Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
Podpořte Harry Pottera
umístěte na své stránky ikonku
Nedávám sem svůj e-mail protože si myslím kolik lidí ho bude chtít .. ale kdyby někdo chtěl nějaké informace nebo spřátelení pište na něj :)

Milada.rozkova@seznam.cz
 
 
 

Kapitola č. 2: Výčitky

Sehnat Albuse nebylo jednoduché. Ginny se o to pokoušela celé hodiny a když se jí to nakonec podařilo, bylo už pozdě. Seděla v čekárně, když se těsně nad ránem vřítil dovnitř zadýchaný Albus. Tvář měl strhanou od vyčerpání i strachu, který ho přepadl ve chvíli, kdy našel mámin vzkaz, aby hned přišel ke sv. Mungovi.

„Co se stalo? Kde je?“ zeptal se, ale odpověď nepřicházela. „Tak kde je? Mami odpověz mi prosím!“ zatřásl s ní a zadíval se do jejích slzy zalitých očí.

„Albusi, já nevím jak…nastaly komplikace a Sophie…. je mi to líto, chlapče.“ mluvila potichu, ale každé její slovo bylo jako rána nožem přímo do srdce.

„Jaké komplikace? Kde je má žena?“ křičel a několik ošetřovatelů vykouklo ven, aby se podívali, co se tam děje. Jen co uviděli Albuse, rychle zmizeli tak, jak se objevili. Jen Louisa nemohla mlčet. Popošla k němu a se silně sevřenými rty (pozn. překl. - lépe to neumím přeložit) se na něj podívala. Jemně zakroutila hlavou.

„Je mi to strašně líto, Ale. Nezvládla to…“ šeptala a sklonila hlavu. Nedokázala se mu podívat do očí. Zato ty jeho pochodovaly z matky na Louisu a zpět. Pravda ho zasáhla přímo do srdce a to odmítalo poslouchat.

„Co mi to tu… chci ji vidět.“ nevěřícně kroutil hlavou. „Chci vidět svou ženu a dítě.“ vykřikl zoufale a rozběhl se ke dveřím, ze kterých vyšla před chvílí ošetřovatelka.

Ve slabém světle vycházejícího slunce uviděl Sophii ležící na posteli. Zdálo se, jakoby jen spala pokojným spánkem. Tvář měla uvolněnou a ruce položené podél těla. Opatrně k ní přistoupil, rukou zaťatou v pěst si přikrýval ústa, aby nevykřikl. Sedl si k ní a natáhl ruku, aby se jí dotkl. Na půli cesty k její tváři se jeho třesoucí ruka na okamžik zastavila. Bál se, že jediným dotykem se jeho noční můra stane skutečností. Nakonec se přece jen osmělil a pohladil ji, jakoby byla ze skla.

„Sophie! Neeee!“ vydral se mu z hrdla bolestný vzlyk. „Lásko moje, odpusť mi to. Neměl jsem odcházet. Neměl jsem tě nechávat samu.“ vyčítal si a slzy mu stékaly po jeho strhané tváři.

„Tolik jsem ti toho nestihl říct. Ach Sophie, co… co si bez tebe počnu? Bez tebe nemá můj život už žádný smysl.“ plakal a skrz svůj obrovský žal si nevšiml své matky, která za ním přišla.

„Tu je smysl tvého života, chlapče.“ řekla a vložila mu do náruče drobný uzlíček. Překvapeně na něj hleděl, neschopný cokoliv udělat nebo říct.

„Vím, že to bolí. Vím, jaké to je ztratit životní lásku, ale ty máš proč žít. Tvá dcera tě potřebuje, Ale. Dítě, po kterém jste oba tak toužili. Postarej se o ni, aby Sophiina oběť nebyla zbytečná.“ utěšovala ho matka.

„Měl jsem zůstat s ní. Nemuselo se to stát.“ dával si za vinu.

„Nemohl jsi jí nijak pomoci. Všichni tu dělali, co jen mohli, chlapče. Ani ty by si jí nepomohl.“ těšila ho Ginny a při pohledu na utrpení svého syna si vzpomněla na vlastní bolest, kterou cítila po Harryho smrti. Věděla, že čas tu bolest trochu zmírní, ale nikdy to nepřebolí úplně.

„Jak jen budu bez ní žít? A ona…“ poprvé vzhlédl k dítěti ve svém náručí. Byla maličká a křehká. Narodila se o měsíc dřív, než měla a zřejmě jí museli dát nějaký vyživovací lektvar, napadlo mu. Držel na rukách zázrak, v který už skoro nedoufal, ale daň za něj byla vysoká.

„Mohla bys si ji vzít? Chtěl bych být teď sám.“ požádal ji a podal jí dítě.

„Jsme s tebou, Ale. My všichni. Je nám to velmi líto.“ řekla už na odchodu a stiskla mu ruku, aby mu dodala odvahu.

„Děkuji.“ šeptl a znova jej přemohl nový proud slz.

Seděl u ní ještě dlouho, dokud se nerozhodl vyjít z pokoje.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se ho James, který seděl na chodbě s jejich matkou. Al mu věnoval unavený pohled. Oči plné bolesti a čirého zoufalství byly dostatečnou odpovědí.

„Měl bys odvést matku. Vezmi ji k sobě, já teď asi doma nebudu a neměla by být sama.“ řekl dutě.

„Kdyby jsi něco potřeboval, stačí říct.“ připomněl mu bratr. James nevěděl, jak by se on cítil v podobné situaci. „Zvládneš to?“ zeptal se už na odchodě a Albus jen slabě přikývl.

Vešel na sesternu, kde se scházely ošetřovatelky. Všechny zraky se upřely na něj a on v nich mohl číst stejnou lítost, jakou viděl v očích své matky a bratra. Ano, i oni měli Sophii rádi, ale nikdo nemohl cítit bolest, jakou cítil on.

„Louiso…“ oslovil mladou ženu a ta si kapesníčkem setřela slzy, než na se na něj podívala.

„Promiň, Ale. Dělala jsem…“ ospravedlňovala se, ale on ji zastavil.

„Nic mi nemusíš vysvětlovat. Věřím ti.“ řekl a zíral do země. „Jak je na tom dítě?“ zeptal se na stav své dcery.

„Je zdravá.“ vyhrkla a zhluboka se nadechla, aby mohla pokračovat. „Narodila se brzo, ale vyživovací lektvar zabírá dobře a za pár dní si ji můžeš vzít domů.“

„Díky, já teď…“ koktal Albus a nevěděl, co říct.

„Je vzadu, jen běž. Kdybych ti mohla nějak pomoct…“ řekla a jejich pohledy se setkaly. Více slov nebylo třeba.


V malém pokoji na konci chodby stála malá postýlka a v ní leželo pár hodin staré dítě. Nad ním se skláněla malá postava.

„Podařilo se to, paní má. Teď už nás nic nezastaví.“ ozval se tichý ženský hlas. Černovlasá žena natáhla ruce a vzala si dítě z postýlky.

V tom se otevřely dveře a dovnitř vstoupil Albus. Překvapení vystřídal hněv.

„CO děláte s mou dcerou, Terezo?“ zeptal se a vzal jí dítě z náručí.

„Já… ona… plakala. Jen jsem ji utěšovala.“ vymlouvala se mladá ošetřovatelka.

„Teď jsem tu já. Prosím, nechejte mě o samotě.“ řekl a jeho hlas vůbec nezněl vlídně. Tereza beze slova vyšla ven a tak nenápadně, jak se objevila v nemocnici z ní zase zmizela.

Albus se posadil na židli u okna a odhrnul deku zakrývající dětskou tvářičku. Děvčátko v jeho náručí se zatřáslo a potichu zakňučelo.

„Pšššt, maličká. Taťka je u tebe.“ tišil ji a houpal ji na rukách. „Chybí ti maminka, já vím. I mi velmi chybí.“ odmlčel se, aby v sobě potlačil tornádo svých emocí.

„Bude to bez ní těžké, ale zvládneme to. Udělám vše, abych ti vynahradil všechno, o co si dnes přišla.“

Seděl tam s dítětem v náručí a přemýšlel, jaké dá své dceři jméno. Se Sophií o tom sice mluvili, ale ještě nebyli rozhodnutí. Mysleli si, že mají ještě čas… že mají před sebou ještě mnoho času na tolik věcí…

„Budeš má princezna, má Aranel.“ pošeptal jí a políbil ji na čelo. Uložil ji do postýlky a když odcházel zařídit co bylo třeba, ujistil se, že se o jeho dceru postarají ti nejlepší.

Sychravé počasí samo o sobě vypovídalo o chmurné náladě panující mezi zarmoucenými pozůstalými. Ginny stála po boku svého syna, který se jen sílou vůle držel na nohách, když se musel dívat na hrobku své ženy, jediné kterou kdy miloval. Slzy na jeho tváři se mísily s deštěm, který mu smáčel vlasy a i všechno oblečení. Jen mlhavě vnímal ty, co mu vyjadřovali svou soustrast. Jen tam tak stál v dešti a vzpomínal. Nakonec na matčino naléhání vytáhl hůlku a ve vzduchu vyčaroval svůj poslední vzkaz, kterým ozdobil její bílou mramorovou hrobku.

Navždy jediná, navěky milovaná

Když potom seděl na gauči ve svém domě, složil matce hlavu do klína a plakal jak malé dítě. Plakal tak, jako ještě nikdy ve svém životě. Ani otcova smrt ho tak nezlomila, jako ztráta manželky. Asi proto, že tehdy musel být oporou své matce a sourozencům, ale teď…

„Jak jen můžu bez ní žít, mami? Já to nezvládnu. Komu co udělala, že za to musela zaplatit životem? Chtěli jsme jen být šťastní… mít dítě… je to fakt moc?“

„Pšššššt, tak nemluv, Albusi. Ty to zvládneš. Musíš se vzchopit, Sophie by nechtěla, aby ses takto mučil.“ domlouvala mu. Šeptala mu slůvka útěchy a dělala co mohla, aby odlehčila jeho svědomí, přestože se neustále obviňoval z toho, že ji nechal samu a kdyby byl s ní, mohl jí pomoci.

„Zůstaneš tu se mnou? Zítra si vezmu malou domů a budu potřebovat…“

„Zůstanu jak dlouho budeš chtít.“ slíbila.


Sandrina seděla v křesle naproti portrétu svého otce s hlavou složenou v dlaních. Právě se vrátila z pohřbu Sophie Potterové, své bývalé studentky a kamarádky.

„Jak je na tom?“ ozval sr hluboký hlas z obrazu.

„Co myslíš? Je úplně na dně. Pro Merlina, tak se na to malé oba těšili a teď toto.“ povzdychla si.

„A to dítě je v pořádku?“ zeptal se Severus a v duchu litoval svého přítele. Věděl, jak velmi svou manželku miloval. Sdílel jeho radost před i po svatbě, snažil se mu všemožně pomoci když Sophie nemohla otěhotnět a když potom od Albuse odešla, byl z toho opravdu zničený. Tehdy ji ztratil na chvilku a měl ještě naději, že ji získá zpět, ale dnes… dnes se s ní rozloučil navždy, bez možnosti cesty zpět.

„Posloucháš mě, Severusi?“ oslovila ho znovu Sandrina.

„Promiň, co jsi říkala?“

„Napadá mě, jestli to všechno nějak nesouvisí s tou věštbou, co vykřikla Sibyla. Tu poslední, než zemřela.“ osvětlila své domněnky a v duchu si pomyslela, jestli je to náhoda, že obě zemřely ve stejnou chvíli, jak se Albusovi narodila dcera. Z mysli jí stále neodcházely první slova věštby: Život skončil, život začal…

„Netuším. To se ukáže časem.“ odpověděl jí a po zbytek večera se oba zaobírali vlastními úvahami.