Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
Podpořte Harry Pottera
umístěte na své stránky ikonku
Nedávám sem svůj e-mail protože si myslím kolik lidí ho bude chtít .. ale kdyby někdo chtěl nějaké informace nebo spřátelení pište na něj :)

Milada.rozkova@seznam.cz
 
 
 

Kapitola č. 26: Kouzlo nejmocnější

Temnota obklopující jeho mysl trvala už příliš dlouho. Dost dlouho na to, aby ztratil pojem o čase, který plynul dál, jakoby se nic nestalo. Stalo se, ale bez něho. On jen bezvládně ležel v posteli na oddělení s trvalým poškozením, kam ho po nějakém čase přeložili. Léčitelé i jeho rodina už dávno přestali doufat, že by našli způsob jak mu pomoci. I on už přestával doufat, že je ještě někdy uvidí, obejme, poví jak moc je měl rád. Občas ještě zkusil využít své schopnosti, ale všechno bylo marné.

„Ahoj Ale.“ zaslechl důvěrně známý hlas. Jeden z těch, které slýchal každý den, od té doby, co se sem dostal. Louise ho navštěvovala stejně často jako jeho rodina a starala se o něj s takovou něhou, až se tomu sám divil. Byl rád, když za ním přišla a uvědomoval si, že na její příchod netrpělivě čeká každé ráno. „Jak se dneska máš?“ zeptala se ho a cítil jak mu upravila polštář do pohodlnější pozice. Cítil dotek její dlaně na své tváři a v duchu se pousmál. Byla tak milá a něžná. Vzoměl si na to, jak toto gesto miloval u Sophie a už několikrát se zamyslel, proč ho Aranel nezabila. Když nic jiného, aspoň by znovu mohl být se svou milovanou.

„Přišla jsem se rouloučit.“ pošeptala smutně a Albus překvapeně čekal, co bude dál.

Kam jdeš? Kdy se vrátíš?

Jakoby slyšela jeho otázky, pustila se do vysvětlování. „Přihlásila jsem se jako dobrovolná ošetřovatelka na misi do Afriky. Mám pocit, že pokud odtut neodejdu, zadusím se. Je toliok věcí od kterých se potřebuji odpoutat a ty...ty jsi jednou z nich.“ přiznala nakonec.

Cože? Jak to myslíš? Já vím, že se kvůli mně všichni trápíte, ale nechci, aby jste kvůli mně přestávali žít. Nemusíš se o mě starat, i když mi to bude chybět. Jestli i to tě příliš zatěžuje, nadělej to. Jenom prosím neodcházej tak daleko.

„Měla jsem to udělat už dávno. Už tenkrát, když jsi začal chodit se Sophií. Strašně jsem jí tehdy záviděla, protože jsem tě měla ráda. A stále mám. Dokázala jsem se radovat z vašeho štěstí jenom proto, že jste mi oba byli blízcí, ale bolelo to. Po Sophiině smrti...nebylo to správné, vím, jenomže to bylo silnější než já. Přála jsem si zastoupit ji po tvém boku a říct ti co k tobě cítím. Nikdy jsem však nenašla odvahu.“ šeptala tiché přiznání a on ji mlčky poslouchal.

„Dva roky Ale. Dva roky už zde ležíš a já už to v sobě nemohu dál držet. Tak moc mi chybíš. Tak moc mě bolí, když tě tu vidím a vím, že ti nemůžů pomoct. Selhala jsem nejen jako ošetřovatelka, ale i jako přítelkyně. Zradila jsem Sophii i tebe. Možná kdybych tehdy neposlala s tím lektvarem Terezu, mohlo by být všechno jinak. Sophia nemusela zamřít a přinejmenším vy dva by jste byli šťastní. Odpusť mi to Ale. Raději odejdu a možná tím ulehčím tobě i sobě.“ pokračovala v doměnce, že ji ani tak nemůže slyšet. Skutečně to byly už dva roky, od té doby co ho našla v bezvědomí před troskami svého domu a od té doby se o něj starala. Doufala, že se mu podaří to překonat a byla ochotná mu s tím pomoci, ale ta bezmoc a bolest ji ubíjely.

Ne Louise, co to říkáš? Ty nemůžeš za Sophiinu smrt, jestli je někdo vinen, tak já, protože jsem od ní odešel, když mě potřebovala. Po její smrti jsi mi velmi pomohla, prosím tě, věř mi. Nikdy jsem netušil, že ty...že by jsi ke mně něco cítila. Nevím co bych ti na to mohl říct. Jsi moje přítelkyně a mám tě rád, i když nevím jestli tak, jak jsi chtěla. Ale ať je to jak chce, neodcházej kvůli mně, prosím. Nechci tě ztratit. Prosím, neodcházej. Žádal mlčky, ale on už byla rozhodnutá. Věděl to a nezmění na tom vůbec nic.

„Než odejdu, chci tě o něco požádat Ale. Ne kvůli sobě, ale kvůli tvé matce.“ řekla a ustaraně se na něj podívala.

Co je s mámou?

„Nevzdávej se Ale. Prosím, bojuj dál. Jen ty sám můžeš tu hroznou kletbu porazit, i když nevím jak. Tvoje rodina tě potřebuje. A tvoje matka ze všech nejvíc. Snaží se být silná, ale je unavená a ustaraná. Dnes za mnou byla, necítí se nejlépe. Trvala na tom, že nikdo nesmí vědět, že je nemocná, protože by si dělali starosti, kterých už tak mají dost. Chápu ji a nikomu nesmím nic říct, ale nyní odcházím a nemohu ji moc pomoct. Ty by jsi ale mohl. Nejen svými schopnostmi, ale také tím, kdybys konečně vyhrál svůj boj. Nesmíš podlehnout, to by ji určitě zabilo.“ šeptala a při vzpomínce nautrápenou Ginny Potterovou jí po tváři stékaly slzy.

Ne, to ne. Mami, co je s tebou? To jsem nechtěl, nechtěl jsem abys kvůli mně trpěla a už vůbec ne, aby to zašlo tak daleko. Pro Merlina, co mám dělat? Máma nesmí zemřít. Nesmí!!! Mohu tomu zabránit? Ale jak? Jse odříznutý od světa, uvězněný ve vlastním těle, nemohu se hýbat, nemohu s vámi mluvit...jak jí mám pomoct? Ale musím...musím to udělat. Musím to dokázat, musím. Musím!!! Dva roky...tak dlouho už tady ležím, neschopný cokoliv udělat? Není divu že se máma trápí...musím něco udělat. Musím!!! Opakoval si neustále a úmorně přemýšlel nad svými možnostmi.

„Sbohem Albusi. Nevím jestli se ještě někdy uvidíme, ale já na tebe nezapomenu. Miluji tě Albusi.“ šeptala a odvážila se mu dát letmý polibek přímo na rty.

Dávej na sebe pozor, Louise. Budeš mi chybět.

Jen co ošetřovatelka odešla, ponořil se Albus do svého nitra a nevědíce jak, ocitl se v jakémsi tranzu, kde shromažďoval své síly. V hlavě mu znělo jediné - odhodlání pomoct své matce, kterou nadevše miloval. Chtěl zabránit tomu, aby jeho rodina, jeho sousozenci i on sám cítili další bolest ze ztráty blízkého, nejdůležitějšího člověka v jejich životě. Byl natolik koncentrovaný, že ji neslyšel přijít. Necítil jak ho vzala za ruku a měkkým hlasem naplněným láskou a něhou na něj promluvila.

„Ahoj synku. To jsem já, máma.“ oslovila ho potichu a právě v té chvíli z něj vytryskla obrovská vlna magie, která tříštila temnou bariéru na malé kousky a on pomalu, ale jistě viděl světlo, které k němu skrze pukliny pronikalo. Nesměl přestat, musel pokračovat a možná se mu podaří vyhrát.

Když padla i poslední hradba okolo jeho mysli, cítil se konečně volný. Mohl se slabě nadechnout, dokázal ovládat svoje tělo, přestože zatím velmi omezeně. Slabě pohnul prsty a jeho víčka se slabě zachvěla, když se pokoušel otevřít oči.

„Mami...“ zamumlal zastřeným hlasem, který už dva roky nepoužil, přestože jim měl tolik co říct.

„Albusi?“ divila nevěříce a pevně stiskla jeho ruku. „Tady jsem chlapče. Jsem tady s tebou.“ uklidňovala ho a na jeho tváři se zračil slabý, ale spokojený úsměv. Z očí jí vyhrkly slzy štěstí. Tak moc si oddechla, když po dlouhé době zase slyšela to jediné slovíčko z úst svého syna, o kterém si myslela, že ho navždy ztratila.

„Neplač mami. Jsem v pořádku.“ zamumlal s námahou těsně před tím, než se ponořil do hlubokého spánku. Byl to však jenom spánek. Zasloužený odpočinek poté co vynaložil všechno svoje úsilí k tomu, aby porazil mocnou kletbu. Opět jednou zvítězila láska nad zlem. Láska, to nejmocnější kouzlo, které chránilo již otce a nyní chránilo i syna a dovolilo mu vrátit se zpět z temnoty.