se za jejími hosty zavřely dveře. Její doširoka otevřené oči prozrazovaly, že není vše tak, jak by mělo být. Odrážel se v nich strach a ona nevěděla, jak s ním bojovat. Měla mu to říct, ale copak mohla? Ne, to nešlo… jenže musí to vědět. Musí znát pravdu… ať je jakkoliv krutá. Výčitky ji trápily několik dní, než se konečně odhodlala k tomu, aby Albusovi pověděla celou pravdu, kterou zjistila. Sedla si k psacímu stolu a na prázdný pergamen začala úhledným písmem psát to, co měla na srdci. Než však stihla vypovědět to hlavní, její ruka bezvládně dopadla na stůl a Paula Bauerová vydechla naposledy.

Asi o týden později přišel Albusovi dopis, avšak nedokončený. V obálce s dopisem od Pauly byl jakýsi vzkaz, že tento dopis našli u zesnulé a když byl na obálce adresát, posílají mu aspoň to, co Paula stihla před svou smrtí napsat. Albus se posadil do křesla v obýváku a četl:


Můj malý kamaráde,

vím, že už dávno nejsi malý, ale stále tě vidím jako toho chlapce, co se ke mne přišel učit. Od té doby se stalo tolik věcí…

Je to jen pár dní, co jsi u mne byl se svou dcerou. Tehdy když ses ptal na její schopnosti, nebyla jsem k tobě tak úplně upřímná. Skutečnost, kterou jsem odhalila je pro mne obrovským překvapením a přiznávám, bála jsem se ti o tom říct. Jenže není jiná možnost, než přiznat si pravdu a ty to musíš vědět. Musíš se dozvědět pravdu o své dceři, o Aranel. Ona je…


Tady dopis skončil. Albus si ho nechápavě pročetl ještě jednou a potom znovu, ale nedokázal pochopit, co se mu Paula snažila říct. Co je tak důležité a týká se jeho dcery? Co je s Aranel?

V tom se ve dveřích objevila záplava dudrlinek a mezi nimi vykukovaly dvě zářivé očka a jasný úsměv.

„Tati, pojď si se mnou hrát.“ žadonila Aranel.

„Teď ne, Ari.“ zakroutil hlavou, stále zamyšlený nad obsahem dopisu.

„Ale tatiiii, zítra jdeš zase do práce a nebudeš mít volno.“ protestovala a ohrnula spodní ret. Mrkl na ni, jak se mračí a v tom gestu viděl Sophii, když se na něho zlobila.

„Tak dobře, princezno. Za chvíli za tebou přijdu.“ slíbil jí a ona spokojeně odběhla. Albus se na ni díval a dopis stále ještě svíral v své ruce. Přepadla ho divná předtucha a strach si našel cestu až k jeho srdci.


V ten večer se v tmavé kopce osamělého domu rozléhal tichý, hluboký hlas.

„Je čas! Udělej co musíš!“

Postava krčící se v koutě místnosti rázem ožila.

„Jistěže, paní moje. Jako kážete.“ přivolila ta, která tu byla doma a dva kroky jí stačily k tomu, aby byla před oltářem, na kterém měla vše potřebné.