Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
Podpořte Harry Pottera
umístěte na své stránky ikonku
Nedávám sem svůj e-mail protože si myslím kolik lidí ho bude chtít .. ale kdyby někdo chtěl nějaké informace nebo spřátelení pište na něj :)

Milada.rozkova@seznam.cz
 
 
 

Kapitola č. 5: Kniha o Austramadduxovi

„Nemysli na to jako na ubohé selhání na koštěti,“ řekl Zane později, když všichni seděli v havraspárské společenské místnosti. „Mysli na to, jako žes tady Ralphiemu poskytl příležitost parádně zazářit!“


James na to neřekl nic. Seděl sklesle na konci pohovky, hlavu bídně opřenou o ruce.


„A kromě toho, kdybych neposkakoval na svém koštěti a vzal to až po tobě, myslím, že bych na to vůbec nepřišel. Chce to neuvažovat, opravdu.“


„Velkolepá věc tam venku, Walkere,“ prohodil starší student, když se nakláněl přes pohovku, aby mohl Zaneovi rozcuchat vlhké vlasy.


„Jo,“ řekl někdo jiný z druhé konce místnosti. „Je normální, že prváci jsou u zkoušek pro smích. S tebou přijdeme k smíchu i schopnostem.“ Následovalo kolo smíchu a rozsáhlého potlesku. Zane zářil, hlavu vztyčenou.


„Vážně, ačkoli,“ řekl Ralph z místa, kde seděl na podlaze, zády k ohni, „jak to děláš? Předpokládá se, že létání nejde zvládnout jinak než pěkně ztuha.“


„Upřímně nevím,“ řekl Zane. „Viděl jsem Jamesova záda, jak míří do stratosféry, a jen jsem se za ním vydal. Stěží jsem věděl, co dělám, dokud to neskončilo, když jsem si uvědomil, že letím střemhlav přímo do hřiště. Zatáhl jsem až v poslední vteřině, cítil jsem se jako lidské torpédo a pomyslel jsem ti ‚Podívej na mě! Letím!‘. Možná to bylo jen díky všem těm závodním hrám a leteckým simulátorům, na kterých jsem s mým taťkou vyrostl. Najednou jsem to pochopil.“ Náhle se zdálo, že Zane si uvědomil, že tato konverzace Jamesovu náladu moc nezvedne. „Ale dost o mně a mém koštěti. A co ty, Ralphie?“


Ralph zamyšleně zamrkal a potom zvedl svou hůlku z místa, kde ležela na jeho mokrém plášti. Byla velká a legrační jako vždycky, stále s roztroušenou špičkou nabarvenou na limetkově zelenou, až na to, že tentokrát se už nikdo nesmál „Nevím. Jako jsi říkal ty, ne? Nepřemýšlel jsem. Viděl jsem Jamese padat a vzpomněl jsem si na pírko na Kratiknotově hodině. Co vím dál, že jsem na něj zamířil a zaječel –“


Několik studentů včetně Zanea se uklonili a ukázali, jak Raplh před sebou šlehal se svou hůlkou. Ralph se ostýchavě usmíval. „Klídek, lidi. Ještě jsem to nedořekl.“


„Ralphe, ty jsi fakt třída, kamaráde,“ řekl Zane. „Přešel jsi od vzlétnutí pírka na hodině až k lidskému tělu, víš? Můj chlapec má holt talent.“


James se pohnul. „Jestli jste vy dva skončili s gratulováním si navzájem, jdu si najít nějakou temnou díru, abych v ní mohl přežít zbytek roku.“


„Hej, já se vsadím, že Drápova holka má v jeskyni pokoj,“ řekl Ralph. Zane se s otevřenou pusou ještě jednou podíval na Ralpha.


„Co?“ řekl Ralph. „Aspoň si už nic nemusí hledat.“


„On žertuje,“ řekl Zane a letmo se podíval po Jamesovi. „I když to tak zpočátku nevypadalo.“


„Blahopřeju k přijetí do týmu,“ řekl James tiše a postavil se, aby si mohl z věšáku u krbu vzít plášť.


„Hej,“ vyhrkl Zane. „Omlouvám se, kam až jsme zašli. Nevěděl jsem, že to pro tebe bylo až tak důležité, opravdu.“


James se na chvíli zastavil a zíral jen tak do ohně. Zaneův lítostivý výraz ho hluboce zasáhl. Bolelo ho srdce. Tvář mu žhnula a v očích plálo. Mrkal pohledem kamsi mimo.


„Ne, že to bylo důležité pro mě,“ odpověděl. „Bylo to jen hodně, hodně důležité.“


Ještě před tím, než se za Jamesem zavřely dveře, slyšel, jak se Ralph zeptal: „Tak pro koho to bylo důležité?“


James kráčel pomalu se sklopenou hlavou. Šaty měl ještě vlhké a tělo bolavé z otřesu, jak ho Ralph nechal levitovat na konci jeho dlouhého pádu, ale to sotva vnímal. Prostě selhal. Poté, co se stal jedním z nebelvírských, si byl jistý, že famfrpál mu vyjde taktéž. Místo toho, jak to tak vypadalo, skončil v očích obou týmů, nebelvírských i havraspárských, jako naprostý hlupák. Byl daleko od velkolepých akrobatických kousků, které legendárně předvedl jeho otec, Jamese museli zachránit, aby sám sebe nepřizabil. Nikdo by nepřežil tento druh selhání. On by to nikdy nepřežil. Nikdo si z něj teď nedělal srandu, nebo alespoň ne před ním, ale co budou říkat příští rok, až se znovu objeví na konkurzu? Raději na to ani nemyslel.


Měl by to říct otci? Svému otci, který by měl přijít začátkem příštího týdne, aby si vyslechl o jeho smělých činech. Rozuměl by mu, samozřejmě. Řekl by Jamesovi, že na famfrpálu nezáleží, že důležité je být sám sebou a bavit se. A dokonce by to myslel vážně. Přesto by to Jamesovi nepomohlo.


Zane se do havraspárského družstva probojoval. James ucítil šílené bodnutí závisti. Ihned toho zalitoval, ale žárlivost ho stejně neopustila. Zane pocházel z mudlovské rodiny. A ještě k tomu byl Američan! Famrfpál měl pro něj být ohromnou záhadou, z Jamese se naopak měl stát letec od přírody, on měl být hrdina, zachránce. Nic jiného. Jak to, že se všechno pokazilo tak brzy?


Když procházel nebelvírskou společenskou místností, prošel kolem stěn tak, aby se vyhnul všem těm očím a smíchu jeho přátel, puštěné muzice, diskutování o domácích pracích či líbání na pohovce. Vystoupal po schodech do pokoje, ve kterém spávali, byl tmavý a poklidný. Za dob jeho otce byly ložnice oddělené pro každý ročník zvlášť. Nyní byl James upřímně rád, že mohl sdílet místnost s některými studenty ze starších ročníků. Většinou s sebou přinášeli útěchu, že všechno se dá přežít. Potřeboval něco takového právě teď nebo přinejmenším někoho, kdo by si všiml, jak mizerně se cítí a pochopil ho. Hluboce si povzdechl v prázdné místnosti.


James se umyl v malé koupelně, převlékl se, potom se posadil na postel a jen tak se díval do kouzla noci. Nobby ho sledoval z klece u okna, čas od času klapal zobákem, jak se chtěl evidentně dostat ven s vidinou, že najde myš nebo snad dvě, ale James si ho nevšímal. Déšť se nakonec vypršel. Mraky se rozestoupily, odhalujíce ohromný stříbřitý měsíc. James ho předlouho sledoval, ani nevěděl, na co čeká, vlastně neměl ani potuchy o tom, že by čekal. A stejně se nakonec po tom čekání nic nestalo. Nikdo nahoru nepřišel. Všechny hlasy zněly dole. Byla páteční noc. Nikdo jiný by zřejmě do postele tak brzy nešel. Cítil se strašně osaměle. Vklouzl pod přikrývky a zíral odtamtud na měsíc.


Nakonec usnul.


---



James téměř celý víkend proseděl v nebelvírské společenské místnosti. Věděl, že Ralph ani Zane se dovnitř bez hesla nedostanou, a on neměl sebemenší náladu vidět je či kohokoli jiného. Přečetl si požadovanou látku v učebnici a procvičil se v práci s hůlkou. Obzvlášť ho naštvalo, když zjistil, že své pírko nepřiměl k ničemu víc než jen línému převalování se po stole. O dvacet minut později se nakrknul docela, zabručel slovo, o němž jeho matka netušila, že ho zná, a praštil hůlkou o stůl. Vyrazila z ní sprška fialových jisker, jako by ji překvapil Jamesův výbuch.


Přišel sobotní večer a s ním i školní trest s Argusem Filchem. James následoval Filche po chodbách, při ruce měl kbelík a obrovský kartáč s tuhými štětinami. Příležitostně se Filch zastavil, a aniž by se na Jamese otočil, poukázal na skvrnu na podlaze, na zdi nebo na detail sochy. James se pak podíval na ono místo, uviděl čmáranici nebo flek od žvýkačky. Nakonec si povzdechl, namočil kartáč a začal oběma rukama drhnout špínu. Filch se k Jamesovi choval, jako by on byl za všechny malůvky, které čistil, osobně zodpovědný. Jak James pracoval, Filch si pro sebe mumlal, vztekal se a básnil o mnohem lepších druzích trestů, které kdysi v minulých letech uděloval. Když pak Jamesovi povolil, aby se vrátil zpátky na kolej, jeho prsty už byly prokřehlé, rudé, plné boláků a páchly po Filchově špinavém hnědém mýdle.


V neděli odpoledne James vyrazil na chmurnou procházku kolem školních pozemků a narazil na Teda a Petru, kteří se váleli na dece a snažili se na pergamen nakreslit mapu hvězdné oblohy.


„Teď když Trelawneyová vede hodiny jasnovidectví spolu s madam Delacroixovou, dostáváme opravdové domácí úkoly,“ postěžoval si Ted. „Předtím se stačilo jen podívat na čajové lístky a vymyslet zasmušilou, pochmurnou předpověď. Docela to i byla legrace.“


Petra se opírala o strom, v klíně jí ležela spousta map a nákresů, které porovnávala s obsáhlou knihou konstelací, kterou měla rozevřenou na dece. „Na rozdíl od Trelawneyové si Delacroixová myslí, že astrologie je těžká věda,“ řekla a znechuceně zakroutila hlavou. „Jak může hromada kamení pohybující se ve vesmíru vědět něco o mojí budoucnosti, je mi záhadou.“


Ted vyzval Jamese, aby se k nim připojil a případně jim trochu pomohl. James se natáhl na deku, věděl, že neruší nic osobního, že Ted ani Petra nezačnou o jeho katastrofálním famfrpálovém konkurzu, a zadíval se na hvězdné mapy. Černobílé nákresy planet, každá ozdobená jménem a náčrtkem mýtického zvířete, se pomalu pohybovaly a točily po papíře, po svých oběžných dráhách znázorněných červenou barvou.


„Která z těch planet je Maketa?“ zeptal se James.


Petra otočila stránku. „Hardy-har.“


James pomalu otáčel velkou stránku s konstelacemi a prozkoumával pohybující se obrazce planet a další astrologické symboly. „Jak spolu teda profesorka Trelawneyová a madam Delacroixová vycházejí?“ otázal se James po chvíli. Vzpomněl si, jak Damien naznačoval, že mezi nimi budou třenice.


„Olej a voda,“ odvětil Ted. „Trelawneyová se snaží působit přívětivě, ale očividně královnu voodoo nesnáší. Co se týče Delacroixové, ta ani nepředstírá, že by Trelawneyovou měla ráda. Jsou zkrátka z jiné školy, a to doslova.“


„Školu Trelawneyové mám radši,“ zamumlala Petra a přitom škrábala poznámky na pergamen.


„Všichni víme, co si myslíš, drahá,“ pronesl Ted líbezně a nato se obrátil k Jamesovi. „Petra má ráda Trelawneyovou, protože ta ve svém srdci ví, že jasnovidectví je jenom sada náhodných proměnných, které použiješ, abys nasměroval svoje vlastní myšlení. Trelawneyová si samozřejmě myslí, že je to tajuplné a záhadné, přesto si uvědomuje, že je to snůška naprosto subjektivních výmyslů. Petře záleží na faktech, takže se jí líbí, že i když to Trelawneyová bere vážně, nedělá z toho až tak závažnou věc.“


Petra si povzdychla a zaklapla knihu. „Jasnovidectví není věda. Je to psychologie. Aspoň v tom se Trelawneyová pocvičí, i když nevědomky. Delacroixová…“ Odhodila knihu na hromadu, co se válela vedle ní, a protočila panenky.


„Tenhle týden píšeme písemku,“ oznámil Ted truchlivě. „Opravdovou písemku z jasnovidectví. Týká se všech bláznivých astrologických jevů, které letos nastanou. Polohy planet a tak.“


James vypadal zmateně. „Polohy planet?“


„Seskupení planet,“ vysvětlovala Petra trpělivě. „Po pravdě je to docela významné. Stává se to jednou za několik století. Tohle je věda. Vědět, jaké mýtické zvíře každá planeta představuje, jakým bohem byla pro partu ztřeštěných primitivů a co to znamená pro ‚soulad astrologických předpovědí‘, žádná věda není.“


Ted pohlédl na Jamese a zamračil se. „Jednoho dne Petra stejně projeví svůj postoj vůči tomuhle předmětu.“


Petra ho přetáhla přes hlavu jednou z map hvězdné oblohy.


Později u večeře James viděl Zanea a Ralpha, jak sedí u havraspárského stolu. Všiml si, že se Zane po něm ohlédl, a potěšilo ho, že nevstal a nešel si s ním promluvit. Věděl, že se chová jako malý, ale ještě pořád ho sžírala závist a stud. Rychle se najedl, pak vyšel z Velké síně a vlastně ani nevěděl, kam má namířeno.


Slunce klesalo za pahorky, večer byl chladný, přesto příjemný. James prošel hranice školních pozemků, naslouchaje přitom zvukům cvrčků a šplouchání vody, jak do ní padaly kameny. Šel navštívit Hagrida, ale na dveřích jeho boudy stál lísteček s naškrábaným vzkazem. Stálo na něm, že Hagrid bude až do pondělního rána nahoře v lese. Trávit čas s Drápem a jeho přítelkyní, domyslel si James. Začínalo se stmívat. James se otočil a sklíčeně zamířil zpátky k hradu.


Na cestě do společenské místnosti se však rozhodl pro menší odbočku, chtěl se na něco podívat.


Skříň s trofejemi osvětlovalo několik luceren, takže poháry, plakety a sošky jasně zářily okolo. James kolem ní pomalu procházel, prohlížel si fotografie famfrpálových družstev z minulých desetiletí, všichni měli staromódní hábity, ale jejich úsměvy a výrazy nepřemožitelnosti zůstaly nezměněné. Byly zde zlaté a bronzové trofeje, staré zlatonky, potlouky upevněné koženými řemeny, pořád se však mírně chvěly.


James se zastavil těsně u jejího konce a zadíval se na fotografii na Poháru tří kouzelníků. Jeho otec se nejistě usmíval a vypadal neskutečně mladě a rozcuchaně. James se naklonil, aby viděl na obrázek na druhé straně poháru, na které byl Cedric Diggory. Chlapec na fotografii byl ve svém výrazu pohledný, mladý a sebejistý. James pořádně prozkoumával obrázek. Právě ten výraz mu poprvé znemožnil, aby s ním navázal spojení.


„Tos byl ty, že jo,“ zašeptal James směrem k obrázku. Ani to nebyla otázka.


Chlapec na fotografii se usmál a krátce souhlasně přikývnul.


James nečekal odpověď, ale jak se narovnával, na plaketě pod Pohárem tří kouzelníků se něco změnilo. Slova do ní vyrytá se vpila a místo nich se po chvíli objevila jiná. Zaznívala pomalu a potichu.

James Potter
Harryho syn


Jamesovi přeběhla po zádech husí kůže. Přikývnul. „Ano,“ zašeptal.


Slova se opět vpila do nicoty. Uběhlo několik vteřin a zjevila se nová.

Kolik let


Uběhlo


James otázce zpočátku nerozuměl. Mírně zakroutil hlavou. „Já… nerozumím. Kolik let uběhlo od čeho?“


Písmena se ztratila a opět vystoupila, pomalu, jako by je to stálo spoustu sil.

Od mé smrti


James polkl. „Nevím přesně. Sedmnáct nebo osmnáct, myslím.“


Písmena se pomalu vytrácela. Další se objevila ne dřív než po minutě:

Čas je tady tak podivný
Ubíhá pomalu
Rychleji


James nevěděl, co říct. Chodbou se plížil pocit samoty a nesmírného smutku, plnil prostor okolo a Jamesovi připadal jako chladný mrak.


„Můj –“ Jamesovi selhal hlas. Polknul, pročistil si hrdlo a znovu začal. „Můj taťka a mamka, Ginny, původně Weasleyová… mluví o tobě. Někdy. Oni… vzpomínají na tebe. Měli tě rádi.“


Původní text opět nahradil jiný.

Ginny a Harry
Vždycky jsem věděl
Že mezi nimi něco je


Cedrikův duch jako by vycházel ze vzduchu chodby. Slova pomalu mizela. James se ho chtěl zeptat na mnohé, na mudlovského vetřelce, jak se mohl dostat dovnitř, ale teď se to zdálo nedůležité. Chtěl říct něco, aby zmírnil oblak žalu, který cítil v Cedrikově přítomnosti, ale nic ho nenapadalo. Pak se ještě jednou, pomalu a mdle, vynořila slova.

Jsou šťastní


James si přečetl otázku a zamyslel se. Přikývnul. „Jo, Cedriku. Jsou. My jsme.“


Písmena se vytratila, hned jak James promluvil, a pak se vzduchem rozlehlo jakési povzdychnutí, dlouhé a tak nějak vyčerpané. Když bylo po všem, James se rozhlédl po chodbě. Byl sám. Pohlédl na plaketu pod Pohárem tří kouzelníků, která byla přesně jako předtím, pokrývaly ji pracně vyrytá slova. James sebou otřásl, otočil se a zamířil zpět na kolej. Duch konečně promluvil a byl to Cedric Diggory.


Jsme šťastní, pomyslel si James. Jak stoupal směrem ke společenské místnosti, uvědomil si, že je to pravda. Cítil se hloupě, jak promarnil víkend, nechal se zaslepit žárlivostí a pocitem vlastního selhání. Teď bylo všechno z toho bezvýznamné. Byl rád, že je tady v Bradavicích, poznává nové přátelé a před sebou má nesčetně výzev a dobrodružství. Běžel chodbou směrem k portrétu, nechtěl nic jiného než strávit posledních několik hodin svého prvního víkendu v Bradavicích zábavou, smíchem, chtěl zapomenout na pošetilost celého famfrpálového neštěstí. Uvědomil si, trochu váhavě, že v jistém smyslu to byla docela sranda.


Jakmile vstoupil do společenské místnosti, zastavil se a rozhlédl kolem. Ralph a Zane seděli s dalšími Uličníky u stolu blízko okna. Všichni vzhlédli.


„Náš malý nepřítel z cizí planety,“ řekl Zane šťastně. „Snažíme se vymyslet jak do rituálu zapojit tvé létací schopnosti. Co bys říkal, kdyby v Roswellu nešťastně havarovala harpuna? Ralph je připraven tě chytit svojí hůlkou.“


Ralph zamával hůlkou a bázlivě se usmál. James protočil panenky a přidal se k nim.

James se v pondělí ráno vzbudil pozdě. Běžel do Velké síně, aby narychlo snědl alespoň jeden toast před hodinou přeměňování, a potkal Ralpha a Zanea, kteří právě vycházeli ven.


„Není čas, kamaráde,“ řekl Ralph, popadl Jamese za ruku a otočil ho zpět. „Nesmíme přijít pozdě na první hodinu. Učí nás McGonagallová a slyšel jsem ošklivé zvěsti o tom, co dělá opozdilcům.“


James si povzdechl a klusal zároveň s nimi po hlučných, rušných chodbách. „Doufám, že nedělá děsné věci studentům, kterým v průběhu hodiny kručí v břiše.“


Jak procházeli chodbami, Zane Jamesovi něco podal. „Podívej se na to, až budeš mít čas. Už jsem to ukázal Ralphovi a zatočilo mu to hlavu, že? Vyznačil jsem ti příslušnou část.“ Byla to tlustá ušpiněná kniha. Obal byl plátěný a v roztřepených vláknech byla kdysi pravděpodobně červená barva. Stránky byly zažloutlé a hrozilo, že vypadnou z vazby.


„Co to je?“ optal se James, neschopen přečíst název, který byl po dlouhé době skoro nečitelný. „Díky Jacksonovi a Kratiknotovi mám tolik věcí na čtení, že mi to vystačí až do dalšího pololetí.“


„Bude tě to zajímat, věř mi. Je to Kniha paralelních dějin, díl sedmý,“ vysvětloval mu Zane. „Mám ji z havraspárské knihovny. Přečti si, co jsem ti zvýraznil.“


„Havraspár má svou vlastní knihovnu?“ zeptal se Ralph a úporně se snažil vytáhnout svou knihu přeměňování z přecpané aktovky.


„Zmijozelští snad mají na stěnách dračí hlavy?“ pokrčil rameny Zane. „Jistě. Je přístupná všem.“


Jak se přibližovali k učebně přeměňování, míjeli skupinu studentů postávajících u dveří. Někteří z nich měli připíchnuté modré odznaky ‚Zeptejte se vítězů‘. Dny ubíhaly a čím dál tím víc studentů odznaky nosilo. Poznámky na nástěnkách hlásaly, že odznaky jsou známkou členství v ‚Pokrokové skupině‘. Jamese zhrozilo, že ne všichni jejich nositelé byli ze Zmijozelu.


„Dneska přijede tvůj táta, co, Pottere?“ zvolal starší chlapec a křivě se usmál. „Setká se se svými kamarádíčky ze Států?“


James se zastavil a podíval se na něj. „Přijede dnes, jo,“ prohlásil a zčervenal. „Ale nevím, co myslíš těmi jeho ‚kamarádíčky‘. S žádnými Američany se nikdy předtím nesetkal. Možná by sis měl přečíst pár informací, než začneš otvírat pusu.“


„Četli jsme, to mi věř,“ odvětil chlapec a úsměv mu z tváře zmizel. „Víc než by se tobě a tvému tátovi líbilo, tím jsem si jistý. Pravdu neukryjete navždy.“


„Pravdu?“ divil se James a pohlcoval ho vztek. „Co to má znamenat?“


„Přečti si naše odznaky, Pottere. Víš přesně, o čem mluvíme,“ pokračoval chlapec, zvedl svou tašku a vykročil se svými kamarády směrem do chodby. „A jestli ne, tak jsi ještě hloupější, než vypadáš,“ dořekl a otočil se k Jamesovi zády.


James naštvaně a zároveň překvapeně zamrkal. „Co tohle mělo znamenat?“


Ralph si povzdechnul. „Pojď, najdeme si místa. Povím ti to, ačkoli tomu sám moc nerozumím.“


Jenže se k tématu před hodinou vůbec nedostali. Ředitelka McGonagallová, která učila přeměňování za dob Jamesových rodičů, ho vyučovala stále, očividně se stejnou čilostí jako tehdy. Vysvětlila jim základní kouzla a pohyby hůlkou, což předvedla přeměnou knihy v sendvič se sleďem. Dokonce požádala jednoho ze studentů, kluka jménem Carson, aby část sendviče snědl. Poté proměnila sendvič zpátky na knihu a ukázala třídě, že nesla stopy Carsonových kousnutí. Třídu naplnily výkřiky úcty a pobavení. Carson se podíval na odkousnuté části, rukou si stlačil břicho a v obličeji se mu zračilo zděšení. Ke konci hodiny McGonagallová nařídila studentům, aby vytáhli své hůlky a procvičili si kouzla na banánu, který měli přeměnit na broskev.


„Persica Alteramus, důraz je pouze na první slabice. Neočekávejte, že se vám kouzlo povede hned napoprvé,“ přehlušila hluk, jak se žáci snažili splnit zadaný úkol. „I když se vám povede vykouzlit na banánu jenom broskvové chmýří, budu to považovat za úspěch. Opatrně, slečno Majarisová! Pouze malá kruhovitá švihnutí, prosím!“


Zane vztekle pozoroval svůj banán a mával nad ním svou hůlkou. „Persica Alteramus!“ Nenastala žádná změna. Stáhl rty do úzké čárky. „Zkus to ty, Jamesi.“


James pokrčil rameny, pozvedl hůlku, mávnul s ní a pronesl zaklínadlo. Banán se převalil, ale pořád zůstal banánem.


„Možná se přeměnil uvnitř,“ doufal Zane. „Mohli bysme ho oloupat a podívat se, jestli vevnitř vypadá jako broskev, ne?“


James se zamyslel a pak zakroutil hlavou. Oba to zkusili znovu. Raplh je pozoroval. „Víc hýbejte zápěstím. Vypadáte, jako byste naváděli tryskáče na přistávací dráhu.“


„Kritizovat je hračka, těžší je to předvést,“ ohradil se Zane. „Ukaž, co umíš, Ralphinátore.“


Ralph se zdráhal. Uchopil svou hůlku, ale pořád ji měl pod okrajem stolu.


„No tak, Ralphe,“ povzbuzoval ho James. „S hůlkou ti to zatím šlo výborně. Čeho se bojíš?“


„Ničeho,“ bránil se Ralph. „Já nevím.“


„Kuš!“ zvolal Zane, sklonil ruku s hůlkou a druhou popadl banán. Položil hůlku na stůl a namířil na ni banánem. „Třeba budu mít víc štěstí, když to zkusím obráceně, co myslíte?“


James a Ralph se na něho zadívali. On protočil oči. „No tak, Ralphe, udělej z toho broskev. Já vím, že to zvládneš. Na co čekáš?“


Ralph se zašklebil, pak si povzdechl a zvednul svou obrovskou hůlku. Lehce s ní mávnul nad svým banánem a nejistě pronesl zaklínadlo, jako by se snažil říct ho špatně. Objevil se záblesk a následovala rána, jako by v krbu vybuchl kus borového dřeva. Zbytek třídy se ohlédl po Ralphovi. Nad stolem se vznášel chomáč kouře, od kterého se Ralph odtáhnul, oči měl rozšířené a tvářil se vyděšeně. Jakmile se kouř vytratil, James se naklonil blíž. Ralphův banán ležel na místě naprosto netknutý.


„No,“ pronesl Zane do nastalého ticha, „to bylo trochu –“


Z Ralphova banánu vyšel tichý zvuk. Slupka se začala štěpit a odlupovat a rozevírala se jako dužinatá žlutá květina. Studenti sborově zalapali po dechu, když ze středu oloupaného banánu vyrazil zelený úponek. Zdálo se, jako by do sebe vdechoval vzduch, kroutil se a prodlužoval jak víno. Jak úponek rostl, narovnával se a lehkým pohybem se rozkládal po stole. Z banánu vyrážely další a další úponky. Našly si okraje stolu a pevně se kolem nich ovinuly. Z hlavních výhonků se začaly oddělovat větve, tloustly a zesvětlovaly se, až dosáhly barvy nažloutlé šedi. Z větví pak vyrašilo listí, z drobných výhonků se ve zlomku vteřiny stávaly veliké listy. Nakonec když strom dosáhl výšky asi čtyř stop, prořízla vzduch série jemných výbuchů. Z konců nižších větví vypučelo půl tuctu broskví, kvůli kterým větve poklesly níž. Každá z nich byla ochmýřená a pořádně veliká.


James odtrhl zrak od stromu a rozhlédl se po ostatních. Oko každého studenta bylo upřeno na dokonalou malou broskvoň, kterou Ralph vyčaroval, pusy měli otevřené a ruce s hůlkami ztuhly v půlce pohybu. Ředitelka McGonagallová upřeně zírala na strom a ve tváři měla překvapený výraz. Lidé v místnosti se nakonec přeci jen začali hýbat. Všichni začali uctivě tleskat.


„Je můj!“ křičel Zane, postavil se a dal Ralphovi ruku kolem ramen. „Já ho viděl první!“ Ralph stočil svůj pohled ze stromu na Zanea a nejistě se usmál. Ale James si vybavil Ralphův výraz, když strom vyrůstal, tehdy se nesmál.


O pár chvil později venku na chodbě Zane promluvil a pusu měl plnou broskví. „Vážně, Ralphe, začínáš mě znervózňovat. Máš v sobě obrovský talent. Co je?“


Ralph se znovu nejistě a trochu ustrašeně usmál. „No, vlastně…“


James se podíval na Ralpha. „Co? Povídej, Ralphe!“


„Fajn,“ řekl, zastavil se a odtáhl je do výklenku. „Ale jen hádám, jasný?“


James a Zane zaníceně přikyvovali a pobízeli Ralpha, aby pokračoval.


„V noci jsem hodně trénoval s některými zmijozelskými, víte,“ vysvětloval Ralph. „Jenom základy. Naučili mě pár věcí. Odzbrojovací kouzla, některé triky a žertíky, co se dají použít proti nepřátelům.“


„Jaké nepřátele sis doteď vytvořil, Ralphe?“ otázal se Zane nevěřícně a slízával si z prstů broskvovou šťávu.


Ralph netrpělivě mávnul rukou. „Prostě průměrní nepřátelé, víš. Takhle mluví kluci z mojí koleje. Říkají, že jsem nadprůměrný. Myslí si, že nejsem jen tak nějaké dítě starého mudly, které zdědilo zbloudilé kouzelnické geny. Myslí, že jeden z mých rodičů je ze staré kouzelnické rodiny a neví o tom.“


„Jak by o tom nemohli vědět?“ namítl James pochybovačně. „Říkals přece, že tvůj táta pracuje s mudlovskými počítači, ne?“


„Jo, on ano,“ řekl Ralph odmítavě a pak ztišil hlas. „Ale moje máma… Neříkal jsem vám, že zemřela, že ne? Ne,“ odpověděl si. „Samozřejmě že ne. Zemřela, když jsem byl ještě moc malý. Nikdy jsem ji nepoznal. Co když byla čarodějka? Co když byla z nějaké staré čistokrevné kouzelnické rodiny a můj táta nic netušil? To se stává, vždyť víte. Kouzelníci se zamilují do mudly a za celý život jim své tajemství neprozradí. Hádám, že čistokrevným se to stane málokdy, přesto…“ Odmlčel se a díval se střídavě na Zanea a Jamese.


„No,“ říkal James pomalu, „jasně. Myslím, že možné to je. Už se staly podivnější věci.“


Zane zvedl obočí a zamyslel se. „To by hodně vysvětlovalo, co? Třeba jsi něco jako princ nebo tak nějak. Třeba jsi dědicem pohádkového bohatství a moci a vůbec!“


Raplh se zašklebil a vyšel z výklenku. „Nenechme se unést. Jak jsem řekl, jen hádám.“


James kráčel se Zanem a Ralphem, než nastal čas odebrat se na další hodinu. Ani jeden z nich s ním nechodil na bylinkářství, takže jim oznámil, že se uvidí odpoledne, a zamířil přes školní pozemky ke skleníkům.


Když James vešel, Profesor Longbottom ho pozdravil jménem a přívětivě se usmál. James měl Nevilla vždycky rád, i když byl tišší a přemýšlivější než jeho táta nebo strýc Ron. James věděl, jak Neville bojoval během svého posledního roku na škole, když Voldemort ovládal ministerstvo a pod kontrolou měl i Bradavice. Nakonec to byl Neville, kdo usekl hlavu hadovi Naginimu, který byl Voldemortovou poslední nitkou spojující ho s nesmrtelností. Bylo však těžké představit si hubeného a nemotorného profesora, jak tohle všechno vykonal, když před třídou sází rostliny do kořenáčů.


„Bylinkářství je – “ začal Neville, mávl rukou a převrhl menší z kořenáčů. Přestal mluvit, narovnal kořenáč a přitom rozsypal na své papíry hlínu. Vzhlédl a na tváři měl ztrýzněný úsměv. „Bylinkářství je studium… bylin, samozřejmě. Jak zde můžete vidět.“ Kývl hlavou a obhlédl skleník, ve kterém pěstoval stovky rostlin a stromů v nádobách různých velikostí a tvarů. Jamese napadlo, že profesor Longbottom si jistě se zájmem prohlédne strom, který právě vyrostl na stole v učebně přeměňování.


„Byliny jsou základem, ehm, tak říkajíc všech hlavních kouzelnických oborů. Lektvarů, léčitelství, výroby hůlek, dokonce mnoha kouzel, všechny se spoléhají na nezbytné pěstování kouzelnických rostlin. V našich hodinách se budeme věnovat mnohým způsobům použití některých nejdůležitějších zdrojů, od obyčejných dýmějových hlíz k vzácné Mimbulus mimbletonia.“


Koutkem oka James zaznamenal jakýsi pohyb. Rostlina roztahovala svůj úponek po okenním rámu vedle dívky z prvního ročníku, která si zuřivě škrábala názvy, které Neville říkal. Úponek slezl z okenního rámu, lehce vyšplhal po jejích zádech a nakonec se zamotal do její náušnice. Dívce se rozšířily oči a upustila brk, když na sobě ucítila úponek.


„Au! Au, au, au!“ křičela dívka, vrtěla se na židli a rukou si plácala na ucho. Neville se rozhlédl, spatřil dívku a rozběhl se k ní.


„Ano, chytněte úponek, slečno Patoniová! Tak je to správně.“ Doběhl k ní a začal opatrně odmotávat úponek z její náušnice. Pomalu se stáčel, jak ho Neville uvolňoval. „Právě jste objevila Larcenous ligulous, lépe řečeno ono objevilo vás. Omlouvám se, že jsem vás nevaroval, než jste si sedla. Před několika sty lety ho pěstovali piráti, protože ho přitahovaly lesklé předměty, které používá k znásobení slunečního záření na fotosyntézu. Téměř vyhynulo, když ho systematicky vyhlazovali a spalovali během čistek.“ Neville našel hlavní část rostliny, obmotal úponek kolem ní a konec připíchl do hlíny špendlíkem, který měl na konci diamant. Patoniová si mnula ucho a zírala na úponek, jako by ho sama chtěla spálit.


Neville se vrátil ke katedře a vyprávěl třídě o řadě rostlin, které si na ní vystavil. James zazíval. Vedro ve skleníku ho uspávalo. Aby zůstal vzhůru, James si sáhl do tašky pro brk a pergamen. Rukou nahmátl knihu, kterou mu dal Zane. Vyndal ji spolu s pergameny a položil si ji do klína. Když si byl jistý, že je Neville pohlcený výkladem o svém oblíbeném předmětu, James otevřel knihu na straně, kterou mu Zane označil. Jeho zájem vzbudil hned nadpis stránky: Feodre Austramaddux. Naklonil se nad knihu a rychle četl.


Zastánce zpětného bádání, nebo také umění líčit dějiny pomocí proroctví věcí minulých, věštec a historik Austramaddux zůstává modernímu kouzelnictví znám především svými neskutečnými úvahami o posledních dnech Merlina Ambrosiuse, legendárního čaroděje a zakladatele Merlinova řádu. Austramadduxovy myšlenky, které jsou zachyceny ve své úplnosti v jeho slavné Inverzní historii kouzelnického světa (viz kapitola dvanáctá), se týká jeho známosti s Merlinem během jeho pozdější kariéry coby kouzelnického správce evropských králů. Vyrůstaje ve zkaženém magickém světě, který ‚se nakazil‘ od rozrůstajících se nekouzelnických království, Merlin oznámil svůj záměr ‚opustit světskou říši‘. Dále prohlásil, že se navrátí do společenství lidí o staletí či možná tisíciletí později, jakmile se rovnováha mezi kouzelnickými a nekouzelnickými královstvími stane, jak vykládá Austramaddux, ‚vhodnější pro jeho činy‘. V pozdějších staletích byly tyto předpovědi zdrojem mnoha spiknutí a konspiračních teorií, které většinou vedli revolucionáři, kteří věřili, že Merlinův návrat ulehčí jejich plány zvítězit a podrobit si nemagický svět skrz politiku či otevřenou válku.


James přestal číst. Uvažoval o významu toho, co si právě přečetl. Merlina znal celý svůj život zhruba stejně jako mudlovské děti znali svatého Mikuláše: ne jako historickou osobnost, ale jakousi mýtickou postavu z kreslených seriálů. James nikdy nezapochyboval, že Merlin byl skutečná osoba, ale nikdo ho nenapadlo zamyslet se, jakým mužem asi Merlin byl. Jediné zmínky, které slýchal, byly hloupá říkadla jako ‚u Merlinovy brady‘ nebo ‚při Merlinových spodkách‘, která o charakteru velkého čaroděje moc nevypovídala. Podle Austramadduxe sloužil Merlin mudlovským králům a vůdcům coby kouzelnický rádce. Bylo možné, že za časů Merlina žili kouzelníci a čarodějky otevřeně v mudlovském světě, bez jakýchkoli zákonů o utajení, bez skrývání se, bez matoucích kouzel? A pokud ano, co myslel Merlin tím, když říkal, že kouzelnický svět ‚se nakazil‘ od mudlů? A navíc, co myslel svou hrůzostrašnou předpovědí, že se vrátí, až bude svět ‚vhodnější pro jeho činy‘? Nebylo divu, že se černokněžníci během dějin snažili splnit Merlinovu předpověď a přivést ho zpátky na svět. Černokněžníci vždycky usilovali o nadvládu nad mudlovským světem a očividně existovalo východisko, kvůli němuž věřili, že Merlin, největší a nejmocnější čaroděj všech dob, jim pomůže.


Jamese náhle něco napadlo a rozšířily se mu oči. Poprvé slyšel jméno Austramaddux, když si někdo ze Zmijozelu po něm pojmenoval herní profil. Zmijozelská kolej byla odjakživa plná černokněžníků dychtících po vládě nad mudly. Co když záhadná zmínka o Austramadduxovi nebyla jen bezvýznamná náhoda? Co když to byla známka nového temného plánu? Co když se student Zmijozelu, který herní profil vytvořil, podílel na plánu zjednodušit předpovídaný návrat Merlina Ambrosiuse, jež by vedl poslední válku proti mudlovskému světu?


James pomalu zaklapl knihu a drtil zuby. Najednou, když se nad tím zamyslel, mu to přišlo naprosto jasné. Vysvětlovalo by to, proč zmijozelští používali jméno, ze kterého si jejich ředitel utahoval. Zmijozelští věděli své a brzy vyjdou ze všeho jako vítězové, čímž dokážou svou pravdu. Jamesovi bušilo srdce, jak tam tak seděl a zuřivě přemýšlel. Komu by to mohl říct? Zaneovi a Ralphovi, samozřejmě. Možná už je to taky napadlo. Svému tátovi? James se rozhodl, že to neudělá. Alespoň teď ještě ne. James byl dost starý na to, aby věděl, že většina dospělých takovému příběhu neuvěří, když jim ho řekne dítě, i když ono dítě má obrázky dokazující jejich slova.


James netušil, jak by měl postupovat, aby spiknutí zabránil, ale věděl, co musí udělat jako první. Musí zjistit, kdo ze zmijozelských sebral Ralphův GameDeck. Musí zjistit, kdo použil Austramadduxovo jméno.


Se zaneprázdněnou myslí se James vytratil ze skleníků, hned jak hodina skončila, a úplně zapomněl, že dnes večer přijede jeho táta, Harry Potter, aby se setkal s Američany.

Když James běžel přes pozemky, uslyšel hluk davu. Zpomalil a zaposlouchal se. Výkřiky a volání se mísily se žvaněním chraptivých, vzrušených hlasů. Jak zabočil za roh na nádvoří, rámus ještě zesílil. Davy studentů stály okolo nádvoří, další se sbíhaly ze všech směrů, kam jen James pohlédl. Většina studentů byla prostě zvědavá, co je to za pozdvižení, ale byla tady i velice aktivní skupina ve středu, pochodující, zpívající slogany a někteří její členové drželi velké, ručně malované plakáty a prapory. James uviděl jeden z praporů, když se přiblížil k davu, a srdce mu spadlo až do kalhot. Stálo na nich ‚Konec ministerské nadvlády‘. Na obloze se pak vlnil jiný transparent: ‚Řekni pravdu, Harry Pottere!‘


James obcházel skupinu, zároveň se však snažil působit nenápadně. Blízko schodů z hlavní síně poskytovala Tabitha Corsicová rozhovor ženě s křiklavě fialovými brýlemi a velice pozorným výrazem. S rostoucím neklidem James rozpoznal Ritu Holoubkovou, hlavní vyšetřovatelku Denního věštce a jednu z nejméně oblíbených osob svého otce.


Když procházel, Tabitha ho zahlédla a nepatrně pokrčila rameny s úsměvem, jako by chtěla říct ‚Omlouvám se za tohle, ale v těžkých časech všichni děláme, co musíme…‘


Právě když chtěl James vyjít po schodech nahoru do hlavní síně, objevila se ředitelka školy a rozhodným krokem zamířila vstříc slunečnímu světlu s velice pochmurným výrazem ve tváři. Namířila si hůlkou na hrdlo a promluvila z nejvyššího schodu zesíleným hlasem, který se rozléhal po celém nádvoří a přehlušil hluk davu.


„Nebudu se vás ptát, jaký smysl tohle má, jelikož se domnívám, že je až znepokojivě zřejmý,“ pronesla vážně a James, který znal Minervu McGonagallovou po většinu života jen z neformálních situací, si pomyslel, že ji nikdy neviděl tak rozzuřenou. Její obličej byl smrtelně bledý, s červenými skvrnami na lících. Její hlas, ještě zvonící po nádvoří, byl pevný a přesvědčivý. „Nehodlám vás zbavovat práva zastávat jakýkoli nepodložený a nesmyslný názor, který zaslechnete, ale ujišťuji vás, že bez ohledu na to, čemu věříte, vedení školy nedovolí studentům, aby urazili velevážené hosty.“


Plakáty klesly o kousek k zemi, stále však byly vidět. James sledoval, jak Rita Holoubková upřeně zírá na ředitelku školy s hladovým výrazem ve tváři a její bleskobrk divoce čmárá po pergamenu. McGonagallová si povzdechla a snažila se zachovat klidnou mysl. „Existují místa a ulice, kde můžete vyjádřit svůj nesouhlas, jak jistě víte. Tento… výjev… není ani nutný ani vhodný. Očekávám tedy od vás, že se ihned rozejdete s vědomím, že jste rozhodně…,“ její pohled padl na Ritu Holoubkovou, „ukázali, o co vám jde.“


„Paní ředitelko?“ zvolal někdo a James se ani nepotřeboval otočit, aby zjistil, že onen hlas patřil Tabithě Corsicové. Najednou nastalo hrobové ticho, jako by celé nádvoří přestalo dýchat. James slyšel jen zanícené škrábání brku Rity Holoubkové.


McGonagallová se pozastavila a pozorně si prohlížela Tabithu. „Ano, slečno Corsicová?“


„Naprosto s vámi souhlasím, madam,“ řekla Tabitha úlisně a její hlas se rozléhal kolem. „A za sebe doufám, že se my všichni můžeme těmito problémy zabývat rozumnějším a závažnějším způsobem, jak jste to navrhla vy. Nebo je snad příliš brzy stanovit dané téma jako hlavní předmět celoškolního debatního kroužku? Naskytla by se nám tak příležitost přiblížit se k této citlivé záležitosti uctivě a svědomitě, zajisté souhlasíte, že si tato problematika naši pozornost zaslouží.“


Čelist profesorky McGonagallové byla jako ze železa, když se dívala seshora na Corsicovou. Odmlka byla tak dlouhá, že Tabitha raději odvrátila zrak. Rozhlédla se po ostatních a její vyrovnanost mírně slábla. Bleskobrk dostihl dění, vznášel se nad pergamenem a čekal.


„Cením si vašeho návrhu, slečno Corsicová,“ prohlásila McGonagallová rozhodně, „ale jak si sama dokážete domyslet, teď není čas ani místo na diskuzi o debatním kroužku. A nyní,“ hodila po nádvoří letmý kritický pohled, „považuji tuto záležitost za uzavřenou. Každý, kdo si přeje v diskuzi pokračovat, nechť tak učiní v soukromí a pohodlí svých ložnic. Radím vám, ať se rozejdete ihned, než sem pošlu pana Filche, aby zjednal pořádek.“


Dav se začal rozcházet. Ředitelka spatřila Jamese a její výraz se změnil. „Pojďte, Pottere,“ řekla netrpělivě. James ji následoval zpátky do stínu hlavní síně. McGonagallová si pro sebe něco rozzlobeně mumlala, a když vešla do boční chodby, její kostkovaný hábit za ní vlál. Zdálo se, že očekává, aby ji následoval, a tak si pospíšil.


„Směšní rebelantští propagandisté,“ vztekala se a vedla Jamese do ředitelny. „Jamesi, omlouvám se za to, čeho jste byl svědkem. A ještě víc lituji toho, že taková nepodložená fáma našla oporu mezi zdmi zdejšího hradu.“


McGonagallová se otočila, a aniž by se zastavila, otevřela dveře. James vstoupil do velké místnosti plné gaučů a židlí, malých stolků a regálů s knihami, všechno však bylo nahodile uspořádáno kolem obrovského mramorového krbu. A tam stál, aby ho mohl přivítat, s trochu pokřiveným úsměvem jeho otec. James s úšklebkem proběhl okolo McGonagallové.


„Jamesi,“ řekl spokojeně Harry Potter, objal svého syna a rozcuchal mu vlasy. „Ty můj kluku. Jsem moc rád, že tě vidím, synu. Jak to jde ve škole?“


James pokrčil rameny, šťastně se usmíval, ale mírně se styděl. Bylo zde totiž dalších pár lidí, kterých si nevšiml, a všichni se dívali na něj, jak stojí vedle svého otce.


„Všichni určitě znáte mého syna Jamese,“ řekl Harry a stiskl Jamesovi rameno. „Jamesi, tito lidé reprezentují ministerstvo a dorazili spolu se mnou. Pamatuješ si na Tita Hardcastla, že? A tohle je pan Recreant a slečna Sacarhinová. Oba pracují v odboru mezinárodní spolupráce.“


James všem slušně potřásl rukou. Poznal Tita Hardcastla, když ho uviděl, ale pravdou je, že ho neviděl už dlouho. Hardcastle, jeden z otcových hlavních bystrozorů, shrbený, ale přesto silný, s hlavou ve tvaru čtverce a velice ostrými a časem ošlehanými rysy. Pan Recreant byl vysoký a štíhlý, oblečený do proužkovaného hábitu a černé buřinky. Stisk jeho ruky byl krátký a volný, spíše jako držení leklé ryby. Avšak slečna Sacarhinová Jamesovi rukou nepotřásla. Široce se usmívala, dřepla si k Jamesovi na jeho úroveň a prohlédla si ho od hlavy až k patě.


„Vidím na tobě tolik z tvých rodičů, mladý muži,“ řekla a naklonila hlavu. „Takový slibný. Doufám, že se k nám dnes večer připojíš.“


James vzhlédl a podíval se na otce. Harry se usmál a položil obě ruce na Jamesova ramena. „Dnes budeme večeřet s lidmi z Alma Aleronu. Chceš jít taky? Nejspíš budeme mít opravdové americké jídlo, což znamená hamburgery a cheeseburgery, i když je to jen můj odhad.”


„Jasně!“ zajásal James. Harry Potter se také usmál a mrkl.


„Ale nejdřív,“ řekl zbytku skupiny, „se přidáme k našim Aleronským přátelům a prohlédneme si nějaká jejich patentovaná kouzla. Máme se s nimi setkat během deseti minut a poprosil jsem ještě pár dalších lidí, aby se k nám přidali. Můžeme jít?“


„Obávám se, že se k vám nepřidám,“ pronesla McGonagallová rázně. „Vypadá to, že během vaší obhlídky budu muset dozírat na jistou skupinu studentů, pane Pottere. Omluvte mne.“


„Chápu, Minervo,“ řekl Harry. Jamesovi vždycky přišlo zvláštní, že jeho taťka říká ředitelce jménem, ale zdálo se, že to od něj očekávala. „Dělejte, co musíte, ale nedělejte si starosti s každým malým lotrem. Za to úsilí to nestojí.”


„Nejsem si úplně jistá, jestli s vámi mohu v tomto souhlasit, Harry, ale stejně předpokládám, že absolutní pořádek se mi udržet nepodaří. Uvidíme se večer.” S těmito slovy se ředitelka otočila a rázně odešla.


„Můžeme tedy jít?“ zajímala se slečna Sacarhinová. Skupinka vyrazila ke dveřím na druhé straně místnosti. Harry se za chůze naklonil ke svému synovi a zašeptal: „Jsem rád, že se mnou dnes večer budeš. Se Sacarhinovou a Recreantem není zrovna velká sranda, ale Percy trval na tom, abych je vzal. Vypadá to, že v celém tomhle setkání jde jen o politiku.“


James souhlasně přikývl, aniž by věděl, co to znamenalo, a byl rád, že ho táta zase pozval do svého soukromí. „Tak jak jsi přicestoval?“


„Letaxem,“ odpověděl Harry. „Nechtěl jsem se ukazovat víc, než je potřeba. Minerva nás varovala před demonstrací, kterou připravovali ti z P.S.“


Jamesovi okamžik trvalo, než si uvědomil, že jeho taťka mluví o Pokrokové skupině. „Ona o nich ví?“ zeptal se překvapeně.


Jeho táta si dal prsty před pusu a kývl směrem k Sacarhinové a Recreantovi, kteří šli před nimi a potichu o něčem rozmlouvali. „Později,“ zašeptal Harry.


Po krátké cestě Recreant otevřel velké dveře a se zbytkem skupiny za zády vyšel do slunečního světla. Scházeli po širokých kamenných schodech, které vedly dolů na travnatý palouk, který byl z jedné strany ohraničen Zakázaným lesem a z druhé nízkou kamennou zdí. Kousek od ní postávali profesorové Longbottom a Křiklan a diskutovali spolu. Když skupinka přicházela, oba dva k ní vzhlédli.


„Ahoj Harry!“ křikl Neville a s širokým úsměvem vyrazil Harrymu naproti.


„Díky za moje a Horaciovo pozvání. Zajímalo mě to od doby, co to sem Američané dali.“


„Harry Potter, namouduši!“ řekl Křiklan vřele a sevřel Harryho ruku v obou svých dlaních. „Vskutku milé, že jste nás pozval. Však také víte, že o nové vynálezy mezi kouzelníky jsem se vždycky zajímal.“


Harry vedl skupinu k bráně v kamenné zdi. Otevřela se a odhalila upravenou cestu z dlaždic, která se linula směrem k jezeru. „Neděkujte mi. Pozval jsem vás, abyste jim mohli klást chytré otázky a tím tomu dali smysl.“


Křiklan se shovívavě zachichotal a Neville se jen usmál. James si domyslel, že jeho taťka řekl jen část pravdy, a jen Neville to poznal.


Přicházeli k velkému plátěnému stanu, který byl postaven na nízké vyvýšenině s výhledem na jezero. Na jedné z podpěr stanu schlíple visela americká vlajka a vedle ní vlál prapor se znakem Alma Aleronu. Kousek od nich o něčem mluvil pár amerických studentů. Jeden z nich si skupinky všiml, lehce kývl hlavou na pozdrav a pak zvolal směrem ke stanu: „Profesore Franklyne?“


Po chvíli se z boku stanu vynořil Franklyn a ruce si utíral do kusu látky. „Áá! Vítám vás, návštěvníci,“ pronesl velkoryse. „Opravdu velice vám děkuji za vaši návštěvu.“


Harry potřásl Franklynovou nataženou rukou. Bylo zjevné, že už se setkali někdy dříve a domluvili toto setkání. Harry všechny okolo představil a jako posledního si nechal Jamese.


„Jistě, jistě,“ řekl Franklyn rozjařeně. „Mladého pana Pottera mám ve třídě. Jakpak se vám dnes daří, Jamesi?“


„Dobře, pane,“ odpověděl s úsměvem James.


„V tak příjemný den by to ani nemělo být jinak,“ řekl Franklyn vážně a souhlasně pokýval hlavou. „A teď když jsme si odbyli seznamování, následujte mě, mí přátelé. Harry, vás zajímalo, jakým způsobem udržujeme naše auta, není-liž pravda?“


„Ano, to je,” potvrdil Harry. „Samozřejmě jsem neviděl váš příjezd, ale o vašich létajících autech jsem slyšel. Těším se, až je uvidím, stejně jako vaši garáž. Slyšel jsem hodně spekulací, ale musím se přiznat, že jsem jim porozuměl jen částečně.“


„Jistě, naše transdimensionální garáž. Obávám se, že prakticky nikdo z nás jí nerozumí,“ zapochyboval Franklyn. „Skutečnost je taková, že kdyby nebylo našeho experta na kouzelnou fyziku, Theodora Jacksona, nikdo by neměl ani ponětí jak ji zprovoznit. Mám vyřídit jeho omluvu, že tu není. Přidá se k nám dnes večer a rád by o tom s vámi diskutoval. Mohli byste si na něj připravit otázky.“


„Ty budeme mít určitě,“ zašeptal tichým vážným hlasem Titus Hardcastle.


James následoval svého taťku ke vchodu po straně stanu a málem zakopl o své vlastní nohy, když spatřil, co bylo vevnitř. Vnitřek stanu byl dost prostorný a podpíraly ho propletené dřevěné konstrukce trámů. Uvnitř byla zaparkována všechna tři auta z Alma Aleronu a kolem nich zbývalo mnoho místa pro bedýnky s roztříděným nářadím, vybavení pro údržbu, zvláštní součástky a několik mužů v pracovních oděvech, kteří zaneprázdněně kmitali kolem aut. Na celém výjevu ale bylo nejpodivnější, že stanu chyběla druhá strana. Tam, kde by James očekával plátno stanu, které spatřil zvenku, se mu skýtal pohled na krajinu. Příroda, kterou viděl, navíc zcela určitě nepocházela z okolí Bradavic. Za prostorem, kde měla být plachta stanu, stály upravené červené cihlové budovy a košaté stromy. Ještě zvláštnější bylo, že krajina nebyla osvětlena poledním sluncem tak, jak tomu bylo na bradavických pozemcích, ale bledou růžovou září a nadýchané mraky v dáli byly zbarvené do zlata. Všechny stromy a tráva se třpytily, jako by byly plné ranní rosy. Jeden z pracovníků na Franklyna kývl, a pak, otíraje si ruce do montérek, vyšel ven do podivné krajiny.


„Vítejte v jedné z mála světových transdimensionálních struktur,“ řekl Franklyn a hrdě roztáhl ruce. „Tohle je naše garáž, která stojí zároveň v naší dočasné rezidenci na pozemcích bradavického hradu a zároveň na své stálé adrese – východním nádvoří alma-aleronské univerzity, Philadelphie, Pensylvánie, Spojené státy.“


„No to mě podržte,“ vydechl Křiklan a pomalu vstoupil. „Četl jsem o takových věcech, ale nikdy jsem si nemyslel, že se dožiju toho, abych jednu viděl. Tahle anomálie je vytvořená přírodně? Nebo je to řízené kvantovými přenosovými kouzly?“


„Tohle je důvod, proč jsem vás pozval, profesore,“ prohlásil s úsměvem Harry a prohlížel si vnitřek stanu.


„To první,“ odpověděl Franklyn a poodešel mezi Dodge Hornet a Volkswagen Beetle, aby udělal ostatním více místa. „Toto je jedna ze tří známých dimensionálních bublin. Což znamená, jak mi bylo řečeno, že se tento stan nachází uvnitř dimensionálního mostu, který překlenuje dvě místa. Tudíž můžeme na jedné straně vidět pozemky Bradavic v čase poledne,“ ukázal na stranu stanu, odkud vešli, „kterou můžete pojmenovat jako naší stranu transdimensionální bubliny. A na druhé straně,“ ukázal rukou na šerou krajinu, kterou viděli na druhé straně kouzelného stanu, „nádvoří alma-aleronské univerzity za svítání. Seznamte se s Petrem Grahamem, naším hlavním mechanikem.“


Zpoza otevřené kapoty Stutz Dragonflye vykoukl muž. Usmíval se a zamával jim. „Rád vás poznávám, pánové a dámo.“


„Nápodobně,“ řek trochu mdle Neville, který byl nejblíže.


„Pan Graham a jeho kolegové jsou v americké polovině bubliny,“ vysvětloval Franklyn. „Jak vidíte, jsou vyškolení k tomu, aby se starali o naše vozidla, a necháváme je, aby je udržovali i během cestování. Jak už nejspíš víte, tady ve své podstatě fyzicky nejsou.“ Aby to názorně předvedl, došel Franklyn k jednomu z pracovníků, který seděl na bobku vedle Horneta. Franklinova ruka prolétla skrz mužův obličej, jako by byl z kouře. Nezdálo se, že by si muž vůbec něčeho všiml.


„Takže,“ řekl Harry s lehce zamračeným výrazem, „oni nás slyší a vidí a také my je slyšíme a vidíme, ale oni jsou pořád v Americe, zatímco my jsme pořád tady v Bradavicích. Proto se jich nemůžeme dotknout?“


„Přesně tak,“ souhlasil Franklyn.


James se nahlas zeptal: „A jak to, že se můžeme dotýkat těch aut a ti mechanici v Americe také?“


„Výborná otázka, chlapče,“ řekl Křiklan a popleskal Jamese po zádech.


„Ano, to opravdu je,“ souhlasil Franklyn. „A právě tady se věci stávají, ehm, kvantové. Jednoduchá odpověď zní, že tyto vozy jsou na rozdíl od nás vícedimensionální. Už jste asi slyšeli, tedy předpokládám, teorii o tom, že kromě čtyř dimenzí, o kterých víme, jsou tu ještě další, ano?“


Několik lidí přikývlo. James o žádné takové teorii neslyšel, ale přesto si myslel, že myšlence rozumí.


Franklyn pokračoval. „Teorie říká, že existují další dimenze, které jsou našimi smysly nepostřehnutelné, ale přesto jsou skutečné. Profesor Jackson vytvořil kouzlo, které umožňuje dát tyto vozy do těchto dimenzí, a když jsou mezi zdmi této garáže, umožňuje jim být na dvou místech zároveň.“


„Pozoruhodné,“ řekl Křiklan, zatímco prsty své ruky klouzal po blatníku Horneta. „Takže v praxi je to tak, že vaši mechanici mohou opravovat auta nezávisle na tom, kam jste s nimi odcestovali, a vy si můžete dovolit podívat se domů, i když tam ve skutečnosti nemůžete.“


„Přesně tak,“ souhlasil Franklyn. „Je to opravdu vymoženost a přepych.“


Neville se zajímal spíš o auta. „Jsou to skuteční mechanizovaní tvorové, nebo to jsou očarované stroje?“


Když se Franklyn pustil do podrobného vysvětlování, jak je to s okřídlenými auty, James ztratil zájem. Přešel na druhou stranu stanu a prohlížel si pozemky americké školy. Zpoza střech blízkých cihlových staveb právě vykukovalo slunce a vrhalo růžové paprsky na věžní hodiny. Bylo tam těsně po šesté hodině. Divné, ale nádherné, pomyslel si James. Zkusmo natáhl ruku, zvědav, jestli ucítí ranní chlad toho místa. Připadalo mu to, jako by v prstech ztratil, a pak se jimi dotkl neviděné plachty stanu. Už si byl jistý. Nemohl tam projít a cítit svěží ranní vánek.


„Škoda že nemůžeš jít dál, kamaráde,“ řekl hlas. Hlavní mechanik se opíral o blatník Beetla a usmíval se. „Za chvíli je snídaně a dneska máme houbovou omeletu.“


James se zakřenil. „To zní dobře. Tady budeme mít za chvíli oběd.“


„Profesore Franklyne,“ uslyšel James trochu nahlas Recreanta, „je tato, ehm, struktura v souladu s mezinárodním koaličním zákazem na neověřenou nebo černou magii? Vzhledem k tomu, že je téměř jediná svého druhu, není jednoduché prokázat její bezpečnost a spolehlivost.“


„Pravda,“ souhlasil Franklyn a podíval se na Recreanta. „Máme štěstí, žádné problémy jsme zatím neměli, takže koalice si nás víceméně nevšímá. V každém případě by bylo těžké dokázat nějaké nebezpečí. Dokonce úplná porucha Jacksonova transdimensionálního kouzla by v nejhorším měla za následek jen to, že bychom domů místo našich drahých aut museli odjet taxíkem.“


„Prosím?“ protáhla slečna Sacarhinová a předstírala přehnaně tázavý úsměv. „Čím?“


„Omlouvám se, slečno,“ řekl Franklyn. „Taxi. Mudlovské auto, za které se platí. Trochu jsem vtipkoval.“


Sacarhinová se pořád usmívala. „Á, ano, samozřejmě. Málem jsem zapomněla na to, jak jsou američtí kouzelníci fascinovaní mudlovskými stroji. Nechápu, jak se mi to jen mohlo stát. “


Franklyn si jejího sarkasmu nevšímal. „No, nebudu mluvit za moje krajany, ale já osobně mám velice rád drátování. Jsem za naší garáž vděčný především proto, že mi dovoluje prohlížet údržbu mé flotily. Vždycky se snažím pochopit, jak věci pracují a pokouším se je vyladit tak, aby běžely o něco lépe.“


„Mm-hmm,“ Sacarhinová přikývla formálně, těkajíc pohledem mezi auty.


Jeden z mechaniků se dotkl drátu pod kapotou Stutz Dragonflye a náhle vyšlehly modré jiskry. S vrzáním se dlouhá křídla cukavě rozbalila, několikrát zamávala ve vzduchu a znovu se skřípavě zastavila. Neville před nimi musel uskočit, aby ho nesmetla.


„Dobré reflexy, Neville,“ ocenil ho Harry. „Jako když zabíjíš mouchu plácačkou.“


Neville koukl úkosem na Harryho a spatřil potlačovaný úsměv. Hardcastle si odkašlal. „Měli bychom jít, dámo, pánové.“


„Samozřejmě,“ souhlasil Harry. „Pane Franklyne.“


Franklyn zvedl ruku. „Říkejte mi Ben, trvám na tom. Jsem starý už asi tři sta let, a že mi někdo říká ‚pane‘, mi to jen připomíná. Vyhovíte mi?“


Harry se zakřenil. „Samozřejmě, Bene. Těším se, až se večer uvidíme. Díky, že jste nám ukázal svoji garáž. Je úžasná.“


„Bylo mi potěšením,“ rozzářil se Franklyn. „Mám doma velice zajímavý lis, který řídím pouhými myšlenkami, velice rád vám ho ukážu, až nás navštívíte ve Státech. Ukázal bych vám i zvon, který jsem pomáhal vyčarovat při zrodu naší vlasti, jenže ta prokletá věc se rozbila a oni mi ji nedovolí spravit.“


„Neposlouchejte ho,“ křikl na ně hlavní mechanik. „Nebo vám namluví, že koval měď, ze které je Socha svobody. “ Zbytek skupiny se rozesmál.


Franklyn se zašklebil a pak zamával na Harryho a ostatní. „Dnes večer, mí přátelé. Těšte se. A pro jistotu si připravte dostatečné chladicí zaklínadlo. Mám dojem, že madam Delacroixová dohlíží na přípravu polévky.“