Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
Podpořte Harry Pottera
umístěte na své stránky ikonku
Nedávám sem svůj e-mail protože si myslím kolik lidí ho bude chtít .. ale kdyby někdo chtěl nějaké informace nebo spřátelení pište na něj :)

Milada.rozkova@seznam.cz
 
 
 

Kapitola č. 3: Duch a vetřelec

James se vzbudil velice brzy. V pokoji se ozývalo pouze oddechování jeho spolužáků a o několik postelí dál bylo slyšet Noahovo hvízdavé chrápání. Ložnice byla zvenku ozářena jen slabým třpytivým světlem. James se pokusil znovu usnout, ale měl hlavu plnou myšlenek na to, co se stane v příštích dvanácti hodinách, a tak za chvíli vylezl z postele a začal se oblékat.

Tiché a prázdné chodby Bradavic vypadaly úplně jinak. Jamese obklopovaly stinné prostory a vše bylo chladné a orosené, ale z okénka neoznačených dveří dole pod úzkými schody k němu doléhaly náznaky nějakého ruchu. James procházel chodbou kolem prázdných tříd, které budou zanedlouho plné povykujících studentů a všímal si důkazů ranní práce domácích skřítků: kyblíku a mopu, ze kterého dosud odkapávala voda, nebo otevřených dveří umývárny. Od nízkého schodiště se linula vůně čerstvě upečeného chleba, byl odtamtud slyšet řinkot hrnců a pekáčů a z řady oken visely ven gobelíny, aby se provětraly a vyprášily.

James se zatoulal k Velké síni, bylo v ní prázdno a ticho a strop svítil bledou, narůžovělou barvou, jak se venku rozednívalo. Náhle zamrkal a zpozorněl. Kolem poloprůsvitných trámů a nosníků spatřil jakýsi pohyb. Poletovalo tam něco šedého a hučelo dost otravným nízkým tónem. James se snažil uhádnout, co to je. Uviděl obtloustlého, škodolibě se tvářícího mužíka s obličejem zkřiveným soustředěním. Z Jamesovi naprosto neznámých důvodů postava velice opatrně pokládala zvláštní malé předměty na hrany trámů. Byly s odstupem seřazeny přímo nad kolejními stoly a Jamesovi neušlo, že balancují tak, že by je sebemenší vánek ihned shodil.

„Hele!“ vykřikl najednou mužík, až James povyskočil. Viděl ho. Rozletěl se dolů k němu tak rychle, že James málem upustil svoje knihy. „Kdo to škodí záškodníkovi, když připravuje své ranní žertíky!?“ kroužil okolo Jamese a v jeho hlase se mísilo zároveň otrávení i pobavenost.

„Jé,“ řekl James a vydechl údivem. „Tebe znám. Táta s mámou mi o tobě vyprávěli, Protivo.“

„A já znám tebe, ty mrňavý lívanče!“ zakrákal Protiva vesele. „Malý Potter, James! Ho ho hó! Touláš se tu nějak časně, tohle tvůj tatínek nedělal! On to dělal radši v noci, to teda jo! Čekáš na snídani, že jo? Je mi převelice líto, všichni skřítci ji ještě vaří ve sklepení. Bradavice teď po ránu patří jenom Protivovi. Nedal by sis Peruánské třaskavé fazolky?“

Protiva Jamesovi strčil pod nos ruku plnou malých zelených kuliček vypadajících jako sušené fazole.

„Ne! Díky! Radši... radši už půjdu,“ James ukázal palcem za sebe a začal ustupovat.

„Jasná věc, no ne? Hmm! Fazole, fazolky, hudební plody!“ Protiva si přestal Jamese všímat a vylétl zpátky mezi trámy. „Čím víc jich tady položím, tím víc jich zatroubí! Možná že troubivé plody skončí i v dýňové šťávě malého Pottera!“ zakdákal vesele.

James se toulal dál, dokud nezmizel z doslechu Protivova prozpěvování. Po několika minutách stanul na dlouhém balkóně s výhledem na školní pozemky. Nad jezerem se vznášel mlžný opar a v záři slunce se zlatavě leskl. James se nahnul přes zábradlí a užíval si radost ze začátku svého prvního dne.



V tom klidu se něco pohnulo. James opět zaostřil. Bylo to na kraji lesa, blízko Hagridovy boudy. Třeba se Hagrid už vrátil. James si boudu prohlédl. Z komína se nekouřilo a dvorek byl celý zarostlý a neudržovaný. James se trochu zamračil. Proč tu Hagrid ještě není? Věděl, že poloobr je známý svou zálibou v různých zvířatech a nestvůrách, a tak jako jeho rodiče se obával, že nakonec budou znamenat jeho konec. Možná že spojenectví s obry, které teď bylo pevnější než kdy dřív, se rozpadlo. Možná že na Hagrida s Drápem zaútočili a uvěznili je. Možná –

Pohyb znovu upoutal Jamesovu pozornost. Přímo za hromadou dřeva u Hagridovy hájenky se třepotalo světlo a pak se tam zablesklo. James se nahnul přes zábradlí, jak nejvíc mohl, a sledoval ten výjev. Zpoza hromady dříví vykoukla hlava. Z takové dálky dokázal rozeznat pouze to, že je to nějaký muž starý asi jako jeho táta. Muž si prohlížel školní pozemky, pak si pomalu stoupl a vytáhl foťák. Znovu se zablesklo, jak si muž vyfotil hrad.

James chtěl jít najít někoho, komu by řekl, co viděl. Nějakého učitele nebo alespoň domácího skřítka, ale v tu ránu kolem něho něco proletělo. James uskočil stranou a upustil svoje knihy.

Byla to bílá, průhledná postava a naprosto tichá. Proplula kolem něj a řítila se dolů k lesu na vetřelce s foťákem. Ve třpytivém slunečním světle byl duch vidět jen nejasně, ale vetřelec si ho všiml a díval se na něj, jako by něco jeho příchod očekával. Muž slabě vystrašeně vykřikl, a navzdory tomu, že vypadal, jako by chtěl zmizet, neutíkal. Cukavě pozvedl foťák a pořídil několik rychlých snímků ducha letícího k němu. Zrovna když to vypadalo, že ho duch dohoní, vzal muž nohy na ramena a nemotorně začal utíkat k lesu, až zmizel v jeho stínu. Duch nakukoval do lesa a dál netrpělivě číhal. Po minutě se otočil a obrátil se zpět k hradu. Začal nabývat pevnějších obrysů a za chvíli stál na trávě pod balkónem; vypadal jako mladý muž. Šel rozhodným, ale dost sklíčeným krokem, s hlavou sklopenou. Pak vzhlédl nahoru, spatřil Jamese a zastavil se. Nastala dlouhá chvíle absolutního ticha, ve kterém muž s průhledným obličejem postrádajícím jakýkoliv výraz zíral na Jamese. A pak se prostě vypařil.

James zíral na místo, kde postava zmizela. Věděl, že se mu to nezdálo. Duchové přece k Bradavicím patřili stejně jako hůlky a pohyblivé obrazy. Včera viděl Šedivou dámu, ducha Havraspáru, plující chodbou se zvláštním nerudným výrazem. Těšil se, až uvidí Skoro bezhlavého Nicka, ducha Nebelvíru, ale tohohle ducha ještě neznal. Bylo jasné, že rodiče mu nemohli říct o každém detailu života v Bradavicích, většina věcí tu pro něj byla nová.

Postava, kterou teď viděl, mu ale stejně jako muž toulající se po pozemcích a pořizující fotky stále vrtala hlavou. Mohl být z muž s fotoaparátem z nějakého kouzelnického bulváru? Ne z Jinotaje, samozřejmě. James věděl, jací lidé Jinotaj vedou, a ti by se o ospalý ranní život v Bradavicích určitě nezajímali. Pořád tu ale byla spousta plátků, které se vrtaly v údajných malých tajemstvích Bradavic, ministerstva a dokonce i Jamesova táty.

Když James mířil zpátky do společenské místnosti, kde doufal, že ještě před snídaní zastihne Teda nebo někoho jiného z Uličníků, vzpomněl si, že ještě nestihl vyřídit pozdrav profesoru Longbottomovi. Rozhodl se, že to udělá u snídaně a využije přitom příležitosti zeptat se ho na ducha a muže s fotoaparátem.

Ve Velké síni ale nebylo po Nevillovi ani vidu ani slechu. Dlouhé stoly byly plné studentů ve školních hábitech.

„Takže tys na pozemcích viděl nějakého chlapa s foťákem?“ vyptával se Ralph s pusou plnou francouzského toastu. „A co je na tom?“

„Mě spíš zajímá to strašidlo,“ řekl Zane rozhodně. „Chtěl bych vědět, jak zemřel. Vrací se lidé jako duchové, jenom když je někdo zabije doopravdy ošklivě?“

James pokrčil rameny. „Nevím. Zeptej se někoho staršího. Nebo se zeptej Nicka, až ho uvidíš.“

„Skoro bezhlavého Nicka?“ zeptala se Sabrina usazená trochu dál od nich.

„Jo. Nevíš, kde je? Potřebujeme se ho na něco zeptat.“

„Pryč,“ odpověděla Sabrina a zakroutila hlavou tak, že jí ve vlasech poskakovalo pero. „Není tu od té doby, co jsem vyšla z prváku. Po těch letech se konečně zúčastnil Honu bezhlavých. Udělali jsme pro něj oslavu, pak odešel. Nikdy se nevrátil. Asi to bylo to, co potřeboval, aby mohl konečně odejít. Je to pro něj dobré. Ale stejně.“

„Hon bezhlavých…,“ zeptal se váhavě Ralph, jako by si nebyl jistý, jestli určitě chce, aby to někdo objasnil.

„Už se nikdy nevrátil?“ opakoval James. „Ale vždyť byl duch Nebelvíru! Kdo je teď naším duchem?“

Sabrina znovu zakroutila hlavou. „Teď žádný není. Někdo si myslel, že by to mohl být starý Brumbál, ale smůla.“

„Ale…,“ začal James, ale netušil, jak pokračovat. Každá kolej má mít svého ducha, ne? Myslel na nejasný stín, který se pak na trávníku změnil v mladého muže.

„Pošta!“ vykřikl Zane. Všichni pohlédli na sovy, které přilétaly skrz vysoká okna.

Vzduch zaplnily zvuky mávajících křídel a padajících dopisů a balíčků. Jamesovy oči se rozšířily, když si vzpomněl na Protivův plán z dnešního časného rána, ale před tím, než mohl cokoliv říct, se ozvala hlasitá rána a nějaká dívka vyděšeně zavřískla. Stoupla si u vedlejšího stolu a byla celá zašpiněná žlutými cákanci.

„Moje vejce vybuchla!“ vykřikla.

Když sovy prolétly kolem trámů nahoře, síní se ozvaly další rány. Zane a Ralph se zmateně rozhlíželi okolo ve snaze zjistit, co se děje.

„Čas jít, pánové!“ James křikl a snažil se potlačit smích. Jak mluvil, do poloprázdné sklenice s džusem spadla Peruánská třaskavá fazolka a s hlasitou ránou vylétla do povětří. Z poháru vycákl džus jako z malé sopky.

Když James, Zane a Ralph běželi pryč z nastalého zmatku, vlétl dovnitř Protiva, škodolibě se řehtal a zpíval o hudebních plodech.

Kouzelná fyzika se vyučovala v menší třídě v jednom z vyšších pater hlavní budovy. Přímo za učitelskou katedrou bylo okno, kterým dovnitř svítilo slunce, takže hlava profesora Jacksona, který se právě nakláněl nad katedrou a škrábal něco brkem na pergamen, vypadala jako zlatě svítící lustr. James a Zane si našli místa a při šoupání židlí se snažili nenarušit nepříjemné ticho panující ve třídě. Učebna se pomalu zaplňovala studenty, několik se jich dokonce odvážilo promluvit, takže byli slyšet společně s horečným škrábáním profesorova brku.

Profesor pak pohlédl na hodiny stojící na jeho stole, postavil se a uhladil si svou tmavě šedou tuniku.


„Vítejte, studenti. Jak už asi víte, mé jméno je Theodor Jackson. Tento rok vás budu učit kouzelnou fyziku. Kladu velký důraz na četbu stejně jako na přednášky. V mých hodinách bude v dostatečné míře obojí.“ Jeho hlas byl tichý a odměřený, strojenější, než James čekal. Ocelově šedé vlasy měl učesané s vojenskou pravidelností. Jeho husté obočí bylo rovné, jako by mu narostlo podle pravítka.


„Už bylo řečeno,“ pokračoval Jackson a začal pomalu přecházet po třídě, „že nic takového jako hloupá otázka neexistuje. Nepochybuji, že už vám to říkali. Otázky jsou příznačné pro zvídavou mysl.“ Zastavil se a všechny přejel kritickým pohledem. „Na druhou stranu jsou příznačné také pro studenty, kteří nedávají pozor.“

Zane loktem šťouchl do Jamese. James se podíval nejdřív na něho a pak na jeho pergamen. Zane stihl namalovat jednoduchou, ale výstižnou karikaturu profesora. James potlačil smích nad jeho malbou i jeho troufalostí.


Jackson pokračoval: „V mých hodinách dávejte pozor. Dělejte si zápisky. Čtěte, co vám řeknu. Když splníte tyto věci, nebudete se muset ptát. Samozřejmě vám nezakazuji se ptát. Avšak varuji vás, abyste před tím, než mi položíte otázku, pečlivě zvážili, zda váš dotaz nebude vyžadovat opakování toho, co jsem už řekl. Když nebude, pochválím vás. Pokud ano…,“ odmlčel se a rozhlédl se po třídě. „Připomenu vám svá slova.“

Jackson dokončil kolečko okolo třídy a otočil se k tabuli vedle okna. Z pouzdra na rukávu vytáhl hůlku a mávl jí k tabuli. „Kdo by mi prosím řekl, co zahrnuje studium kouzelné fyziky?“ Slovo se na tabuli napsalo úhledným nakloněným písmem. Nastala dlouhá nepříjemná chvíle ticha. Pak nějaká dívka váhavě zdvihla ruku.


Jackson ji vybídl: „Povídejte, slečno, ehm… odpusťte mi, časem se vaše jména naučím. Gallowsová, je to tak?“


„Pane,“ řekla tenkým hláskem dívka, zjevně pamatující na včerejší radu profesora Franklyna. „Kouzelná fyzika je, domnívám se, věda o kouzlech?“


„Vy jste z Havraspáru, slečno Gallowsová?“ zeptal se Jackson a měřil si ji pohledem. Dívka přikývla. „Pět bodů pro Havraspár, ačkoli v mé třídě neschvaluji používání slova domnívat se. Domněnka a znalosti mají málo, jestli vůbec něco společného. V našich hodinách se zaměříme na znalosti. Vědění. Fakta. Pokud toužíte po domněnkách, jděte příští hodinu dolů k profesorce Delacroixové.“ V jeho obličeji se poprvé objevil náznak pobavení. Několik studentů se zašklebilo a potichu se chichotali. Jackson se otočil a znovu hůlkou mávl k tabuli.

„Věda o kouzlech, ano. Ve společnosti se bohužel rozšířil mylný názor, že magie je záhadný či nepřirozený jev. Ti, kteří věří – a slovo věří říkám schválně – ti, kteří věří, že magie je záhadná, jsou často náchylní věřit ve věci jako osud, štěstí a americký famrpálový tým. Zkrátka ztracené případy bez špetky vědeckých důkazů, které by je podporovaly.“ Teď už se studentů smálo víc. Na profesoru Jacksonovi bylo přeci jenom víc než jen pohled.

„Magie,“ pokračoval, zatímco se na tabuli objevovaly jeho poznámky, „neporušuje, opakuji, neporušuje žádné ze základních a daných pravidel vědy. Magie jen využívá těchto pravidel velice zvláštním a tvořivým způsobem. Pane Walkere.“


Zane sebou cukl a vzhlédl od malůvky, kterou se zabýval, zatímco ostatní si psali poznámky. Jackson stále stál čelem k tabuli, zády k Zaneovi.


„Potřebuji dobrovolníka, pane Walkere. Mohu si vypůjčit váš pergamen?“ Nebyla to prosba. Jak domluvil, mávl hůlkou a Zaneův pergamen se vznesl a přeplul celou učebnu. Jackson ho nataženou rukou hbitě chytil. Otočil se ke třídě, držel pergamen ve vzduchu, ale nepodíval se na něj. Nikdo ani nedutal a celá třída se dívala na vcelku podařenou karikaturu, kterou Zane nakreslil. Zane se na židli začal pomalu šoupat, jako by chtěl zmizet pod stůl.


„Je to jen magie, která přivede malbu pravého kouzelníka k životu?“ zeptal se Jackson. Jak mluvil, postavička na pergamenu se pohnula. Její výraz se změnil z velice přísného v groteskně nahněvaný. Malůvka profesora Jacksona ustoupila dozadu a před ní se objevil stůl, u něhož se krčila postavička Zanea. Namalovaný Jackson odněkud vytáhl velkou malovanou schránku a dělal na ní rudé rýhy, které vytvořily nápis NKÚ. Namalovaný Zane před Jacksonem prosebně padl na kolena, ale Jackson panovačně kroutil hlavou. Zane usedavě brečel a od hlavy mu lítaly komické slzy.


Třída vybuchla smíchy a Jackson se konečně podíval na pergamen, který držel v ruce. Po tváři mu přeběhl slabý, ale nefalšovaný úsměv. „Bohužel, pane Walkere, pět bodů, které vám odčítám, zruší body, které získala slečna Gallowsová. Takový už je život.“

Začal znovu přecházet po třídě, a když míjel Zanea, položil mu na stůl jeho kresbu. „Ne, magie není, jako bývala, jen kouzelná formule. Ve skutečnosti se praví kouzelníci učí, jak na papír otisknout svoji vlastní osobnost jiným prostředkem než perem. Nic nepřirozeného se neděje, jen se vyjadřujeme jiným způsobem. Magie využívá přírodních zákonů, ale neporušuje je. Jinými slovy magie není nepřirozená, ale nadpřirozená. To znamená, že je za přirozenem, ale ne mimo ně. Další příklad. Pane…“


Jackson ukázal na chlapce sedícího blízko u něj, který se rychle namáčkl na opěradlo židle a šilhal na Jacksonův prst. „Murdock, pane,“ řekl chlapec.

„Pane Murdocku. Už jste ve věku, kdy se smíte přemístit, nemám pravdu?“

„Ehm, ano, pane,“ řekl Murdock a zdálo se, že si oddechl.

„Mohl byste nám popsat přemístění?“

Murdock vypadal trochu zaskočeně. „Je jednoduché, ne? Jde jenom o to pořádně se soustředit na nějaké pěkné místo, zavřít oči, a pak to prostě udělat. Prásk – a jste tam.“


„Říkáte prásk?“ otázal se Jackson bezvýrazně.

Murdock zčervenal. „No, ano, víceméně. S prásknutím jste tam. Jak říkám.“

„Takže podle vás to jde okamžitě.“

„Jo. Hádám, že ano.“

Jackson zvedl obočí. „Hádáte?“

Murdock se zahanbeně zavrtěl a pokukoval po svých sousedech, aby mu nějak pomohli. „Ehm, ne. Chtěl jsem říct ano. Určitě. Okamžitě, jak jste řekl.“

„Jak jste vy řekl, pane Murdocku,“ opravil ho vlídně Jackson. Kráčel zpět ke katedře a cestou se dotknul ramene další studentky. „Slečno?“

„Sabrina Hildegardová, pane,“ řekla Sabrina jemným a zdvořilým hlasem.

„Mohl bych vás poprosit o malou laskavost, slečno Hildegardová? Potřebujeme dva desetivteřinové časovače z učebny lektvarů profesora Křiklana. Druhé dveře vlevo, mám pocit. Děkuji vám.“

Sabrina urychleně vyběhla ven a Jackson se znovu obrátil ke třídě. „Pane Murdocku, máte ponětí, co se vlastně děje, když se přemisťujete?“

Murdock zjevně usoudil, že nejbezpečnější bude nic neříkat, a tak jen zavrtěl hlavou.

Jackson takovou odpověď zřejmě čekal. „Tak se to pokusíme zjistit. Kdo mi může říct, kam se podějí zmizelé předměty?“

Tentokrát se přihlásila Petra Morgansternová. „Pane, zmizelé objekty jsou nikde, což znamená, že jsou všude.“

Jackson přikývl. „Učebnicová odpověď, slečno. Jenže prázdná. Hmota nemůže být na dvou místech najednou, stejně jako nemůže být všude a nikde zároveň. Ušetřím nám čas tím, že nebudu trestat nevědomost této třídy. Teď budu mluvit a vy budete poslouchat.“

Všichni ve třídě si namočili brky do inkoustu a drželi je v pohotovostní poloze. Jackson se znovu jal obcházet učebnu. „Hmota, jak víte dokonce i vy, je tvořena téměř zcela ničím. V prostoru se spojují atomy a dávají tvar tomu, co z našeho hlediska vypadá celistvě. Tento svícen,“ Jackson položil ruku na mosazný svícen na svém stole, „se nám zdá být jednotný a pevný. Skutečnost je ale taková, že je složen z bilionů nepatrných částeček, které jsou navzájem tak blízko sebe, že se našemu nedokonalému zraku jeví jako těleso mající své rozměry a hmotnost. Když ho necháme zmizet,“ Jackson ležérně mávl hůlkou a svícen s tichým prásknutím zmizel, „nikam s ním nepohneme, nezničíme ho, ani nezpůsobíme, že by hmota, která jej tvoří, přestala existovat. Správně?“

Jacksonovy pronikavé oči přelétly celou třídu a prohlížely si obličeje studentů, kteří přestali psát a čekali, co řekne.

„Ano. Jen jsme poupravili prostor mezi atomy,“ řekl významně. „Zvětšili jsme vzdálenost mezi jednotlivými body, možná tisíckrát, možná milionkrát. Násobení prostorů rozpíná svícen do téměř planetárních rozměrů. Výsledkem je, že můžeme procházet skrz prostory mezi jeho atomy a nemusíme o tom mít ani ponětí. Zkrátka svícen tu stále je, jen se zvětšil tak moc, tak moc se rozdrobil na nepatrné části, že přestal být fyzikálně hmotný. Výsledný efekt je takový, že je vlastně všude, ale přitom nikde.“

Sabrina se vrátila s časovači a položila je na na Jacksonovu katedru. „Ó, děkuji vám, slečno Hildegardová. Murdocku.“

Murdock sebou trhl. Ostatní se zachichotali. „Pane?“

„Nebojte se, můj statečný příteli. Rád bych, abyste nám předvedl něco, jenž vy sám nazýváte jednoduchým úkolem. Chtěl bych, abyste se tu pro nás přemístil.“

Murdock vypadal šokovaně. „Přemístil? Ale… Ve škole ani na pozemcích se nikdo přemisťovat nemůže, pane.“

„Pravda. Zvláštní a pouze symbolické omezení, přesto však omezení. Naštěstí pro nás jsem po dobu našeho vyučování zařídil povolení, díky kterému se, pane Murdocku, budete moci přemisťovat právě odtud,“ Jackson přešel do rohu vpředu místnosti a ukázal k zemi, „sem.“

Murdock stál, mírně se kymácel a zamýšlel se nad tím, co po něm profesor žádá. „Chcete, abych se přemístil z téhle místnosti… do téhle místnosti?“

„Tam, odkud jste, sem do rohu, jestli můžete. Nemyslím si, že by to bylo moc obtížné. Akorát si přeji, abyste přitom držel tohle.“ Jackson zvedl jedny z přesýpacích hodin, které přinesla Sabrina. „Otočte je přesně ve chvíli, kdy se přemístíte, rozumíte?“

Murdock s úlevou přikývl. „Žádný problém, pane. Zvládl bych to i s páskou přes oči.“

„Ta nebude nutná,“ řekl Jackson a podal Murdockovi časovač, vrátil se zpátky na své místo a vzal si druhý.


„Na tři, pane Murdocku. Raz… dva… tři!“


Murdock i Jackson otočili svoje hodiny. O zlomek vteřiny později Murdock s hlasitým prásk zmizel. Všechny oči v místnosti upřely svůj pohled do rohu.


Jackson držel svoje hodiny, dívaje se, jak se písek v nich tiše sype skrz zúženou část časovače a něco si mumlal. Opřel se o svoji lavici, pak se líně otočil a pohlédl do rohu.

Ozvalo se druhé prásk a Murdock se objevil. Jedním pozoruhodně hbitým pohybem Jackson vzal z Murdockovy ruky přesýpací hodiny a spolu se svými je naležato položil doprostřed katedry. Ustoupil a pečlivě hodiny zkoumal pohledem. V obou půlkách Jacksonových hodin bylo přibližně stejně písku, ale Murdockovy hodiny měly skoro všechen písek ve své horní polovině.

„Obávám se,“ řekl Jackson a nespouštěl svůj pohled z hodin, „že vaše domněnka se ukázala býti mylnou. Vraťte se na své místo, děkuji vám.“

Jackson se rozhlédl po třídě a ukázal na přesýpací hodiny. „Rozdíl čtyř vteřin, plus mínus několik desetin. Dokazuje to, že přemisťování ve skutečnosti není okamžité. Ale – a to je velice zajímavé – pro toho, kdo se přemisťuje, okamžité je. Co nám o tom prozradí kouzelná fyzika? To je řečnická otázka, odpovím vám.“

Jackson opět začal přecházet po třídě a na tabuli se dál psal jeho výklad. Studenti ve třídě se znovu nahnuli nad své pergameny. „Přemisťování využívá ten samý způsob jako zmizelé předměty. Ten, kdo se přemisťuje, zvětšuje vzdálenost mezi svými atomy a zvětšuje sám sebe do takové míry, že se stává nehmotným, neviditelným, neměřitelným – a to vždy a všude. Jakmile se roztáhne do prostoru, okamžitě pak zmenší vzdálenost mezi svými atomy, ale uskupí je kolem nového středového bodu, který se určí jeho myslí přímo před přemístěním. Kouzelník stojící v Londýně si v duchu představí Ebbets Field, přemístí se – roztáhne se do prostoru – a znovu se zhmotní u Ebbets Fieldu. Podstatné je, aby kouzelník před přemístěním určil ve své mysli nový středový bod. Dokáže mi někdo, pomocí kouzelné fyziky, vysvětlit proč?“

Všichni ztichli, a pak znovu zvedla ruku Gallowsová. „Protože pro kouzelníka je přemístění okamžité?“

„Z části máte pravdu, slečno,“ pronesl Jackson téměř laskavě. „Přemisťování trvá určitou dobu v závislosti na vzdálenosti, jak jsme pozorovali před chvíli, trvá nějakou dobu, ale čas není zrovna moc pružný. Důvod, proč čaroděj musí před přemístěním přesně určit cíl své cesty, je, že když se nachází ve stavu, kdy je rozšířen v prostoru, jeho mysl je nečinná. Časová prodleva, která nastane při přemístění, není okamžitá, ale protože mysl přemísťujícího se čaroděje je zmražená, jemu okamžitá připadá. Kouzelník, který se před přemístěním nedokáže soustředit na místo svého zhmotnění, se kvůli tomu, že v průběhu procesu přemístění nemůže myslet ani cítit… už neobjeví.“

Jackson svraštil čelo a rentgenoval třídu, aby našel jakési znamení, že pochopili obsah jeho hodiny. Po několika vteřinách někdo pomalu zvedl ruku. Byl to Murdock. Zjevně zápolil se snahou srovnat si v hlavě takovou radikální představu a v obličeji se mu zračil smutek. Jackson pomalu zvedl své husté černé obočí.

„Ano, pane Murdocku?“

„Mám dotaz, pane. Omlouvám se. Kde – “ odkašlal si, aby si pročistil krk, a pak si olízl rty. „Kde je Ebbets Field?“

---


James se sešel se Zanem a Ralphem o krátké přestávce po obědě. Měli ještě mnoho času do začátku vyučování, ale málo na to, aby šli do svých společenských místností, a tak se jen bezděčně procházeli po plných chodbách blízko nádvoří, vyhýbali se starším studentům a klábosili o svých prvních hodinách.


„Říkam ti, že starý Stonewall musí mít nějaký divný vliv na čas!“ oznámil Zane zaníceně Ralphovi. „Přísahám, že jsem viděl, jak hodiny v jednu chvíli běžely pozpátku.“


„Můj učitel je docela dobrý. Měl jsem profesora Kratiknota, už jste ho viděli,“ řekl Ralph a opatrně tak změnil téma.


Zane byl neodbytný: „On asi má vzadu na paruce oči nebo co. Kdo by si pomyslel, že na nás tady ve škole čar a kouzel bude číhat tolik lstí?“


„Kratiknot učí jednoduchá kouzla a jak zacházet s hůlkou, že jo?“ optal se James Ralpha.


„Jo. Bylo to fakt skvělé. Chci říct, jedna věc je o kouzlech číst, ale když to pak vidíš na vlastní oči, je to úplně jiné. Nechal létat svou židli, knihy a všecko!“


„Knihy?“ přidal se Zane.


„Jo, víš, jak má na židli hromadu knih, aby viděl přes stůl? Musejí vážit spoustu kil. Vznášel svou židli i s knihami nad podlahou, jenom za pomoci hůlky.“


„A jak sis vedl ty?“ zeptal se Zane. James se při myšlence na Ralphovu směšnou hůlku zakuckal.


„Vlastně to nebylo zas tak špatné,“ řekl pomalu Ralph. Zane a James se zastavili a tázavě na něj pohlédli.


„Fakt, bylo to docela dobré,“ zopakoval Ralph. „Ale nenechávali jsme létat židle nebo podobné věci. Jen peří. Kratiknot říkal, že nečeká, že se to někomu z nás povede napoprvé. Šlo mi to stejně dobře jako ostatním.“ Ralph se odmlčel. „Možná o trochu líp. Kratiknot vypadal šťastně, říkal, že mi to jde přirozeně.“


„Tys tím yettiovským klackem přinutil létat peří?“ zeptal se Zane nevěřícně.


Ralpha Zaneovy řeči zjevně štvaly. „Jo. Pro tvou informaci, Kratiknot říká, že hůlka je jen nástroj. Je to kouzelník, kdo dělá kouzla. Nejspíš na to mám talent. Něco ti na tom snad vadí, pane experte všech hůlek?“


„Jooo, promiň,“ zamumlal Zane. „Hlavně na mě tím šíleným polenem nemiř. Nerad bych měnil počet svých nohou a rukou.“


„Zapomeňte na to,“ přerušil je James a pokračovali v procházce. „Kratiknot má pravdu, koho zajímá, odkud je tvoje hůlka? Fakt ti to peří létalo?“


Ralph se trochu samolibě zašklebil. „Až ke stropu. Ještě tam určitě je! Zapíchlo se do trámu.“


„To zní dobře,“ pokýval James uznale hlavou.


Do Jamese najednou prudce vrazil starší chlapec se zelenou kravatou a vystrčil ho tím z cesty na trávník. Pak vrazil i do Ralpha, který ale byl stejně velký jako starší chlapec a navíc i o něco širší. Ralph mu ale neustoupil a chlapec se od něj odrazil.


„Promiň,“ zamumlal Ralph, když do něj chlapec vrazil a zlostně na něj pohlédl.


„Dávejte bacha na cestu, prváci,“ řekl chlapec chladně a koukl na Jamese a Ralpha. „Možná by sis měl dát větší pozor na to, s kým se necháš vidět, Deedle.“ Nečekal na odpověď, vyhnul se Ralphovi a odkráčel.


„Přesně to je ten duch Zmijozelu, o kterém jsi mi říkal ve vlaku,“ prohlásil Zane. „Prý ‚Doufám, že z nás budou přátelé.‘“


„To byl Trent,“ řekl mrzoutsky Ralph, dívaje se, jak chlapec odchází. „To on mi řekl, že GameDeck je urážka mojí kouzelnické krve. Na druhou stranu netrvalo dlouho, než si ho půjčil.“


James ho neposlouchal. Zaujalo ho totiž něco, co měl chlapec na sobě. „Co bylo napsáno na tom odznaku?“


„Hmm, začal je nosit úplně každý,“ odvětil Ralph. „Dneska ráno je ve společenské místnosti rozdávala Tabitha Corsicová. Hele.“ Ralph sáhl do svého hábitu a vytáhl úplně stejný odznak. „Zapomněl jsem si ho připíchnout.“


James si odznak prohlédl. Bílá písmena na tmavě modrém pozadí hlásala ‚Pokrokové kouzlení proti klamné historii‘ a přes slova ‚klamné historii‘ opakovaně zářilo a zhasínalo velké červené X.


„Ne všechny říkají tohle,“ pokračoval Ralph a schoval si odznak zpátky. „Některé říkají ‚Zeptejte se vítězů‘. A mají i delší hlášky, vůbec je ale nechápu. Co znamená bystrozor?“


Zane zavýskl. „Mého tátu jednou volali kvůli ‚bystrozorské povinnosti‘. Ale nakonec z toho nic nebylo, právě natáčel na Novém Zélandu. Říká, že kdyby ‚bystrozorové‘ brali větší plat, vynášely by se lepší rozsudky.“


Ralph na Zanea zmateně koukal. James si povzdechl. „Bystrozorové,“ vysvětloval pomalu, „jsou kouzelníci, kteří pátrají po černokněžnících a pak je chytají. Jsou něco jako kouzelnická policie. Můj táta je bystrozor.“


„Chceš říct vedoucí bystrozorského oddělení,“ ozvalo se ze skupinky, která kolem nich procházela. Tabitha Corsicová byla v jejím čele, minula Jamese a ohlížela se na něho. „Ale omlouvám se, že jsem tě přerušila.“ Ostatní ve skupině se na Jamese otáčeli s nečitelnými úsměvy. Všichni na sobě měli připíchnuté modré odznaky.


„Jo,“ odpověděl James nahlas, ale trochu nejistě, „to je.“


„Tvůj táta šéfuje kouzelnickým policajtům?“ zeptal se Zane a sklouzl pohledem z procházejících studentů Zmijozelu k Jamesovi. James se zašklebil a přikývl. Dostal další šanci přečíst si text odznaků. Stálo na nich: ‚Řekněte ne šíření strachu z bystrozorů; Řekněte ano svobodě vyjadřování kouzelníků‘. James netušil, co kterákoliv z hlášek vlastně znamená, ale vyvolávalo to v něm špatný pocit.


Zane se najednou otočil a šťouchl loktem do Ralpha. „Radši si ten odznak nandej, nebo si tví spolužáci budou myslet, že podporuješ tu klamnou historii, bystrozorský imperialismus nebo podobné nesmysly.“


James zamrkal a konečně mu došlo, co Ralph před chvílí říkal. „Říkals, že tvůj spolubydlící si půjčil tvůj GameDeck?“


Ralph se potměšile usmál. „No, možná to nebyl on, ale někdo si ho půjčil. Moc lidí o něm neví. Ledaže by si o tom povídali za mými zády. Vím jenom, že z toho batohu zmizel hned po tom, co jsem vám ho ukázal. Mí spolužáci nejspíš očišťovali ložnici od falešné magie,“ povzdechl si.


James se nemohl zbavit nepříjemného pocitu v žaludku. Vlídnost některých ze Zmijozelu a divné odznaky vrhaly na všechno podivné světlo. A teď navíc jeden z nich Ralphovi vzal jeho mudlovskou hračku. Proč?


Zrovna procházeli kolem vitríny s trofejemi, když Zane, který se hnal před nimi, zakřičel: „Hej, přihlášky do školních kroužků. Co takhle dělat také něco jiného než školu?“ Sehnul se a pozorně si jednu přihlášku prohlížel.

„‚Runy! Předpovězte váš osud a osudy vašich přátel! Naučte se jazyk hvězd.‘ Bla,

bla bla… ‚Hvězdářský kroužek. Schůzky v jedenáct hodin na západní věži.‘ Asi jsem našel záminku, proč být dlouho vzhůru, jdu do toho.“ Uchopil brk, který byl provázkem připevněn k poličce, okázalým pohybem ho namočil a naškrábal na listinu svoje jméno.


James a Ralph se k němu přidali. Ralph se sehnul a nahlas četl přihlašovací listiny. „‚Diskuzní kroužek, kroužek kouzelnických šachů, kolejní famfrpálové týmy.‘“


„Co? Kde?“ zajímal se Zane a stále držel pero, jako by jím chtěl něco propíchnout. Našel pergamen pro přihlášení ke zkouškám do havraspárského famfrpálového družstva a podepsal se. „Jen se chci dostat na nějaké koště. Jaké myslíš, že mám šance, Jamesi?“


James si od Zanea vzal brk a vesele pokýval hlavou. „Možné je všechno, můj táta byl v prvním ročníku nebelvírský chytač. Nejmladší chytač v historii. I kvůli němu změnili pravidla. Dřív do kolejního družstva prváci nemohli. Dneska je to povolené, ale stejně se to stává hodně málo.“ James se podepsal na spodek listu nebelvírského famfrpálového družstva. Jak si všiml, zkoušky byly další den hned po vyučování.


„Ralphe, nepřihlásíš se za Zmijozel? Dělej! Všichni tví přátelé to dělají!“ Zane se na Ralpha lotrovsky zašklebil.


„Ne, ve sportech jsem nikdy nebyl moc dobrý.“


„Ty?“ vykřikl Zane přátelsky a trochu neohrabaně objal Ralpha kolem ramen. „Jseš jako cihlová zeď! Jediné, co musíš udělat, je zaparkovat se před bránu, a obrana je hotová. Ještě zbývá najít nějaké koště, které unese takového hromotluka.“


„Buď ticho!“ okřikl ho Ralph, vysmýkl se Zaneovi, ale navzdory tomu se usmíval a začínal se červenat. „Vlastně jsem přemýšlel, že bych se přihlásil do diskuzního kroužku. Tabitha si myslí, že bych tam zapadl.“


James zmateně zamrkal. „Tabitha Corsicová tě pozvala do zmijozelského diskuzního kroužku?“


„Vlastně jo,“ a prohlížel si listiny přihlášených, „diskuzní kroužek není rozdělen podle kolejí. Prostě se udělá náhodná skupina A a skupina B. Podívej, do těch skupinek jsou namíchaní studenti ze všech kolejí. Tady je dokonce někdo z Alma Aleronu.“


„Tak proč se nepodepíšeš, Ralphe?“ zeptal se James. Ralph se zjevně podepsat chtěl.


„Nevím, možná bych se podepsal.“


„Hele, podívej, v áčku je Petra,“ řekl Zane a začal se znovu zapisovat.


James se zakabonil. „Zapisuješ se do diskuzního kroužku jenom proto, že tam chodí Petra Morgansternová?“


„Napadá tě lepší důvod?“


„Ale víš,“ smál se James, „mám dojem, že Petra chodí s Tedem.“


„Táta říká, že holky nevědí, jestli mají rády zmrzlinu, dokud neochutnají všechny příchutě,“ pronesl Zane znalecky a zastrčil brk zpátky do držáku.


Ralph se poškrábal na čele. „Co to jako znamená?“


„To znamená, že si tady Zane myslí, že zvítězí nad Tedem na poli vztahů,“ objasnil James. Obdivoval a zároveň se děsil, že Zane nemá zábrany.


„To znamená,“ pokračoval Zane, „že dokud Petra nezjistí, co chce od muže, pokud nedostane šanci poznat jich co nejvíce. V podstatě je to v jejím zájmu.“


Ralph se na Zanea chvíli nevěřícně díval. „Hele, víš ty vůbec, že ti je jedenáct?“


Zane a Ralph vykročili, ale James se zarazil. Jeho pozornost upoutal obrázek ve vitríně trofejí. Nakoukl za sklo a složil ruce tak, aby se mu ve světle slunce nelesklo. Fotografie byla černobílá a pohyblivá jako všechny tady. Byl na ní jeho táta, mladší a hubenější, černé neposlušné vlasy mu trčely přes slavnou jizvu. Usmíval se dost nuceně a očima těkal sem a tam, jako by se chtěl vyhnout očnímu kontaktu s někým nebo něčím, co bylo mimo záběr. Vedle zarámované fotografie byla velká trofej vyrobená ze stříbra a namodralého křišťálu, který se jiskřivě leskl. James si přečetl plaketu pod ní.


Pohář tří kouzelníků


udělen společně Harrymu Potterovi a Cedriku Diggoryovi


bradavickým studetům nebelvírské a mrzimorské koleje

za výhru Poháru tří kouzelníků, který se konal v těchto místech


ve spolupráci s Kruvalským institutem a Akademií čar a kouzel v Krásnohůlkách.


Text pokračoval, ale James ho už nečetl. Ten příběh znal. Jméno Harryho Pottera bylo kvůli čaroději jménem Skrk podvodně vybráno k soutěži. Pohár coby přenášedlo pak přenesl Harryho a Diggoryho k Voldemortovi a největší černokněžník se vrátil. Nebylo divu, že se jeho otec na fotce tvářil tak vystrašeně. Nedosáhl požadovaného věku pro účast v soutěži a stal se nadbytečným, čtvrtým účastníkem soutěže pro tři kouzelníky. Spousta lidí ho podezřívala přinejmenším z podvodů a používání černé magie.


James pohlédl na fotografii na druhé straně poháru, na které byl Diggory.

Jeho úsměv byl v porovnání s otcovým upřímný a srdečný. James nikdy portrét Diggoryho neviděl, přesto mu ale připadal známý. Znal ten příběh a věděl, že Diggory zemřel na hřbitově, kam byli posláni, vedle jeho otce na Voldemortův příkaz. Jeho táta o té noci mluvil jen zřídka, a James chápal proč, nebo si to alespoň myslel.


Povzdechl si a rozeběhl se, aby dohonil Zanea a Ralpha.


Když se později toho dne James zastavil ve své ložnici, aby si vzal učebnice na hodinu obrany proti černé magii, našel Nobbyho, jak netrpělivě škrábe na okenní parapet. James si z jeho nohy vzal ruličku pergamenu a četl.


Drahý Jamesi,

jsme s tátou nadšení, že už jsi se v Bradavicích zabydlel. Věděli jsme, že se ti tam bude líbit. Strýc Ron ti gratuluje, že jsi v Nebelvíru, a my všichni se k němu připojujeme. Nemůžeme se dočkat, až nám povíš, jak ti to jde při vyučování. Doufám, že jsme první, od koho to slyšíš: tátu pozvali na setkání s americkými kouzelníky o mezinárodní bezpečnosti a ostatních ‚společných zájmech‘. Já zůstanu doma s Albusem a Lil, ale táta už se těší, až tě za týden uvidí. Snaž se jíst také něco jiného než jen moučníky a masové pudinky a koukej, aby sis své oblečení nechával vyprat a myl se alespoň jednou týdně. (To byl jen vtip. Vlastně ne, nebyl.)


Posílám pusu


Máma


James založil dopis do knihy, kterou si bral s sebou, a seběhl schodiště. Vědomí, že se příští týden uvidí s tátou, v něm vyvolávalo smíšené pocity. Samozřejmě ho nadchlo, že se s ním uvidí a že ho představí svým novým kamarádům. Také se ale obával, že mu návštěva jeho slavného táty ztíží únik ze stínu jeho slávy. Pocítil letmý záchvěv vděku za to, že Zane a Ralph byli oba mudlové, tudíž poměrně neznalí činů jeho legendárního táty.


Když se James přidal k davu studentů deroucích se do učebny obrany proti černé magii, naskytla se mu příležitost prohlédnout si další odznaky na oblečení zmijozelských. ‚Pokrokoví kouzelníci proti diskriminaci magie‘, přečetl si. Přepadl ho pocit marnosti a sklíčenosti a pak si všiml novinového výstřižku připevněného ke stěně blízko dveří.

‚Harry Potter navštíví mezinárodní kouzelnické setkání‘, hlásal titulek. Pod ním menším písmem stálo: ‚Vedoucí bystrozorů se v Bradavicích slavnostně setká se zástupci Spojených států. Předmětem diskuzí budou otázky bezpečnosti.‘ K novinovému výstřižku byl tak, že překrýval fotografii usmívajícího se dospělého Harryho Pottera, připíchnut další modrý odznak. ‚Zeptejte se vítězů‘, svítilo na něm.


„Pojď,“ naléhal Ralph a přišel k Jamesovi. „Přijdeme pozdě.“


Když prošli přecpanou místností a vpředu si našli dvě volná místa, Ralph se naklonil k Jamesovi: „V těch novinách byl tvůj táta?“


James se dovtípil, že Ralphovi nic nedošlo. Sedl si a podíval se na Ralpha. „Jo. Máma mi o tom před chvílí napsala. Bude tady začátkem příštího týdne. Asi tu bude nějaké velké setkání s Američany.“


Ralph nic neřekl, ale vypadal trochu nesvůj.


„Tys o tom už věděl, že jo,“ zašeptal James, když se hluk ve třídě utišil.


„Ne,“ zamumlal, „nevěděl jsem, o co přesně jde. Ale spolužáci jen celý den mluvili o nějakých protestech. Zdá se, že jde i o tvého tátu.“


James strnule civěl na Ralpha s pusou nepatrně pootevřenou. Takže všechny Tabithiny přátelské úsměvy a řeči jen zakrývaly, k čemu se ona a její zmijozelští chystali. Taktika zmijozelských se změnila, ale záměr zjevně ne. Profesor Franklyn přicházel ke katedře, a tak James jen pevně sevřel rty a otočil se směrem k němu. Vedle něj kráčel profesor Jackson, nesl černý kožený kufřík a mluvil nízkým hlasem.


„Zdravím vás, studenti,“ řekl Franklyn rázně. „Předpokládám, že mnoho z vás už potkalo profesora Jacksona. Promiňte mi moje malé zpoždění.“ Jackson si kamenným výrazem přes rameno prohlížel sedící studenty. Zaneova přezdívka na Jacksona docela sedí, pomyslel si James. Franklyn tlumeným hlasem promlouval k Jacksonovi, kterému se to, co poslouchal, zřejmě moc nezamlouvalo. Na zem vedle položil kufřík a začal rukou puntičkářsky přesně gestikulovat.


James pohlédl na kufřík. Byl jen jednu nebo dvě stopy od místa v přední řadě, kde seděl. Jackson nikdy nebyl viděn bez svého kufříku, což bylo oproti tomu, jak si ho střežil, ve všech směrech nevýznamné. James se pokoušel nevnímat nic z konverzace dvou profesorů, která byla zjevně soukromá, jenže tím se samozřejmě vše stávalo zajímavějším. Zaslechl slova ‚grotto‘ a ‚Merlin‘. A pak se v učebně ozval třetí hlas.


„Profesore Jacksone,“ řekl hlas, a ačkoli nebyl hlasitý, zaznívala v něm síla vzbuzující respekt. James se otočil, aby zjistil, komu patří. Mezi dveřmi stála madam Delacroixová a její slepý pohled se toulal někde nad hlavami všech ve třídě. „Myslím, že byste měl vědět, že vaše třída na vás čeká. Vždy jste takový…,“ vypadala, že hledá to správné slovo, „dochvilný.“ Z jejího hlasu byl slyšet slabý francouzský a jihoamerický přízvuk. Nepatrně se usmála, otočila se a se zvukem klepání své hole zmizela na chodbě.


Jackson zíral na teď už prázdné dveře s ještě chladnějším výrazem než obvykle. Sjel Franklyna ostrým pohledem a pak začal očima pátrat po kufříku. Zarazil se uprostřed pohybu a James se nemohl ubránit zvídavém pohledu dolů k jeho noze. Když Jackson kufřík pokládal na zem, musel se pootevřít. Mosazná madla kufříku se zaleskla a nikdo jiný kromě Jamese a profesora Jacksona si ničeho nevšiml. Jackson se natáhl ke kufříku a s cvaknutím ho zavřel svou velkou rukou. James jen letmo zahlédl jeho vnitřek. Zdálo se, že je nacpaný nějakou drahou tmavou látkou. Jackson uchopil kufřík, narovnal se a propíchl Jamese nasupeným pohledem. James chtěl jeho očím uhnout, ale už bylo pozdě. Jackson musel vědět, že to viděl, i když James netušil, co v kufříku bylo.


Jackson beze slova vykročil uličkou svým rázným pohybem, kterým připomínal starou válečnou loď plující na plný výkon, a aniž by se ohlédl zpět, zmizel v chodbě.


„Děkuji za vaši trpělivost,“ řekl Franklyn třídě a srovnal si na nose brýle. „Vítejte v hodině obrany proti černé magii. Hodně z vás už zná mé jméno a předpokládám, že hodně s vás zná i něco z mé minulosti. Jen abych se vyhnul vašim zvídavým otázkám: Ano, jsem ten Benjamin Franklin. Ne, nevynalezl jsem mudlům elektřinu, jen jsem je popostrčil správným směrem.


Ano, byl jsem členem Kongresu, ovšem z pochopitelných důvodů jsem nepatřil k těm, kteří podepisovali deklaraci nezávislosti. Toho času jsem užíval dvou jmen, z nichž jen jedno bylo známé v mudlovském světě, takže pro mě bylo jednodušší se rozhodnout, kterou obálku otevřít dřív. Ano, můj obličej zdobí americkou stodolarovou bankovku. A musím vyvrátit populární mýtus, že s sebou nosím archy stodolarovek, které pak stříhám a podepisuji je svým obdivovatelům. Ano, samozřejmě jsem velice starý a dosáhl jsem toho díky magii, ačkoli jsem toho dosáhl mnohem jednoduššími prostředky, než by mnozí předpokládali. Zdůrazňuji, že nejsem nesmrtelný. Jsem jen velice, velice starý muž, který s malou pomocí dosáhl požehnaného věku. Odpověděl jsem tím na všechny očekávatelné dotazy?“ Franklyn domluvil se zahořklým úsměvem a zkoumal až pozoruhodně zaplněnou třídu. Ozvalo se souhlasné mrmlání.


„Výborně. Takže jdeme dál. A prosím,“ pokračoval Franklyn a otevřel objemnou knihu na katedře, „vyvarujme se všech vtipů o ‚dvou Benjaminech‘. Nebyly zábavné před dvěma sty lety a dnes jsou směšné dokonce ještě méně, než tehdy. Děkuji vám.“


---



James a Ralph mířili přes pozemky na večeři do Velké síně, a když procházeli kolem Hagridovy hájenky, všimli si, že z komína vycházejí obláčky kouře. Jamesův obličej se rozzářil úsměvem, rozeběhl se ke dveřím a křičel na Ralpha, aby ho následoval.


„Jamesi!“ zahulákal Hagrid, jakmile otevřel dveře. Objal rukama Jamese, až se v jeho objetí chlapec ztratil. Ralphovy oči se rozšířily, ustoupil o krok zpět a pohledem létal po Hagridovi nahoru a dolů.


„Konečně máme ve škole i nějakýho Pottera. Jak se maj’ máma s tátou a malej Albus s Lily?“


„Mají se dobře, Hagride. Kdes byl?“


Hagrid vyšel z boudy, zavřel za sebou dveře a James s Ralphem ho následovali po pozemcích k hradu. „Byl jsem v horách na setkání s obrama. Dráp a já, chodíme tam každej rok, že jo. Šíříme přátelství a důvěru a snažíme se, aby byli poctivý, ať to stojí co to stojí. Tenhle rok ’sme tam byli trochu dýl, protože Drápek si hledal přítelkyni. A kdopak je tenhleten, Jamesi?“


James krátce zrozpačitěl při představě Hagridova nevlastního bratra namlouvajícího si horskou obryni a úplně zapomněl, že je s nimi také Ralph. „Jo! Tohle je můj kamarád Ralph Deedle. Je v prvním ročníku jako já. Hagride, chceš říct, že Dráp se zamiloval?“


Hagrid trochu znejistěl. „No jo, je to pěkný vidět ty dva spolu. Tedy, jsou šťastný jak párek hipogryfů v kurníku. Námluvy obrů jsou dost choulostivá záležitost, vždyť víš.“


Ralph zjevně nestíhal nápor nových zjištění. „Dráp, tvůj bratr, je obr?“


„Jo, jasně,“ zaburácel Hagrid šťastně. „Je docela malej – šestnáct stop nebo tak nějak.

Měl bys vidět tu jeho, ona je z Crest-Dwellerského rodu, má dvacet dva stop. Není zrovna můj typ, ale Dráp je z ní úplně paf. Ani mě to nepřekvapuje, protože základní věc při námluvách obrů je, že se po hlavě mlátěj pořádnym kmenem stromu. Odrovnala ho na většinu dne jedinou ranou. Když se pak probral, byl nadšenej jak štěně.“


James se bál zeptat, i když odpověď tušil. „Dráp si ji přivedl zpátky domů?“


Hagrida tím trochu zaskočil. „No jasně že jo. Je to tady jeho domov, ne? Udělá z ní dobrou ženu, až skončej námluvy. Sama si na kopci za lesem postavila takovou malou chatrč. Dráp tam je s ní, asi jí pomáhá se zabydlet.“


James se pokoušel představit si, jak asi Dráp pomáhá obryni vysoké dvacet dva stop ‚se zabydlet‘, ale jeho fantazie byla mimo provoz. Zakroutil hlavou a pokoušel se pročistit si hlavu.


„Slyšel jsem, že příští tejden přijede tvůj táta na nějaký setkání, Jamesi,“ pokračoval Hagrid, když vešli do stínu hlavní brány. „Má tady schůzku s nějakejma chlápkama, co bydlej za louží, že jo?“


Jamese trochu zmátlo Hagridovo vyjadřování. „Tak nějak.“


„Jé, to bude hezký, zas si s tvým tátou popovídat u čaje jako za starejch časů. Akorát to už nebude tajný a dobrodružný. Už jsem ti vyprávěl, jak tvůj táta s Ronem a Hermionou pomáhali utýct mýmu Norbertovi?“


„Asi jenom stokrát, Hagride,“ zasmál se James a otevřel dveře Velké síně. „Ale neboj, pokaždé když jsem to slyšel, se tam něco trochu změnilo.“


Později, už bylo skoro po večeři, přišel James za Hagridem, aby si s ním trochu důvěrněji promluvil. „Hagride, můžu se tě zeptat na něco… důležitého?“


„Jasně že můžeš. Nezaručuju ti, že budu vědět odpověď, ale budu se snažit.“


James se rozhlédl kolem a uviděl Ralpha sedět u zmijozelského stolu na kraji Tabithiny party. Vážně o něčem promlouvala, její hezký obličej osvětlovala záře svíčky a potemnělé světlo šerého stropu. „Můžou se lidé… Může se stát, že by byl někdo špatně zařazen? Je možné, že by se klobouk spletl a zařadil někoho do špatné koleje?“


Hagrid ztěžka dosedl na blízkou lavičku, až se pod ním mocně prohnula. „Teda ještě jsem neslyšel, že by se někdy něco takovýho stalo,“ řekl. „Některejm se možná nelíbí, kam se dostali, ale to neznamená, že je klobouk špatně zařadil. Možná to znamená, že se jím nelíbí to, kým doopravdy jsou. Dělá ti snad něco starosti, Jamesi?“


„Ne, nemyslel jsem tím sebe,“ vyhrkl James spěšně a uhnul pohledem od Ralpha. „Jen jsem se chtěl zeptat. Jen mě to zajímalo.“


Hagrid se pokřiveně usmál a poplácal Jamese po zádech, až se James zakymácel. „Přesně jako tvůj táta. ’Dycky se staral spíš vo vostatní, než aby dával pozor sám na sebe. Když nebudeš opatrnej, dostaneš se akorát do problémů, jak se to stávalo jemu!“ Zachechtal se, znělo to jako když kameny čeří vodu v řece, a vypadalo to, že vzpomínky Hagridovi zvedly náladu. „Ne, Moudrej klobouk ’dycky ví, co s kym udělat. Všecko bude dobrý, počkej a uvidíš.“


Ale když James kráčel zpátky ke svému stolu a při procházení kolem zmijozelského stolu se jeho pohled krátce setkal s tím Ralphovým, pochyboval o tom.