Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
Podpořte Harry Pottera
umístěte na své stránky ikonku
Nedávám sem svůj e-mail protože si myslím kolik lidí ho bude chtít .. ale kdyby někdo chtěl nějaké informace nebo spřátelení pište na něj :)

Milada.rozkova@seznam.cz
 
 
 

Kapitola č. 27: Pochopení

Trvalo týden, než Albus načerpal nové síly. Během toho se všem ulevilo a ošetřovatelé je ujistili, že už se není třeba něčeho obávat. Jeho matka u něho proseděla téměř selé dny i noci, jen aby byla s ním až se probudí.

Slyšel známé zvuky přícházející z nemocniční chotby a pomalu ale jistě se probouzel. Cítil, že tam není sám a byl rád, když uviděl soji matku spící v křesle naproti němu. Necítil už žádnou únavu ani malátnost. Byl svěží jako rybička a tak potichu vstal z postele, přistoupil k ní a upravil jí deku, která z ní sklouzla. I ten nepatrný pohyb ji probudil a beze slova si padli do náruče.

„Jsi v pořádku chlapče?“ ujišťovala se a on mlčky přikývl.

„Je mi dobře. Ještě dneska s tebou půjdu domů. Musíš si odpočinout.“ řekl měkce a přísným pohledem umlčel její protesty.

„Zajdu pro někoho, aby tě prohlédl.“ řekla a chystala se odejít, ale nepustil ji.

„Mami, nejsem dítě a pokud si vpomínáš, sám jsem ošetřovatel. Opravdu mi nic není a můžu jít domů. Vyřídím si jenom pár formalit a můžeme jít. Ty tady zůstaň a zkus si ještě pospat.“ přesvědčoval ji, ale ona se nenechala. Nakonec rezignoval a spolu s ní šel k vedoucímu oddělení s trvalým poškozením. Dalo mu to sice trochu zabrat než ho přesvědčil, že je v úplném pořádku, ale naštěstí se k nim po chvíli připojilAlbusův nadřízený z oddělení Magických nehod, který se za něho zaručil. S ujištěním, že si vezme ještě pár dní volna, aby se trochu přizpůsobil okolnostem se nakonec vydal domů doprovázený svou ustaranou matkou.

Jen co překročil práh jejich domu v Godrikově cole, snažila se ho zahnat do postele a starat se o něj jak o malé dítě.

„Mami, prosím tě. Myslím, že po dvou letech připoutání k posteli se jí teď budu chtít co nejvíc vyhnout.“ řekl a prosebně se na ni podíval.

„Rozumím. Ach, Albusi, myslela jsem si, že už jsem tě ztratila.“ propukla v pláč a on ji objal a dovedl a k pohovce, kde si společně sedli. Bylo toho tolik, co si chtěli říct, že jim to zabralo většinu dne.

„Mami, řekni mi, co tě trápí?“ vychrlil nakonev a ona se na něj nechápavě podívala.

„Teď už nic Albusi. Bála jsem se o tebe, ale teď už je mi dobře.“ odpověděla vyhýbavě.

„Proč mi lžeš? Louise mi řekla, že jsi nemocná. Tak co ti je? Víš, že ti můžu pomoct, jenom mi to musíš říct.“ žádal ji.

„Louise odešla dřív, neř jsi se probral. Nemohla ti nic říct.“odmítavě zakroutila hlavou.

„Mami, už jsem ti řekl, že jsem vnímal úplně všechno. Každé vaše slovo, každý váš dotek, prostě všechno. Jenom jsem nemohl odpovědět. Takže ven s tím.“ řekl rozhodně.

Vstala z pohovky a snažíce se odvést pozornost, vzala do rukou prázdné šálky od čaje a odnesla je do kuchyně. Nepoužila hůlku, aby je nechala aby se samy umyly. Pustila vodu a umyla je.

„Mami?“ oslovil ji, aby jí připomněl, že stále čeká.

„Nechci, abys sis kvůli mně dělal starosti. I tak, nic to není.“ odpověděla pevně, ale on svoji tvrdohlavost zdědil po otci a tak se nenechal odbít.

„Budu si dělat víc starostí, když mi to neřekneš. Jsem tvůj syn a mám právo vědět co s tebou je. Pokud chceš, ostatním to neřeknu, ale jsem ošetřovatel a ať se ti to líbí nebo ne, prohlédnu tě, třeba násilím, jestli mi to neřekneš.“ zvýšil hlas a ona věděla, že se ho jen tak nezbaví. Vždycky si prosadil svou.

„Je to jenom hloupý zánět, nic víc. Normálně by to spravil jeden lektvar, aůe jaksi to nepomohlo. Řekli mi, že by to mohlo být i něco horšího, ale nemyslím si to.“ prozradila nakonec a on tiše přikývl.

„Pojď, podívám se na to. Lehni si na pohovku a uvolni se.“ přikázal jí a v té chvíli ho přemohla jeho profesionální stránka. Ginny poslechla a on ji pozorně vyšetřil.

„Je to opravdu jenom zánět, s tím si hravě poradíme.“ usmál se a ulevilo se mu.

„Tak proč lektvar nezabral.“ zeptala se nejistě a podezřívavě si ho přeměřovala.

„Zřejmě kvůli tvému psychickému stavu. Musíš na sebe víc dbát mami. Nechci abys kvůli mně zanedbávala svoje zdraví. Nakonec by z toho zánětu opravdu mohlo být něco horšího a já...“ snažil se jí domluvit. Neodpustil by si to, chtěl doříct, ale nechtěl je oba trápit výčitkami. Postavil se a beze slova odešel do svého pokoje, kde měl všechno potřebné.

„Takže.“ začal jen co se vrátil s půl tuctem různých flaštiček. „Dostala si zřejmě jenom nějaké základní lektvary, ale mám tady některé vylepšené. Měly by účinkovat rychleji a odstranit bolest. Vezmeš si ho dvakrát denně po 5 kapkách a kdyby tě něco bolelo, musíš mi to říct.“ přikazoval a ona řevrátila oči nahoru.

„Ano pane.“ popíchla ho a cítila se jako malé děvčátko, které leží na ošttřovně a poslouchá rady madame Pomfreyové, dobrosrdečné, ale nekompromisní oštetřovatelky v Bradavivích. Jenom s tím rozdílem, že nyní to byl její syn, kdo byl neoblomný.

„A tyto jsou na uklidnění a na spánek.“ podal jí další dva lektvary a když chtěla protestovat, přísně se na ni podíval.

„Nechci slyšet ani slovo. Nevím jak dlouho jsi už pořádně nespala a raději to ani nechci vědět, ale teď, když jsem zpět, dohlédnu na to, aby sis pořádně odpočinula.“ řekl a ona se na něj vděčně usmála.

„Jsem ráda, že jsi zpět.“ řekla cestou po schodech do svého pokoje.

„I já mami. Dobrou noc, uvidíme se ráno. Zajdu ještě za Lilly.“ oznámil a ona souhlasně přikývla.

„Jen co vystoupil z krby své sestry, vrhlo se na něj hned několik lidí a on měl pocit, že se ho pokoušejí zadusit.

„Vítej mezi živými.“ přivítal ho Scorpius a on se usmál.

„Nepoužívej moje slova proti mně prosím.“ odpověděl mu a vzpomenul si jak takto vítal Scorpiuse v ten den, kdy s pomocí jeho lektvaru překonal svoje upíří prokletí a vyšel na denní světlo.

„Jsi už úplně v pořádku?“ zeptala se ho Annie, která tu překvapivě byla také.

„Kde se tady všichni berete?“ zeptal se a podezřívavě se podíval směrem k Lilly, která se záhadně usmívala.

„Když jsme se na tebe nachtěli vrhnout hned doma a chtěli jsme vám dát s mámou nějaký čas pro sebe, čekali jsme na tebe tady. Ale mysleli jsme si, že si na nás vzpomeneš dřív.“ zlobila se a tvářila se naoko pohoršeně.

„To by mě zajímalo, jak jste věděli, že příjdu právě sem. Co kdybych se zastavil u Jamese nebo šel za Annie do školy?“ nedal se tak lehce a byl rád za to, že je opět s nimi a vládne tady příjemná atmosféra.

„Tak za prvé, jsou prázdniny a Annie by jsi ve škole nenašel. A pokud jde o Jamese..přece vím, ře mě máš raději a tak příjdeš nejdřív sem.“ dobírala si ho Lilly a škodolibě mrkla na zamračeného Jamese.

„No tak Jamie, nemrač se. Budeš mít vrásky.“ zasáhla Annie a Jamesovi se na tváři hned objevil zářivý úsměv,

„Jak se má Lis?“ zeptal se se zájmem, protože jedině jeho nejmladší sestra chyběla.

„Srdečně tě pozdravuje a doufá, že se za ní příjdeš podívat. To víš, ona přijít nemohla.“ odpověděla Annie, zatímco Lilly přinesla další šálek čaje pro Albuse.

„A kdy má termín? Tuším to už nebude trvat dlouho co?“ zeptal se a snažil se vzpomenout na to, co mu jeho sestra říkala, když byl v komatu.

„Za dva týdny. Máma k ní chtěla jít už dávno, ale stále to kvůli tobě odkládala.“

„To mě mrzí. Vím, že jsem vám všem jen přidal starosti.“ zamyslel se.

„Ty za to nemůžeš Ale. Hlavně, že už jsi v pořádku. Na ničem jiném nezáleží.“ ujistila ha Lilly a neodolala, aby ho pevně neobjala. „Báli jsme se.“ šeptla mu do ucha a on ji k sobě přitáhl blíž.

„A co...?“ neodvbážil se pokračovat.

„Myslíš Aranel, že? Bylo nám jasné, že příjdeš sem, abys se na ni zeptal.“

„Promiňte, ale po tom všem...stále to je moje dcera.“ zamumlal

„My to chápeme Ale. Ani jeden z nás neví, co by dělal na tvém místě. Chceme ti pomoct. Jsme tady pro tebe.“ ujistil ho James a Albus byl rád, že se mezi nimy nerozpoutala další slovní bitva.

„Takže co je s ní? Víte o ní něco?“ odhodlal se zeptat přímo a Lilly mu začala vysvětlovat, jak pokračuje jejich vyšetřování.

„Odešla z Anglie hned po tom, co tě napadla. Stále po ní pátráme, ale každý kdo se k ní dostane příliš blízko, dopadne špatně. Přišli jsme už o pět bystrozorů.“ odpověděla smutně.

„A kolik z rodokmene?“ zeptal se nervozně.

„Asi dvacet, možná o něco víc. Sledujeme jména, která najednou stmavnou, ale u některých se nedá určit, jestli šlo o úmyslné zabití nebo o přirozenou smrt. Mnohé jsou stále nejasné a myslím, že ne všechny můžeme připsat na vrub Lenaře.“ odpověděla popravdě a Albus jí byl dvěčný, že o ní přemýšlí jako o Lenaře a ne Aranel. Pro něj v tom byl velký rozdíl a stále doufal, že Aranel získá zpět. Ta věštba ho k tomu přece předurčuje.

„A máš tušení, kde se nyní zdržuje?“ zeptal se a přemýšlel, jak to vysvětlí matce. Nebude ho chtít pustit, ale on musí jít. Musí ji najít.

„Někde na jihu. Nevím přesně, ale když budu vědět něco bližšího, dám ti vědět.“

„Chceš jít za ní?“ zeptala se Annie ustaraně

„Budu muset. Slyšeli jste tu věštbu. Já ji mohu zastavit a udělám to. Nemůže pokračovat v tom co dělá. Až se zbaví všech ze svého seznamu, zůstaneme nakonec už jenom my a já nedovolím, aby se vám něco stalo.“ řekl rozhodně a na nějakou chvíli mezi nimi zafvládlo napjaté ticho.

„Kde ji chceš hledat? Jak ji chceš zastavit?“

„Ještě přesně nevím, ale myslím, že nejlepší bude začít tam, kde to všechno začalo. Během těch dvou let jsem měl možnost trochu přemýšlet a přinejmenším jsem se rozhodl zjistit co se tehdy stalo s Lenarou a co ji vedlo k tomu, aby se vrátila a pomstila se.“ odpověděl popravdě a sledoval jejich reakci. Nikdo z nich se ho nepokusil přesvědčovat nebo dokonce zastavit. Byl jim vděčný za jejich porozumění.

„Vezmi si toto. Nerad bych tě opět viděl na dva roky připoutaného k posteli, nebo něco nedejbože ještě horšího.“ řekl James a podal bratrovi svůj neviditelný plášť.

„Jamie, to...“ divil se Albus překvapeně.

„Potřebuješ ho víc než já. I tak už potřeboval provětrat.“ usmál se.

„Tímto přívěskem se se mnhou můžeš kdykoliv spojit.“ ozvala se tentokrát Lilly a zapnula mu kolem krku řezízek s přívěskem ve tvaru hvězdy. Podíval se na ni s úctou.

„Děkuji vám všem. Nevíte jak moc to pro mě znamená, vědět, že mi rozumíte. Horší to bude s mámou.“ povzdychl si, ale Annie se na něj usmála

„Pozítří půjdeme my tři, já ty a máma k Lis. Jednak by tě také ráda viděla a navíc...my všichni bychom byli raději kdybys s ní zůstal dokud se dítě nanarodí.“ řekla a on rozuměl jejich obavám. Když se Lenara nezastavila při zabíjení studentů, co ji zastaví aby zabila právě narozené dítě, navíc dítě jeho sestry, která je tak jako zbytek rodiny na seznamu smrti.

„Můžeš to pro nás udělat? Hned potom můžeš jít hledat ji, jestli budeš chtít a slibuji, že ti pomůžu přesvědčit mámu.“ podívala se na něj prosebně.

„O to mě nemusíš žádat, samozřejmě, že půjdu a dohlédnu na to, aby bylo všechno v pořádku. I tak bych nešel dřív, věř mi.“ odpověděl a tím byla jejich diskuze uzavřená