Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
Podpořte Harry Pottera
umístěte na své stránky ikonku
Nedávám sem svůj e-mail protože si myslím kolik lidí ho bude chtít .. ale kdyby někdo chtěl nějaké informace nebo spřátelení pište na něj :)

Milada.rozkova@seznam.cz
 
 
 

Kapitola č. 25: Neztrácet naději

Na úpatí skal vysoko nad oceánem vál chladný vítr a mohutné vlny dosahovaly až na vrcholky těch skal, kde se za jedním z záhybů úkrýval vchod do malé jeskyně. Nezaujatému pozorovateli by tento detail ve skalní scenérii jistě unikl, ale kdo věděl kde hledat, našel ho. Otvor ve skále nebyl velký, tak akorát pro dítě. Nebylo to právě příjemně vyhlížející místo, vždyť ve vnitř bylo jistě chladno a vlhko, ale jsou lidé, kteří umí i tento úkryt ocenit a přizpůsobit ho vlastním potřebám.

Při dalším poryvu větru se na skalách zjevila postava v plášti s kapucí na hlavě. Rozhléhla se po okolí a když si byla jistá svým bezpečím přišla k otvoru ve skále a zmizela vevnitř. Určitě zde nebylo ani vlhko ani chladno. Zem pokrýval teplý koberec a v jednom rohu vesele hořel oheň. Vedle něho na zemi byly rozestlané dvě postele a na jedné právě odpočívala žena starší než děvče, které právě vstoupilo.

„Nevím co si o sobě myslí. Varovala jsem ho a přece si nedal říct. Zaplatil za to.“ nadávala si pro sebe a žena v jeskyni zbystřila.

„Stalo se něco, moje paní?“ zeptala se ostýchavě.

„Jistěže stalo, ten hlupák mi znovu zkřížil cestu. Dostal to, co mu patří.“ odfrkla pohoršeně a zahleděla se do ohně.

„Musíme změnit naše plány Terezo. Tady to nyní nebude bezpečné, určitě po nás už pátrají a nepochybuji, že Lilly Potterová se osobně ujme honu na nás.“ řekla mrzutě a přemýšlela kam půjdou.

„Co chcete dělat paní? Kam půjdeme?

„Daleko odtud. Pokračujeme v našem pláně, jenom změníme působiště. Vydáme se na jih. Alespoň přečkáme zimu v teple.“ poukázala na výhodu jejich změny a Tereza bez protestů soouhlasila. Podala Aranel miskou s horkou polévkou a posadila se do kouta odkud zbožně slehovala svoji modlu.


„Obávam se, že v tomto případě jsem bezmocný.“ povzdechl si Severus Snape hledíce ze svého portrétu na utrápenou ženu, která kdysi byla jeho studentkou. Vyslechl Ginny Potterovou se zamračeným výrazem jemu vlastním a pokoušel se vymyslet jak pomoci jejímu synovi a svému příteli v jedné osobě.

„Jste si jistý, že není nic co bychom pro něj mohli udělat, pane profesore?“ zeptala se a její zoufalství přímo vyzařovalo z jejího hlasu. Co na to říct? Ať přemýšlel jak chtěl, nic ho nenapadlo. Byl bezmocný. Nejen proto, že je dávno mrtvý, ale ani radou nemohl pomoct, i když by to tak moc chtěl.

„Věřte mi, kdybych o něčem věděl, řekl bych vám to. Je mi upřímě líto co se stalo Albusovi. Víte, že je to můj přítel a kdybych mu mohl pomoci, neváhal bych.“ odpověděl odměřeně.

„Vím pane. Jsem si vědomá toho co pro mého syna znamenáte a právě proto jsem se obrátila se svou prosbou právě na vás. Myslela jsem, že je tuším nějaký lektvar...“ šeptala a hlas se jí lámal pod náporem emocí.

„Na tyto stavy neexistují žádné lektvary. Většina kleteb, které působí touto cestou je nezvratná a neléčitelná. To stejné jsem řekl vašemu manželovi před několika lety, když byl Al v podobné situaci.“

„Jenomže tenkrát se z toho dostal. S vaší pomocí, pane. Co když i nyní...“ zadoufala.

„ Kdyby šlo o stejnou kletbu, jakou na něj tenkrát zaútočil Malfoy, Albus by dnes věděl jak se bránit a už by se probral. Tenkrát jeho schopnosti nebyly rozvinuté a jen se bránily, aby kletba zasáhla vědomí. Nyní, plně vyučený a schopný své síly ovládat by ji porazil dříve, než by způsobila už jenom bezvědomí. Podle mého názoru jde o něco jiného.“ vysvětlil. Nechtěl jí dát marné naděje, vždy je lepší počítat s nejhorším, v takovémto případě. Sám však velmi doufal, že se z toho jeho malý kamarád dostane. Malý? Už dávno nebyl malý, přestože v něm Severus stále viděl chlapce sedícího v křesle proti jeho portrétu s očima zvědavě upřenýma na něj a se zaujetím poslouchajícího jeho vyprávění, nebo výklad učiva. Mrzelo ho, že poslední slova, která mezi nimi padla, při jejich setkání nebyla hodna jejich přátelství. Pohádali se, a Severus věděl, že na tom sám nese část viny. Sandrin mu vzkázala Albusovu omluvu, které nebylo vůbec nutno, ale sám neměl možnost říct mu, že ho to mrzí. Dostane tu šanci ještě někdy? Jestli ne v tomto, možná v posmrtném životě, pomyslel si, ale rychle tuto myšlenku zahnal. Albus nesmí zemřít. Má před sebou ještě tolik času, který by mohl konečně využít ve svůj prospěch a najít štětí.

„A nešlo by mu pomoct podobným způsobem jako tenkrát?“ téměř vykřikla ze zoufalství, které ji trápilo.

„Nejsem si úplně jistý.“ řekl zamyšleně. Nevěděl co dělat.

Ginny na něj více nenaléhala a chystala se k odchodu. Byla téměř u dveří, když ji zastavil.

„Zajděte za Sa ndrin a požádejte ji o pomoc. Je jediná koho znám kdo ovláda Nitrozpyt a když nic jiného, mohla by zkusit zjistit vážnost jeho stavu. Než půjde s vámi pošlete ji za mnou a já jí vysvětlím co má dělat.“ řekl a ona přikývla. Její úsměv, který mu věnovala byl slabý a plný vděčnosti.

„Děkuji vám pane. Vážím si vaší pomoci.“ řekla tiše

„ Přál bych si pomoci víc, ale věřím, že Albus bydu v pořádku. Je to bojovník.“ snažil se ji utěšit, až se sám překvapeně zarazil, kde se to v něm bere. Jenomže už dávno věděl, že odkdy poznal chlapce, změnilo se toho moc. To on se změnil a překvapivě k lepšímu.

„To má po svém otci. Vidím v něm Harryho víc než v ostatních ze svých dětí.“ řekla zamyšleně. Potom už nikdo neřekl jediné slovo a Ginny s tichým „děkuji“ odešla najít Sandrin a Leu, aby se pokusily pomoct jejímu synovi.

Beznaděj, která se ukázala v Leiné tváři prozradila, že si neví rady. Strávila u Albuse více, než hodinu, ale jeho stav se nijak nezlepšil. Neštěstí pro ně, ani nezhoršil.

„Je mi líto Ginny. Opravdu nevím co bych mohla udělat. Nedokážu to.“ povzdechla si a znaveně dosedla na stoličku, kterou jí Lilly pohotově přisunula.

Tak, a je to v háji. Snažil jsem se ti pomoct Leo. Jenomže jestli naše síly společně nedokáží tu bariéru překonat, jak to dokážu sám? Neeeeeee, nechci tu zůstat navěky. Musím se odtud dostat, nenechám vás tady. Musím se odsud dostat, i kdyby to bylo to poslední, co ještě v životě udělám. Počkat, jsem ještě živý? Nejsem duch uvězněný ve svém těle? Do háje, ta nejistota je horší než jakkoliv velká bolest. Já chci ven, Aranel, pusť mě!!! Slyšíš? Pusť mě ven, toto mi nedělej. Albus začínal být zoufalý a zachvacovala ho panika. Nedostane se odtud. Ne bez pomoci zvenku. Jenomže kdo jiný mu může ješte pomoct? Kéž by tady byl Severus, ten by jistě našel způsob.

V tom uslyšel hlas, který ho trochu uklidnil a vlil mu do žil novou naději. Byla tady Sandrin. Poradí si ona s jeho stavem?

„Zkusím se dostat do jeho mysli, jak mi to řekl Severus, ale nemohu vám nic slíbit.“ řekla směrem k Ginny a ona přikývla.

Jenom do toho Sandrin. Pomůžu ti jak budu moct, jenom tu strašnou temnotu rozbij na kousky, ať se můžu konečně pořádně nadechnout. Jako by ji povzbuzoval Al a přestože cítil nesmírnou únavu, ponořil se do svého nitra a podněcoval své síly, aby mu pomohly. Byl natolik soustředěný, že neslyšel jakousi ránu, která se rozlehla jeho pokojem. Z jeho tranzu ho vytrhly až znepokojené hlasy a on mohl jen napínat uši, aby zachytil o čem si povídají.

„Jste v pořádku Sandrin? Co se stalo?“ zaslechl svou matku a hned na to slabý hlas své bývalé učitelky.

„Nevím co to je. Jeho mysl je blokovaná nějakou obrovskou bariérou a když jsem se k ní chtěla přiblížit, odhodilo mě to.“ řekla zmateně a Albus po těch slovech ztratil jakoukoliv naději na záchranu. Nikdo zvenku jeho bariéru nemůže porušit a on sám to nedokáže. Aranel dobře věděla co dělá. Měla ho raději zabít než tohle. Byl bezvládný a nemohl dělat nic, jen se sám ve svém vnitřku sežírat, když poslouchal zoufalství v hlase své matky, bolest v hlase bratra a obavy u Lilly. Nechtěl jim ubližovat a přitom nedělal nic jiného. Kdyby zemřel určitě by cítili bolest z jeho ztráty jenomže po čase by ta bolest ztratila na intenzitě a oni by s tím vědomím dál žili svoje životy. Ale takto? Dokud zůstával v tomtu stavu jeho rodina v sobě živila naději na jeho záchranu a přitom v koutku duše všichni tušili, že není cesty zpět. Už nikdy se k nim nevrátí.

„Můžete mě s ním nechat osamotě? Požádala Giny a sedla si na jeho postel. Zaslechl jak se zavírají dveře, když všichi opustili místnost a opět ucítil její teplou dlaň ve své ruce.

„Je mi to tak strašně líto synku. Ani nevíš jak moc.“ vzlykala a jeho srdce se sevřelo úzkostí. Neměl rád když jeho matka plakala a už vůbec ne, když se trápila kvůli němu.

„Kéž bych věděla jak ti pomoci. Kéž bych mohla něco udělat. Cokoliv...dala bych i vlastní život, jenom aby jsi znovu otevřel oči, Ale. Prosím nenechávej mě tady samotnou můj chlapče.“ žádala a on se všemožně snažil nějak jí odpovědět. Chtěl jí sevřít ruku a pohladit ji po tváři, stírat jí slzy a šeptat jí do ucha, že všechno bude v pořádku.

Nejsi sama mami. Máš Jamese, Lilly, Lis a Annie...máš stále své bratry a svá vnoučata. Všichni tě mají rádi. Milují tě stejně jako já, mami. Prosím, neplač. Nechci abys se kvůli mně trápila. Odpusť mi to. Říkal, ale jeho slova nemohla proniknout za bariéru, která ho věznila.

„Mám tě ráda chlapče. Odpusť své matce, že dovolila, aby se ti něco stalo. Věděla jsem, že s Terezou není něco v pořádku, ale místo abych ti to vyčítala, měla jsem tě podpořit a ne se od tebe odvracet.“ šeptala pod vlivem vlastních výčitek.

Ne, neobviňuj se. To já jsem byl hlupák. Měl jsem tě poslechnout. Měl jsem vědět, že ty jsi na mé straně. Mrzí mě, co jsem tehdy řekl a kdyby šlo vrátit čas, vzal bych ta slova zpět. Nezasoužím si abys na mě byla tak hodná. Selhal jsem jako syn. Vyčítal si a přál si aby se tehdy matce lépe omluvil. Jeho slova ji zranila. Velmi zranila. Od té doby, co se pohádali, nic nebylo jako dřív, přestože si tak moc přál, aby se všechno vrátilo do starých kolejí.

„Albusi, nevzdávej se. Ani já se nevzdám a najdu způsob jak ti pomoct. Ztratila jsem toho už moc, nesmím ztratit i tebe. Nesmíš mě opustit, rozumíš? Společně to zvládneme, tak jako vždycky, vzpomínáš? Není to poprvé, co se to zdálo být beznadějné. Zvládli jsme to tenkrát a zvládneme to zase,“ povzbuzovala ho a on jí byl za ta slova vděčný.

Mám tě rád mami. Nevím co bych bez tebe dělal.

„Mami, jsi v pořádku? Ozval se od dveří hlas jeho sestry.

„ To nic Lilly.“ řekla a natáhla k dceři ruku.

„On to nevzdá. To by nebyl Albus. Vzpomínáš si, když pomáhal Scorpiusovi? Mohl ho nechat zemřít, ale nevzdával se. Ani po otcově nebo Sophiině smrti to nevzdal. On byl vždy silný a vždy nás dokázal podržet, když jsme potřebovali. Vždy tady byl pro nás a my jsme zde nyní pro něj.“ utěšovala matku i sebe samu.

„Lilly má pravdu, Albusi. Jsme tady pro tebe synku.“ zašeptala mu do ucha a políbila ho na tvář.

Pojďme domů mami. Musíš si oddechnout. Ty i Albus.“ rozhodla Lilly a její tón prozrazoval, že nepřijímá námitky.

„Drž se bratříčku. Příjdu zase zítra.“ rozloučila se s bratrem a odvedla matku, která potřebovala oddech víc, než cokoliv jiného.

Budu tady na vás čekat. Oddechněte si a netrapte se kvůli mně. Prosím, netrapte se. Žádal a sám byl natolik unavený, že přestal vnímat svoje okolí a ponořil se hlouběji do své temnoty.