Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
Podpořte Harry Pottera
umístěte na své stránky ikonku
Nedávám sem svůj e-mail protože si myslím kolik lidí ho bude chtít .. ale kdyby někdo chtěl nějaké informace nebo spřátelení pište na něj :)

Milada.rozkova@seznam.cz
 
 
 

Kapitola č. 14: Medzi dvojčatami

Minuty se vlekly neskutečně pomalým tempem, když Ginny, Hermiona a Helena čekaly a přihlížely zkáze, která se odehrávala přímo před jejich očima. Ginny byla doslova zoufalá, když nevěděla, co je s její dcerou.

„Lis… moje děvčátko…to nemůže být pravda…ona ne…“ vzlykala a Hermiona už nezvládla ovládat vlastní emoce a také jí po tváři stékaly slzy. Představa, že by v této chvíli byla uvnitř její dcera byla tou nejhorší noční můrou, jakou si dokázala představit. Věděla, jak se teď cítí Ginny a věděla, že po ztrátě Harryho a rodičů by ji ztráta dítěte zlomila úplně.

„Pšššt, to bude v pořádku. Uvidíš, že se oba vrátí a budou v pořádku. Jen se utiš, Ginny. Nic se jí nestane.“ snažila se ji utišit a Helena jí pomáhala. Sekundy byly minutami, minuty hodinami… zem pod jejich nohama se stále ještě otřásala a prudký vítr jim vháněl písek do očí. Nebýt starostí o Elisabeth, dělali by si je o vlastní život, tu uprostřed pouště, kde právě začínala pouštní bouře v kombinaci se zemětřesením. Hermiona si skrz písečnou clonu všimla, že vchod do pyramidy zatarasil obrovský balvan, který odpadl z prvního poschodí mastaby. Pokynula Heleně, aby zůstala s Ginny a sama běžela blíž, aby uvolnila jediný možný východ. Jen co se jí to po chvilkovém úsilí konečně podařilo, zahlédla ve tmě, která pohlcovala chodby kolosu jakýsi pohyb. V mihu u ní byl Mathias svírající v náručí bezvládné ženské tělo.

„Musíme se odtud rychlo dostat pryč. Pomozte jim s přemístěním, sejdeme se u nás.“ křičel skrz svištící vítr a on s Elisabeth hned zmizeli. Hermiona ho poslechla a přiběhla ke kamarádkám.

„Ginny, Lis je venku. Mathias ji vytáhl a vzal ji domů a my se odtud taky musíme dostat. Chyť se mě, přemístím nás. Heleno, zvládneš to?“ vrhla pohled na ni a viděla odhodlání v očích Heleny Malfoyové.

„Fajn, tak teda, sejdeme se doma.“ řekla jí a chytila vzpírající se Ginny za ruku.

„Apparate!“ vykřikla v poslední chvíli, když zahlédla jak se nedaleko od nich vytvořil vzdušný vír a nesol s sebou kusy kamenů z rozpadené pyramidy.

Ocitli se v útulném obýváku domu, kde je včera přivítala Elisabeth a její manžel. Ginny se vrhla ke gauči, kde ležela její dcera- v bezvědomí.

„Och bože, Lis… děvčátko…“ šeptala a úlevou jí ze srdce spadl obrovský balvan. Velká tržná rána na hlavě jejího děvčátka ji však stále znepokojovala a vystrašeně vzhlížela na Mathiase.

„Žije, ale potřebuje ošetřit. Zavolám ošetřovatele, protože se bojím, že by jí přenos mohl ublížit.“ mluvil přiškrceným hlasem a ona přikývla. Najednou se v ní jakoby rozléla nová vlna energie a věděla, co musí udělat. Vytáhla svou hůlku a začala zacelovat ranky, které mohla. Hermiona jí přinesla vodu a žínku, a ona opatrně umývala její tvář ušpiněnou od prachu a krvi.

„Mami?“ ozvalo se tlumeně a srdce matky od radosti doslova poskočilo.

„Pššt, to je v pořádku, srdíčko. Už je dobře… Mathias šel pro ošetřovatele, budeš v pořádku.“ utěšovala ji Ginny.

„Jste všichni v pořádku?“ zeptalo se se zavřenýma očima mladé děvče.

„Všichni, neměj obavy a ty budeš taky.“ pokračovala Ginny jemně a dál omývala Elisabethinu tvář.

V to jisté ráno seděla v ředitelně Marry- Ann a konzultovala s Georgem menší úpravy rozvrhu, protože Viktor Krum potřeboval na pár dní volno.

„Myslím, že kromě třeťáků ve středu bych ho mohla zastoupit na všech hodinách.“ přemýšlela a hleděla na rozvrh.

„Jsi si jistá? Stačí, když převezmeš pár hodin, ostatní se nějak rozdělí mezi dalších učitelů. Neber si toho na sebe příliš.“ poučoval ji strýc George.

„Já vím, že nemusím, ale ráda pomůžu, jak můžu. Dej mi šanci dokázat, že to zvládnu a kdybych cítila, že je toho na mne moc, přiznám to.“ přemlouvala ho.

„Annie, nemusíš nikomu dokazovat, že jsi dobrá učitelka. I když si mladá a jsi tu nová, všichni učitelé tě berou jako sobě rovnou, takže…“

„Nedělám to kvůli tomu. Ale jak jsi říkal, jsem tu nejmladší a tím pádem bych mohla i nejvíce vydržet.“ usmála se.

„Ty jsi teda číslo. Tak dobře, ty středy si vezmu já, nevěřila bys, jak mi učení chybí. Ale musíš mi slíbit, že kdybys potřebovala pomoct, požádáš o ni.“ zadíval se na ni upřeně a ona ho přes stůl chytila za ruku.

„Dík, strýčku. Nezklamu tě a slibuji, že bych za tebou přišla, kdyby to bylo nutné.“ usmála se na něj. „Potřebuješ ještě něco? Až do oběda mám volno, takže bych ti mohla pomoct, jestli něco potřebuješ.“ navrhla.

„To ať tě ani nenapadne, jsem rád, když mám aspoň něco na práci a nenudím se.“ zamítavě kroutil hlavou a šibalsky se na ni usmíval. „Radši se běž projít a trochu si oddychni, ať si příští týden fit.“ navrhl jí.

„Jasné, zajdu pozdravit Hagrida.“ rozhodla se a vstala. V tom momentě jí však hlavou probleskla neskutečná bolest a nohy se jí podlomily. Kdyby se nepřidržela stolu, asi by spadla.

„Annie, jsi v pořádku? Co ti je?“ v mžiku byl u ní a podpíral ji.

„Já… já nevím… něco se děje… Lis…“ koktala.

„Sedni si. Jen klid.“ zkoumavě si ji prohlížel a ve vzduchu vyčaroval pohár a naplnil ho vodou. Podal jí ho a přinutil ji napít se.

„Lis je v nebezpečí. Je zraněná.“ odtušila a třásla se od hlavy až k patě. George ji objal a hladil po vlasech.

„Klid, to bude v pořádku. Neboj se, bude v pořádku.“ tišil ji a srdce se mu svíralo úzkostí. Věděl, co se děje. On sám byl z dvojčat a věděl, jak se teď Annie cítí. Když se někdy ocitl Fred v úzkých, George to cítil a věděl, že mu musí pomoct. Když o něho tehdy v poslední bitce prišel, bylo to, jakoby zemřela část něho. Věděl, že tu bolest z jeho straty by cítil, i kdyby byl od něho na míle vzdálený, tak jak to cítila teď Annie, i když Lis byla v Egypte. George švihl hůlkou a z jeho konce vyskočil bílý tigr a zamířil ke dveřím, za kterými se skrýval jeho byt. Za chvíli se odtud zjevila Lea a nesla nějaké lektvary na uklidnění a i když se Annie zdráhala, nebyla ve stavu, kdy se ubránit jejich nátlaku a nakonec lektvar vypila.

„A teď si půjdeš lehnout. Tvoje hodiny dnes za tebe někdo přebere.“ rozhodným hlasem jí oznámil ředitel a prosebně hleděl na svou ženu, která mu rozuměla i beze slov.

„Ale Lis…“ protestovala mírně Annie.

„Pokusím se zjistit, co se děje.“ slíbil jí a po tomto příslibu se trochu uklidnila a dovolila Lee, aby ji odvedla do jejího bytu a uložila do postele. George mezitím přemýšlel, jakým způsobem zjistit, co se stalo bez toho, aby znepokojil ostatní z rodiny.

Avšak na hradě byl ještě někdo, kdo věděl co se děje. Aranel Potterová procitla ze stavu, v kterém se nacházela, ale z jejích očí šlehaly blesky. Tereza, která byla v mžiku u ní však postřehla, že její paní je nahněvaná a domyslela si, že to nešlo tak, jak si plánovala.

„Můžu pro vás něco udělat, paní?“ zeptala se tiše.

„Dělej si svou práci! Když bude třeba, dám ti vědět. Hlavně mě musíš krýt před Danielsovou.“ řekla stroze a vypochodovala z ošetřovny, aby se přidala na oběd ke svým spolužákům. Bylo by podezřelé, kdyby kvůli nevolnosti zůstávala na ošetřovně příliš dlouho. Než vešla do Velké síně, zhluboka se nadechla a nasadila unavenou masku, aby na ní vedoucí Zmijozelu nic nepoznala. Dobře si totiž všimla, že ji až příliš často sleduje a i když se vůči ní nechová nijak nepřátelsky, je rezervovanější a dává si na ni pozor. Jakoby měla jakési podezření… zatím jí nic nehrozí, avšak v případě nutnosti by se o ni musela postarat.