Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
Podpořte Harry Pottera
umístěte na své stránky ikonku
Nedávám sem svůj e-mail protože si myslím kolik lidí ho bude chtít .. ale kdyby někdo chtěl nějaké informace nebo spřátelení pište na něj :)

Milada.rozkova@seznam.cz
 
 
 

Kapitola č. 33: Strážkyně Avalonu

Malá loďka se váhavě odpoutala od břehu a pomalu brázdila pokojnou hladinu jezera, Albus se nepotřeboval otáčet, když za sebou zaslechl žblunknutí. Bylo víc než jasné, že Lenara nemeškala a okamžitě je následovala. Naštěstí měl na rozdíl od ní Al výhodu, díky Moraninu amuletu viděl skrz mlhu přesně na ostrov, přesto je bílé obláčky páry neustále obklopovaly a poskytovaly jim úkryt před Lenarou. Slyšel kletby, které střílela naslepo před sebe, z nichž některé jen těsně míjeli Albuse i loďku. Veslem určoval směr, ale i malá chvilka nepozornosti mu přinesla nečekaný problém.

V nestřežené chvíli se Teresse podařilo vysvobodit z pout a vrhla se na Albuse, který byl jejím útokem víc než překvapený. Začali se spolu prát a malá loďka se nebezpečně rozhoupala. Naneštěstí Albusovi zmizel z krku amulet, který je měl bezpečně dostat na ostrov a mlha je naplno pohltila.

„To se ti povedlo“ křičel Albus na Teressu, když opět seděla, celá promočená na opačném konci loďky a zhluboka oddychoval. Marně hledal skleněný přívěsek v loďce, zřejmě spadl do vody a byl nenávratně pryč. Natáhl se pro veslo, ale než ho stihl ponořit do vody a rozbrázdit hladinu, ozvala se ohlušující rána a on se našel nalepený na Teresse. Loď se roztříštila o obrovskou skálu, která se před nimi znenadání objevila, náraz je oba prudce odhodil.

„Co to je?“ ptala se Teressa, když se vzpamatovala z prvotního šoku, Albuse v tu chvíli nenapadlo napomenout ji za její troufalost. Se zděšeným výrazem se díval na skálu a přemýšlel co dál.

„Zřejmě jsme na místě, jen jsme trochu odbočili z původní trasy,“ procedil skrz zaťaté zuby a horoucně přemýšlel co dělat. Se svázaným vězněm se přes skály sotva dostane a tak po zvážení svých možností rozvázal pouta a vyzval Teressu a lezla před ním.

Cesta to nebyla lehká. Skály byly ostré a kluzké a silný vítr způsobil, že se hladina jezera rozbouřila a narážela přímo do míst kde se oba snažili dostat na břeh.

Byli už téměř nahoře, když Albus uviděl v mlze dřevěný člun a na něm bezpečně rozeznal dívčí postavu svojí dcery. Jeho zrak byl na tolik ostrý, že dokázal rozpoznat vítězný úsměv na její tváři, při tom pohledu se krev z jeho vlastního obličeje vytratila.

„Teresso, skrč se!“ zakřičel, ale bylo pozdě. Paprsek červeného světla dosáhl svého cíle a skály se jim pod nohama začali sesouvat.

„Né, pomoooooc!“ křičela čarodějka po Alově boku a všemožně se snažila zachytit na ostré skále.

„Teresso, chyť se!“ natáhl k ní ruku, ale prsty mu klouzaly, a když mladá žena přenesla svojí váhu na něho sevření povolilo. Padali z velké výšky a cestou k zemi naráželi na ostré výčnělky , které jim způsobovali ošklivé rány.

Albus ucítil ošklivý náraz. Celé tělo ho bolelo a nemohl se pohnout. Chvíli trvalo než se mohl nadechnout, nakonec se mu to podařilo a dokonce opatrně pohnul hlavou. Předpokládal že pod sebou má pevnou zem, ale mýlil se. Okamžitě si uvědomil čemu vděčí za to, že stále ještě žije. Natáhl ruku k Teresse a snažil se jí nahmatat puls, ale marně. Její oči hleděly k nebi, ale chyběl v nich jakýkoliv náznak života. Dopadl přímo na ní a její tělo zmírnilo jeho vlastní pád. Nebyla žádná naděje na její záchranu a Albus věděl že nemá smysl se o to vůbec pokoušet. I když si to odmítal připouštět, ale značně mu to ulehčilo prví problém. Teressa musela zemřít, ale on se nechtěl stát vrahem. Tento pád, tato nešťastná nehoda to vyřešila za něj.

„Odpusť“ zašeptal a roztřesenou rukou jí zavřel oči a přál si aby aspoň po smrti našla vytoužený pokoj.

Část úkolu už měl za sebou, ale ten zbytek taky nebude lehký. Ztěžka se postavil, ale nohy ho odmítali poslouchat.

„Albusi, musíš vydržet. Lenara přichází.“ Ozval se známý hlas těsně za jeho zády a jeho pohled se setkal s pohledem nejstarší čarodějky jakou kdy poznal.

„Nevím jestli to dokážu“ povzdechl a padl tváří na zem.

„Jsi jediný, kdo to může dokázat. Byl jsi předurčený stát se Ochráncem světla, tak jako kdysi tvůj otec a tenhle úkol je jen ve tvých rukách. Když to neuděláš, odsoudíš kouzelnický svět k záhubě.“ Dopověděla Morgana a čekala jak zareaguje. Chvíli se nic nedělo, jen Albus zhluboka dýchal, nasávajíc svěží vůni trávy. Možná je to naposledy co má možnost něco cítit, pomyslel si, ale rozum mu říkal, že Morgana má pravdu. Musí se vzpamatovat a naplnit osud. Konečně chápal jak se otec musel cítit, když stál táží v tvář smrti.

Vyškrábal se na nohy právě ve chvíli, kdy Lenara stanula těsně před ním a bez obav mu pohlédla do očí.

„Myslíš si, že máš nějakou šanci mě zastavit?“ ptala se posměšně.

„Lepší než si myslíš. Teressa je mrtvá“ oznámil stroze a její oči se rozšířili údivem.

„Tomu nevěřím, nedokázal bys zabít mouchu, natož člověka. Kde je?“ křikla zlostně a pohledem zabloudila k místu, kde leželo bezvládné tělo její věrné služebnice.

„Ne já, ale ty jsi jí zabila. Věřím, že to bylo nevědomě, ale osobně jsi zvýšila moje šance na úspěch.

„Neeeee, to se ti nepodaří“ vřískala a namířila svojí hůlky na Albuse. Ten bez zaváhání vytáhl z kapsy jedinou neporušenou lahvičku s lektvarem a hodil jí ho k nohám. Naneštěstí kletba, kterou Lenara seslala se střetla s letící lahvičkou a ta se ve vzduchu roztříštila na malé kousky. Viděl, jak se tekutina rozlila všude okolo a zasáhla Lenaru přímo do tváře, která se rázem zkroutila v bolestné grimase.

„Ááááá!“

Albusovi z toho křiku zalehlo v uších, ale místo k uším vyletěli jeho ruce instinktivně ke krku, kde ucítil pálivou bolest. Cítil jak mu teplá tekutina proudem stéká dolu a jediný pohled na ruce ho přesvědčil o tom že krvácí. Zbloudilý střep z lahvičky od lektvaru zasáhl jeho tepnu a vzácná tělesná tekutina pokropila okolní trávu stejně jako jeho celé tělo. Hlava se mu točila a viděl rozmazaně, ale i tak mohl spatřit jak se Aranelino tělo zlomilo v kolenou a Lenařina duše ho opouští. Konečně mohl vidět Lenaru v podobě, kterou měla ještě před smrtí. Až doteď ji viděl jen v těle vlastní dcery a to mu situaci značně ztěžovalo. Teď se před ním vznášel duch štíhlé ženy s unaveným obličejem, černými kudrnatými vlasy a když zabloudil k Morganě, mohl navzdory značnému věkovému rozdílu vidět nepopiratelnou podobu.

Morgana přistoupila k dceři, která byla teď jen dusí bez těla a svých schopností. Mohla tak zůstat navěky a potulovat se po světě dokud nenajde vhodnou oběť, která by jí poskytla to, o co právě přišla, nebo ji jediné kouzlo mohlo poslat na druhou stranu.

„Odpusť mi dcerko. Odpusť mi moje chyby, kterými jsem tě ranila.“ Žádala a prosebně se při tom dívala na Lenaru. Ta ji však nemilosrdně přehlížela a ledovým hlasem její prosbu zamítla.

„Nikdy ti neodpustím“

„nedrž v sobě tu dávnou nenávist“ Odpusť svým nejbližším, aby tvoje duše našla konečně pokoj.“ nevzdávala se Morgana, ale marně.

„I kdybych měla navždy trpět v pekelném ohni, nikdy se odpuštění nedočkáš!“ okřikla jí Lenara a vzduchem se přenesla k Albusovi.

„Tak co ty ubožáku? Máš dost? Věděla jsem že to nedokážeš. Tímto činem jsi nejen zpečetil osud svojí dcery, ale i svůj vlastní. Oba tu zemřete, ale ty budeš umírat s vědomím že jsi nedokončil svoje poslání. Já najdu způsob jak znovu získat svojí moc a potom můžeš na druhé straně očekávat svojí milovanou rodinu. Pošlu ti tam jednoho po druhém, nevynechám nikoho.“ vysmívala se a Albus otevřel oči a sesbíral poslední zbytky svých sil, když namířil na Lenaru hůlkou a zamumlal zaklínadlo, tušil že má být posledním v jeho životě.

„Perditus anima dereliqou isto at re- venio eo quo attinere.“ jen co to vyslovil z jeho hůlky vyletělo zářivé světlo a zasáhlo Lenaru přesně do místa kde kdysi bylo srdce. V křiku, který se rozlehl tichem Albus neslyšel liché kouzlo vycházející z úst Morgany, která se skláněla nad tělem mladého děvčete ležícího na zemi jen pár kroků od Albuse.

„Já Morgana, strážkyně Avalonu, určuji tebe Aranel Pottrová svojí nástupkyní a novou vládkyní nad Avalonem. Moje schopnosti od této chvíle jsou tvé a moje moc je tvojí mocí. Esto intentio mea.“ dokončila a z jejího těla začala vířit zlatavá světélka, přecházející do těla mladé čarodějky. Trvalo to hodnou chvíli, během které nedaleko, bílá záře prostupovala Lenařinou ztracenou duší a působící kouzlo způsobilo, že Lenařin duch nadobro zmizel. Jen se záře nad Valonem rozplynula, pocítila Morgana, že její čas nadešel. S Lanařenou smrtí zaniklo i její prokletí a ona se konečně může odebrat na zasloužený odpočinek. Naposledy se smutkem v očích pohlédla na Albuse, který ležel na zemi se zavřenýma očima, neustále krvácel, ale už nejevil známky života. O kousek dál otevřela Aranel oči a poprvé spatřila svět vlastníma očima. Nic jí už nebránilo žít vlastní život, nikdo ji nevěznil v jejím vlastním těle.

„Děkuji“ zašeptala vděčně směrem k Morganě a sledovala, jak stará žena unaveně sedá na zem a opírá se zády o stejně starý dub.

„Používej svojí moc moudře a vyvaruj se chyb, kterých jsme se my ostatní dopustili. Jsi Strážkyní Avalonu a je na tobě aby náš rod nevymřel. Věřím, že mě nezklameš.“ odpověděla jí s úsměvem a očima zabloudila k obzoru, kde začaly vykukovat první sluneční paprsky. Vždy si přála umírat při východu slunce a to se jí splnilo. Umírala pokojně, a i když jí vlastní dcera nedokázala odpustit, doufala že na druhé straně dostane novou šanci. S tou myšlenkou vydechla naposledy.,

Aranel bez váhání přiběhla k otci a oči se jí zalily slzami, když se jí sotva podařilo nahmatat puls. Třesoucíma se rukama vytáhla ostrý střep z otcova krku a hned přitlačila rukou na tepnu, aby zastavila krvácení. Bylo však už pozdě. Ztratil hodně krve a poslední kouzlo ho neskutečně vyčerpalo.

„Tati, vydrž prosím!“ žádala zoufale a rukou neustále tlačila na krk. Slzy se jí kutáleli po dětské tvářičce, ale nedbala na to. Přitulila se k otci a prosila ho aby jí neopouštěl.

„Ari...“ zachrčel a zamrkal.

„Tati, tatínku...jsem tady. To jsem já tvoje Ari, už jen já, nikdo jiný. Dokázal jsi to.“ usmívala se a doufala, že se podaří dostat se odtud dřív než bude pozdě.

„Jsem rád...že jsi v pořádku...mám tě rád děvčátko.“ říkal namáhavě a dokonce se zmohl na slabé stisknutí její ruky.

„Já tebe taky, tati. Odteď už budeme spolu, jen musíš vydržet.“ vzlykala.

„Neplač, to nic...zase se setkáme.“ utěšoval ji a ona křečovitě svíralo jeho ruku.

„Ne, tati! Nesmíš mě tu nechal samotnou! Potřebuju tě! Tati, zůstaň!ˇprosila zoufale, on se jen usmál a s námahou zvedl ruku, aby jí utřel slzu stékající po už tak mokré tváři.

„Buď šťastná, dcerko.“ zašeptal a jeho ruka ochabla ve chvíli, kdy se jeho oči zavřely.

„Neeeeeee!!! Tati!!!“ plakala Aranel a padle otci na hruď, pevně ho držíc. Nejdřív byla šťastná že je konečně sama sebou, ale nechtěla svůj život za tuto cenu. Nezaslouží si žít, když její otec, jediný člověk, který se nevzdal a stále jí věřil, přitom musel zemřít.