Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
Podpořte Harry Pottera
umístěte na své stránky ikonku
Nedávám sem svůj e-mail protože si myslím kolik lidí ho bude chtít .. ale kdyby někdo chtěl nějaké informace nebo spřátelení pište na něj :)

Milada.rozkova@seznam.cz
 
 
 

Kapitola č. 2: Výprava z Alma Aleronu

Než se James oblékl a vydal dolů na snídani, bylo skoro deset hodin. Ranní shon už opadl a z Velké síně se trousily zbytky studentů. U vzdáleného rohu zmijozelského stolu se hrbil Zane a přivíral oči před září slunce. Naproti němu seděl Ralph, který jakmile uviděl Jamese přicházet, ihned začal mávat na pozdrav.

James se prodíral Velkou síní a cestou potkal čtyři nebo pět domácích skřítků oblečených do látkových ubrousků s vyšitým znakem Bradavic, kteří kličkovali mezi stoly. Občas jeden z nich zmizel pod stolem, vylezl o chvíli později a vyhazoval na stůl ztracené vidličky nebo zbytky jídla. Když James kolem jednoho procházel, skřítek se napřímil, zvedl své vyhublé ruce, a pak jimi prudce mávl dolů. Zbytky ze stolu před ním zavířily, jako by je vtáhlo malé tornádo, rohy ubrusu se s hlasitým cinkáním misek a stříbrných příborů vznesly vzhůru a stočily se okolo hromady zbytků od snídaně do tvaru velkého pytle, který se soukal po naleštěném stole. Skřítek vyskočil z podlahy na lavičku, pak na desku stolu, odrazil se a lehce dopadl na pytel. Zavázal jeho vršek, chytil se uzlu, jako by to byly opratě, a houpavě se rozjel k velkým služebním dveřím na straně síně. James se musel sehnout, když mu pytel prosvištěl nad hlavou.

„Hmm,“ zamručel Zane, když si James sedl vedle něj a natáhl se pro poslední zbývající toast. „Tihle vaši malí číšníci sice vypadají dost divně, ale rozhodně umějí udělat dobré kafe.“

„Nejsou to číšníci, ale domácí skřítkové. Včera jsem o nich četl,“ řekl Ralph nadšeně, zatímco se cpal párkem. Jednu jeho půlku žužlal v puse a druhou, kterou měl napíchnutou na vidličce, mířil na skřítky. „Pracují ve sklepení. Jsou jako skřítkové v tom dětském příběhu, co přijdou v noci a pracují za ševce.“

„Za koho?“ zeptal se Zane přes svůj hrnek kafe.

„Za chlápka, co vyrábí boty. On totiž všechny boty stihl vyrobit jen z poloviny, málem se z té práce složil, tak je nechal jen tak ležet okolo sebe. Znáš ten příběh, že jo? Pak usnul, uprostřed noci se objevili tihle skřítkové, vytáhli kladívka a dodělali to za něj. Ráno se probudil a – abraka dabra – bylo to v suchu.“ Ralph ukousl zbytek párku, žvýkal ho a rozhlížel se okolo. „Akorát jsem si nikdy nepředstavoval, že nosí ubrousky.“

„Hej, ty ufounský kluku, jak tak koukám, obličej máš už zase normální,“ řekl Zane a prohlížel si Jamese.

„Což je jedině dobře,“ odvětil James.

„Bolelo to, když tě Sabrina proměňovala?“

„Ne,“ odpověděl James. „Ale byl to divný pocit. Opravdu divný. Ale nebolelo to. Přes noc se to spravilo.“

„Vypadal jsi skvěle. Podle mě je umělkyně. Pavučinové nohy a to všechno...“

„O čem to vy dva mluvíte?“ zajímal se Ralph a těkal pohledem od jednoho k druhému.

Zane a James mu vypověděli vše o včerejší noci, o Maketě a o zemědělci, který omdlel, když James, malý mimozemšťan, zakopl a málem na něho spadl.

„Schovával jsem v rohu toho dvorku blízko kůlny a málem jsem dostal kýlu, jak jsem v sobě dusil smích. Mars útočí!“ rozřehtal se a James se k němu připojil.

Ralph se nesmál. „Kde jste sehnali vesmírnou loď?“ vyzvídal.

„Jen hromada pletiva a papíru,“ odpověděl Zane, vyprázdil hrnek a třískl s ním o stůl. Protáhl si ruce a dvakrát luskl prsty.

„Sabrina a Horacio to vyrobili minulý rok jako ozdobu na Vánoce dole v Prasinkách. Předtím to byl velký kotel. Nabarvilo se to, Gennifer to očarovala nějakým kouzlem visum-ineptio, a teď je to R.M.S. Maketa.“

Zakrslý a zamračený domácí skřítek přišel k Zaneovi.
„Vy jste, ehm, luskal, mladý pane?“ skřítkův hlas byl vzhledem k jeho velikosti překvapivě hluboký.

„Tady máš, kamaráde,“ řekl Zane a podával mu prázdný hrnek. „Dobrá práce, jen tak dál. Tohle je pro tebe.“

Skřítek sklopil oči dolů na kousek papíru, který mu Zane právě podal, a pak je zas zvedl.
„Děkuji vám, mladý pane. Přejete si ještě něco?“

Zane pohodil rukama. „Ne díky. Jdi se vyspat, vypadáš unaveně.“

Skřítek se podíval na Ralpha a pak na Jamese, který pokrčil rameny a pokusil se usmát.

Skřítek téměř nepostřehnutelně protočil oči vzhůru, zastrčil si pětidolarovku do svých ubrousků a zmizel pod stolem.

Zane vypadal zahloubaně. „Na tohle bych si mohl zvyknout.“

„Myslím, že bys neměl dávat skřítkům spropitné,“ řekl nejistě Ralph.

„A proč jako?“ řekl Zane, zatímco se protahoval. „Můj táta dává dýško každému, když cestuje. Říká, že je to součást ekonomiky. A je to slušné.“

„A také nemůžeš říct domácímu skřítkovi, aby se šel vyspat,“ řekl James, který si teprve teď uvědomil, co se vlastně stalo.

„Proč ne, sakra?“

„Protože teď půjde a bude muset udělat to, co jsi mu řekl!“ odpověděl James podrážděně. Vzpomněl si na tupého skřítka rodiny Potterů, jehož nevrlost zmírňovalo rozhodnutí splnit do puntíku, co od něj kdo žádal. Ne že by James Kráturu neměl rád. Šlo jen o to naučit se, jak Kráturu požádat, aby udělal přesně to, co se od něj chce. „Domácí skřítkové musí udělat to, o co je jejich pán požádá. Takoví už prostě jsou. Nejspíš se teď toulá zpátky do své skříně nebo na poličku – prostě na místo, kde spí – a vymýšlí, co udělat, aby usnul uprostřed snídaně.“ James zakroutil hlavou; ta představa mu přišla směšná. Snažil se zamaskovat svůj úsměv, tím vše jen zhoršil a Zane si toho všiml.

„Ha ha! Taky si myslíš, že je to zábavné!“ řehtal se.

„Nemůžu uvěřit, že musejí udělat všechno, o co je požádáme,“ řekl Ralph s obočím pozvednutým údivem. „Vždyť jsme jen studenti. Nic nám tady nepatří, navíc jsme v prváku.“

„Pamatuješ si to kouzlo, které Sabrina použila, aby Maketa vypadal jako raketa?“ zajímal se James.

„Visum-ineptio,“ odvětil Zane a napodobil její zvuk. „Znamená to něco jako ‚oči-matoucí‘. Když se trochu vyznáš v latině, přeložíš si to. Podle Horacia způsobuje, že lidé vidí, co si myslí, že mají vidět.“

James se zašklebil. „Takže když na toho farmáře začalo svítit světlo, čekal nějakou vesmírnou loď?“

„Jo. Každý přece ví, že když uprostřed noci svítí z nebe světlo, znamená to, že přicházejí zelení mužíčkové.“

„Jseš... Tak trochu podivín, Zane,“ řekl Ralph, ovšem ne nepřátelsky.

Hned potom James ucítil, že za ním někdo stojí. Všichni tři se otočili a pohlédli nahoru. Byla to dívka ze Zmijozelu, kterou si pamatoval ze včerejška. Ta, která mu tleskala ještě před tím, než ho klobouk zařadil. Dívala se na něj s přátelským, trochu nejistým výrazem. Vedle ní stáli další dva ze Zmijozelu; kluk s ostře řezanými rysy, jehož úsměv odhaloval dost křivé zuby, a další dívka, která se neusmívala. James zčervenal, když si uvědomil, že sedí u zmijozelského stolu, a bez rozmyslu vyskočil. Z pusy mu ještě koukal toast.

„Ne, ne!“ vyjekla ta pěkná dívka a rukou ho zastavila tak rychle, jako by použila kouzlo. „Nevstávej. Jsem ráda, že sedíš u našeho stolu. Dnes je vše jiné než za časů tvého otce. Řekla bych, že o hodně. Pane Deedle, mohl byste mě představit vašim přátelům?“

Ralph si odkašlal. „Ehm, to je můj kamarád James Potter a tohle je Zane. Zapomněl jsem jeho příjmení. Promiň.“ Zane pokrčil rameny, zakřenil se na Ralpha a pak vyskočil, naklonil se přes stůl a potřásl rukou zmijozelské dívce.

„Walker. Zane Walker. Jsem upřímně polichocen tím, že vás poznávám, slečno... “

Úsměv dívky se nepatrně protáhl a kývla hlavou na Ralpha.

„Jasně!“ vykřikl Ralph. „Ano. Tohle je, hmm, Tabitha Corsicová. Je to prefektka z šestého ročníku, myslím. Kapitánka zmijozelského famfrpálového mužstva. A vedoucí debatního kroužku. A... má fakt super koště.“ Ralph vyjmenoval jedním dechem vše, na co si vzpomněl, a pak se shrbil, jako by ho to vysálo.

Tabitha lehce potřásla Zaneovi rukou, hned ji zas pustila a otočila se k Jamesovi. „Ráda vás konečně poznávám, pane Pottere, nebo ti můžu říkat Jamesi?“ zeptala se. Její hlas zněl jako zvon, byl sametový, nižší než Jamesův, ale stále nádherný.

James si po chvíli uvědomil, že se ho na něco ptala, a tak odpověděl.
„Jo, jasně... James.“

„Budu ráda, když mi budeš říkat Tabitha,“ řekla usměvavě, jako by ji snad nikdy neopouštěla spokojenost. „Chtěla bych jen za celou zmijozelskou kolej říct, jakou máme radost, že jsi mezi námi, a upřímně věříme, že zbývající,“ zamyšleně pohlédla někam nahoru, „předsudky budou zapomenuty v minulosti, kam navždy patří.“ Otočila se nalevo a napravo k chlapci a dívce ze Zmijozelu, jako by od nich čekala podporu, a pokračovala. „Všichni velice respektujeme a, ano, vážíme si tebe a tvého otce. Mohou z nás všech, doufám, být přátelé?“

Kluk vlevo se na Jamese stále usmíval a dívka vpravo, jejíž obličej postrádal jakýkoli výraz, upřeně hleděla na bod kdesi na stole.

„J-jo, jasně. Přátelé. Samozřejmě,“ vykoktal ze sebe James. Ticho v síni jako by polykalo a zeslabovalo jeho hlas.

Tabithin úsměv se ještě rozšířil a její zelené oči zajiskřily. „Jsem ráda, že souhlasíš. Teď vás tu necháme, abyste mohli dosnídat. Tome? Philio?“

Všichni tři se otočili na místě a odešli uličkou mezi stoly.

„Hele, s čím jsi to vůbec souhlasil?“ vyptával se Ralph, když se zvedli od stolu a v uctivé vzdálenosti následovali trojici zmijozelských.

„Myslím, že James právě získal buď skvělou kamarádku, nebo vášnivého nepřítele,“ poznamenal Zane a koukal, jak za Tabithou zavlál její hábit, když zahnula za roh. „Nemůžu se rozhodnout, čemu bych dal přednost.“

James horlivě přemýšlel. Od doby, kdy sem chodili táta s mámou, se zřejmě hodně věcí změnilo. Jen nedokázal říct, jestli k lepšímu.

Zbytek dopoledne všichni tři strávili prozkoumáváním školních pozemků. Podívali se na famfrpálové hřiště, které v zářivém slunečním světle vypadalo úplně jinak než v noci a na němž dvě trojice starších studentů právě hrály famfrpál. Když to Zane viděl, údivem mu spadla čelist. Hráči se těsně vyhýbali jeden druhému, křičeli na sebe pokyny a občas i sprostě kleli.


„Tak tohle je nářez!“ prohlásil užasle Zane, když jeden z hráčů odpálil potlouk směrem na hlavu protihráče a trefil ho tak silně, až se protihráč otočil kolem koštěte. „A to už jsem viděl i ragbyový zápas.“


Prošli kolem Hagridovy boudy, která vypadala opuštěně a potemněle. Z jejího komína nestoupal kouř a dveře byly zavřené.


Chvíli potom narazili na Teda Lupina a Noaha Metzkera, kteří je vzali na kraj Zapovězeného lesa, kde na sebe poutala pozornost jedna vysoká, prastaře vyhlížející vrba. Když k ní Ralph vykročil, Ted ho zvednutím ruky zastavil.


„Blíž už nechoď,“ varoval ho. „Koukej na tohle.“


Ted rozpojil přezku obřího batohu, který s sebou přivlekl, a vytáhl z něj postavičku nějakého čtyřnohého zvířete s křídly a zobákem, které bylo polepené barevnými papírovými stužkami, které se třepotaly v lehkém vánku.


„No ne! To je piñata!“ vykřikl Zane. „A ve tvaru... ne, neříkejte mi to! Ve tvaru... sphinxoraptora!“


„Je to hipogryf,“ smál se James.


„To mi zní o dost líp,“ řekl Ralph.


„Mně taky!“ souhlasil Noah.


„Ticho,“ řekl Ted a pozvedl ruku. V druhé zvedl piñatu, potěžkal ji, a prudce ji hodil mezi větve visící z vrby. Vlétla mezi husté listí a chvíli se nic nedělo. Pak to mezi větvemi zašumělo a začaly se kroutit, jako by se pod nimi hýbalo něco velkého. Najednou se strom začal prudce ohánět. Jeho větve sebou divoce zmítaly, až v nich vrzalo a praskalo. Piñata jim zmizela z očí a strom ji pohltil spoustou stáčejících se větví, které se pak najednou rozmáchly. Bylo to, jako by piñata spadla do mixéru. Explodovala, vylétly z ní cáry barevného papíru a spousta kouzelnických sladkostí. Vrbu a její okolí zasypaly konfety a sladkosti. Strom sebou začal cukat, aby se zbavil nepořádku ve větvích, ale pak se vzdal a uklidnil.


Ted a Noah se nahlas smáli. „Sledujete smrt sphinxoraptora!“ hlásil Noah. James už o vrbě mlátičce slyšel, ale její síla a nenucenost ostatních z Nebelvíru ho ohromovala. Zane a Ralph prostě jen stáli a na vše zírali s pootevřenou pusou. Ralph si bez toho, aby z vrby spustil oči, sáhl do vlasů, vytáhl Bertíkovu lentilku tisíckrát jinak a strčil si ji do pusy. Chvíli ji gurmánsky přežvykoval a pak pohlédl na Jamese: „Chutná jako taco! Mazec!“


James se později od skupiny oddělil a vyšel po schodištích do chodby vedoucí k nebelvírské společenské místnosti.


„Heslo?“ ozvala se Buclatá dáma.


„Genisolaris,“ odpověděl jí a doufal, že se nezměnilo.


„Vstupte,“ odpověděl portrét a otevřel se.


Společenská místnost byla prázdná a ohniště vyhaslé. James vystoupal do ložnice a namířil si to k posteli. Tělem se mu rozléhal hřejivý pocit, že sem patří, i když teď v poledne byla ložnice úplně prázdná. Postele byly úhledně ustlané a Nobby, Jamesova velká sova pálená, spal ve své kleci s hlavou schovanou pod křídlem. James si sedl na postel, vzal brk a kus pergamenu a opatrně, aby nepokapal povlečení, začal psát.



Ahoj mami a tati,


přijel jsem bez problémů včera v noci. Už jsem si tu našel několik nových přátel. Ralph je ve Zmijozelu, což jsem vůbec nečekal. Zane je v Havraspáru a je to stejný vtipálek jako strýc George. Oba jsou z mudlovských rodin, takže i když se ještě nezačalo učit, dozvěděl jsem se už hodně. S jejich pomocí zvládnu studium mudlů hravě. Ted nám ukázal vrbu mlátičku, ale nebyli jsme u ní moc blízko, mami. Jsou tady noví učitelé. Včera jsem viděl Nevilla, ale nestihl jsem mu vyřídit vaše pozdravy. Dneska přijede delegace amerických kouzelníků. Mohlo by to být zajímavé, protože Zane je také ze Států. Je to všechno na dlouhé vyprávění, ještě vám napíšu.


Zdraví James


P.S. Jsem v Nebelvíru!



James složil a zalepil svůj dopis a pyšně se pro sebe usmál. Přemítal o nejlepším způsobu, jak sdělit tátovi a mámě (a všem ostatním, kteří čekají, až se to od nich dozvědí), do jaké koleje se dostal, a řekl si, že nejlepší způsob je říct to rovnou, protože jinak by to vypadalo nedůležitě nebo naopak příliš samolibě.



„Hej, Nobby,“ zašeptal James. Sova k němu z poloviny natočila hlavu a ukázala jedno velké jantarově oranžové oko. „Potřebuju doručit dopis, co takhle zaletět si domů?“


Sova si načechrala peří tak, že na okamžik vypadala dvakrát větší než normálně, a vystrčila nohu.

James otevřel klec a přivázal jí dopis. Sova se přikradla k oknu, roztáhla křídla a vylétla do jasného slunečního světla za okny. James ji až s přehnaně velkým pocitem spokojenosti sledoval do doby, než se změnila v tečku mezi namodralými vrcholky vzdálených hor. Otočil se, seběhl dolů po schodech a pískal si.


Dal si oběd u nebelvírského stolu ve Velké síni a pak se znovu setkal se Zanem a Ralphem, aby se společně vydali na hlavní nádvoří, kde se už shromažďoval zbytek školy. Na počest příjezdu delegace ze Spojených států se sešel studentský orchestr, aby zahrál americkou národní hymnu. Nelibé zvuky, když si ladili nástroje, byly ohlušující. Zane poznamenal, že to je poprvé, kdy slyší Hvězdnatý prapor hraný na dudy a tahací harmoniku. Studenti se dál shromažďovali a zaplňovali nádvoří, a pak konečně profesor Longbottom s dalším učitelem, kterého James ještě neznal, začal přecházet podél davu a řadit studenty do uspořádaných skupinek podél zdí. James, Zane a Ralph byli seřazeni kousek od sebe blízko vstupní brány a s dychtivostí očekávali příjezd Američanů. James si vzpomněl, jak mu rodiče vyprávěli o příjezdu delegací z Krásnohůlek a Kruvalu na Turnaj tří kouzelníků – na obrovské koně s létajícím kočárem a podvodní koráb. Přemítal, jaký způsob si asi zvolí Američané.


Dav se na sebe mačkal, čekal a všechny hlasy utichly. Studenti z orchestru stáli na malé vyvýšenině a jejich nástroje se leskly v odpoledním slunci. Ředitelka McGonagallová a zbytek učitelského sboru stáli podél sloupoví, které vedlo do vstupní síně, a hleděli k nebi.


Pak někdo ukázal k obzoru, několik lidí vykřiklo, a všichni se otočili. James pohledem prozkoumával nazlátlý opar vzdálených vrcholků hor a zaostřil na malou tečku, která se zvětšovala, a postupně se k ní přidaly další dvě, které ji těsně následovaly. Nádvoří zaplnily zvuky přicházející od oněch objektů a James letmo pohlédl na ohromeného Zanea. Tichý svištivý hluk rychle sílil. Objekty se musely pohybovat velkou rychlostí, protože teď už mířily dolů, přibližovaly se k nádvoří a chystaly se přistát. Jejich zvuk vibroval a bzučel, jako by patřil obřím hmyzím křídlům. James sledoval, jak objekty zpomalují a jejich stíny letí po trávníku spolu s nimi.


„No ne!“ zakřičel Zane do rámusu. „To jsou auta!“


James slyšel o očarovaném Fordu Anglia dědy Weasleyho, kterým kdysi jeho táta a strýc Ron přiletěli do Bradavic, načež se pak Ford zatoulal v lese a nikdo ho neviděl. Tato auta byla na rozdíl od Fordu Anglia, který viděl na fotkách, celá nablýskaná a stříbrná a odrážely se od nich paprsky slunce. Další rozdíl, který přitahoval udivené pohledy shromážděných, byla velká hmyzí křídla, která vyčnívala z horní poloviny každého z aut, hlasitě bzučela a hrála duhovými barvami.


„To je a Dodge Hornet!“ vykřikl Zane a ukázal na první auto, které přistávalo. Jeho přední kola se dotkla země a trochu se protočila, pak celé auto lehce dosedlo. Mělo dvoje dveře, křiklavě žlutou barvu a vosí křídla. To druhé bylo podle Zanea, který se zřejmě v autech vyznal, Stutz Dragonfly. Bylo lahvově zelené barvy, nízké a dlouhé, se sportovními nárazníky a chromovanými trubkami vyčnívajícími ze šikmé kapoty. Jeho křídla byla rovněž dlouhá a bzučela hlubokým tónem, jehož vibrace cítil James až na hrudi. Přistálo poslední auto, a James ani nepotřeboval od Zanea říct, jaký je to model. Dokonce i on poznal Volkswagen Brouk.

Jak sestupovalo, buclatá, ohnivě rudá karoserie se houpala dopředu a dozadu a jeho zavalitá křídla mávala pod párem venkovních krycích křídel roztažených jako u opravdového brouka.

Dosedlo na svá kola, jako by to byl podvozek letadla, přestalo mávat křídly, složilo je a schovalo pod jejich tvrdý kryt.


Bradavičtí spustili veselý výskot a ve stejný okamžik začal orchestr hrát hymnu. Dívčí hlas, který se ozýval za Jamesem, se pohrdavě vysmíval: „Američani a jejich mašiny.“


Zane se k ní otočil: „Ta poslední je německá. To bys ale měla vědět,“ zašklebil se na ni, otočil se a užíval si potlesk.


Když se bradavičtí hudebníci vypořádali s hymnou, dveře aut se otevřely a vystoupila americká delegace. Nejdřív se objevili tři naprosto stejně odění dospělí kouzelníci, po jednom z každého auta. Byli oblečeni do tmavých šedozelených plášťů, které jim sahaly pod pás, do černých vest, ze kterých vykukoval bílý límec, a volných šedých kalhot, které končily nad jejich bílými ponožkami a leskle černými botami. Půl minuty stáli na místě a podmračeně si prohlíželi dav. Bezpečnost nádvoří očividně shledali jako dostatečnou, jelikož poodstoupili od otevřených dveří a zaujali pozici stráže nedaleko každého z aut. James zahlédl vnitřek Brouka a nebyl překvapen prostorným a přepychovým interiérem. Uvnitř se někdo hýbal a výhled mu zakryly další vystupující osoby.


Počet lidí, kteří se z aut vynořili, překvapil dokonce i Jamese, který už mnohokrát tábořil v kouzelnickém stanu, tudíž věděl, jak pružný umí být začarovaný prostor.


Ke kufru každého auta se belhali nosiči v burgundských pláštích s vyčarovanými vozíky a vykládali na ně do vratkých komínků nespočet kufrů. Střed nádvoří začali zaplňovat mladí, překvapivě ležérně oblečení kouzelníci, někteří z nich měli dokonce džíny a sluneční brýle.

Následovali je oficiálně vypadající dospělí kouzelníci a čarodějky a podle jejich světle šedých tunik bylo poznat, že jde o zástupce Oddělení kouzelnické správy Spojených států. Přicházeli, s úsměvem roztahovali ruce ke sloupoví, odkud k nim scházela McGonagallová a zbytek učitelského sboru.


Jako poslední z aut vystoupili další dospělí kouzelníci a podle jejich oblečení a věku bylo poznat, že to nejsou studenti ani zástupci kouzelnické správy. James tušil, že to jsou učitelé z Alma Aleronu, americké školy kouzel. Ten nejbližší, který vystoupil z Beetleu, tvarem trochu připomínal sud a měl veselý dětský obličej orámovaný dlouhými prošedivělými vlasy. Na nose mu seděly maličké hranaté brýle a usmíval se na bradavické s jakousi nejasnou nadutou laskavostí. Něco na něm připadalo Jamesovi vzdáleně povědomé, ale nedokázal rozpoznat co.

James hledal druhého profesora, ten právě vystupoval ze Stutz Dragonflye. Byl vysoký, bělovlasý, s šedým protáhlým obličejem. Nesmál se a vypadal přísně. Přejížděl dav očima schovanýma pod hustým křenícím se obočím, které vypadalo jako dvě housenky. Vedle něj se objevil nosič a v ruce držel černý kožený kufr. Bez toho, aby profesor na nosiče pohlédl, uchopil velkou rukou rukojeť kufru a rázně vyrazil kupředu ke sloupoví.


„Dávám si novoroční předsevzetí, že se vyhnu hodinám s tímhle učitelem,“ řekl Zane vážným hlasem a Ralph s Jamesem přikývli.


Třetí z profesorů právě vylézala z Dodge Hornetu. Majestátně se narovnala do celé své výšky a pomalu se otáčela hlavou, jako by svým pohledem zkoumala každý obličej z davu. Když se její pohled blížil k Jamesovi, zajíkl se a instinktivně se schoval za Ralphovu velkou postavu. Opatrně vykoukl zpoza Ralphova ramena.


„Co děláš?“ zeptal se Ralph a natočil se tak, aby na Jamese viděl alespoň koutkem oka.


James přes Ralphovo rameno zašilhal dopředu. Žena se na něj nedívala. Vlastně se zdálo, navzdory zvídavému výrazu v obličeji, že se nedívá na nic konkrétního. „Hele! Vidíš támhletu vysokou paní? Tu s tím šátkem na hlavě. Viděl jsem ji minulou noc na jezeře!“


Zane si stoupl na špičky. „Támhleta, co vypadá jako cikánská máma?“


„Jo,“ přitakal James a náhle si připadal hloupě. Žena totiž vypadala mnohem starší, než jak si ji pamatoval. Její oči byly mdlé a šedivé, obličej protáhlý a vrásčitý. Nosič jí podal dlouhou dřevěnou hůl a ona si ji s přikývnutím vzala. Pomalu vykročila napříč plným nádvořím a klepala jí před sebou, jako by prozkoumávala cestu.


„Vypadá to, že je slepá jak patrona,“ řekl Zane pochybovačně. „Možná že v jezeře jsi místo ní viděl krokodýla. Dal by se s ní lehce splést.“


„Kluci, víte, kdo je ten poslední učitel?“ vložil se do hovoru Ralph a ukázal na boubelatého muže s hranatými brýlemi. „To je…! To je…! Je na pěti… Ne! Počkat, padesáti…?“ blábolil.


Zane se zamračeně podíval ke sloupoví: „Ten malý frajer s brýlemi, jaké nosí John Lennon, a s tím příšerným rolákem?“


„Jo!“ zaskřehotal Ralph vzrušeně a kýval na Zanea, jako by se snažil na něco vzpomenout.

„Je to… sakra, to jméno! Ty peníze!“


„Nic tak chytrého jsem od tebe ještě neslyšel, Ralphe,“ řekl Zane a popleskal ho po zádech.


Hned poté si profesorka McGonagallová přiložila k hrdlu hůlku a promluvila zesíleným hlasem, který se rozléhal po celém nádvoří. „Studenti a koleje Bradavic, přivítejte spolu se mnou představitele Alma Aleronu a Oddělení kouzelnické správy Spojených států.“


Nádvoří zaplnila další dávka teď už slabšího potlesku. Někdo ve studentském orchestru si to špatně vyložil jako povel k zahrání hymny, a tak znovu spustil. Tři nebo čtyři další se přidali a spěšně se snažili dohnat tempo, než je svým zběsilým máváním utišil profesor Kratiknot.


„Velevážení hosté Bradavic,“ pokračovala ředitelka a pokynula k zástupu nově příchozích, „děkujeme, že jste se k nám přidali. Všichni se už těšíme na rok vzájemné výměny znalostí a kulturních zvyklostí s našimi přáteli ze Spojených států. A teď, návštěvníci z Alma Aleronu, kdybyste byli tak laskaví a přišli blíž, abychom vás mohli představit vašim novým žákům.“


James předpokládal, že vysoký statný profesor je jejich vedoucí, ale nebylo to tak. Zavalitý profesor s hranatými brýlemi přišel ke sloupoví a galantně se ředitelce uklonil. Otočil se a bez použití hůlky promluvil jasným znělým hlasem, jako by pro něj proslovy byly na denním pořádku.


„Studenti Bradavic, přátelé, děkujeme za tak vřelé přivítání. Přestože jsme něco takového čekali, ujišťuji vás, že nic tak velkolepého nebylo zapotřebí,“ usmál se a mrkal na dav. „Všichni jsme nadšeni tím, že se staneme součástí vašeho vzdělávání, a buďte si jistí, že se budeme učit i my od vás. Měl bych tu teď stát a pobavit vás nekonečně zábavnými vtipy o všech možných podobnostech a rozdílech mezi americkým a evropským kouzelnickým světem a řekl bych, že taková ironická poznámka by byla velice poutavá…,“ znovu se usmál při vědomí podstaty vtipu. „Jak je vidět, moji vlastní studenti se nemohou dočkat, až se budou moci na odpoledne vykroutit z našeho dohledu. Předpokládám, že to samé platí i o našich nových bradavických přátelích, tudíž vám teď rychle představím vaše učitele, abyste věděli, kdo bude učit jaký předmět, a pak vás nechám, abyste strávili odpoledne dle vašeho rozhodnutí.“


„Docela se mi začíná zamlouvat,“ slyšel James odněkud zezadu Teda.


„Takže,“ zvolal boubelatý kouzelník, „dovolte mi představit vám Theodora Hirshalla

Jacksona, profesora kouzelné fyziky a aplikované magie. Také je tříhvězdičkovým generálem vojsk Salemu, takže vám radím, abyste ho oslovovali ‚pane‘ tak často, jak to jenom jde, kdykoli s ním mluvíte.“


Obličej profesora Jacksona byl kamenný, jako by mu vtipkování jeho kolegy bylo dávno lhostejné. Pomalu a elegantně se uklonil, bradu měl pozvednutou a pohled jeho očí se vznášel někde nad davem.



„Vedle něj,“ pokračoval boubelatý profesor a mávl rukou, „profesorka věštění, moderních kouzel a parapsychologie Desdemona Delacroixová. Také dělá dost, ehm, strašidelně delikátní polévku zahuštěnou tobolkami ibišku, ačkoli sami se budete považovat za šťastlivce, pokud ji budete moct ochutnat.“


Tajemná žena s šátkem přes hlavu se na řečníka usmála a její obličej se zkroutil z grimasy připomínající vyhublou ježibabu v suchý, ale přesto milý úsměv staré babičky. Její rozostřené slepé oči bloudily davem a James se divil, jak mohl jen pomyslet, že tento bílý pohled je ten samý, který k němu probleskl temnotou nad jezerem. Navíc právě přijela. Minulou noc by tam být nemohla, říkal si.


„A konečně,“ řekl boubelatý profesor, „zbývá nejspíš poslední maličkost. Dovolte mi se představit. Váš nový učitel obrany proti černé magii, vedoucí debatního kroužku Alma Aleronu a neprofesionální, avšak velice vášnivý hráč kouzelnických šachů, Benjamin Amadeus Franklyn, k vašim službám.“ Hluboce se uklonil a jeho šedé vlasy mu sklouzly na široká ramena.


„To je on! Na toho jsem se snažil vzpomenout!“ zašeptal Ralph nevrle. „Je na vašich penězích, ty moulo!“ dodal a šťouchl Zanea loktem do žeber tak, že ho málem shodil na zem.

O několik minut později James, Zane a Ralph vyšlapávali schody do havraspárské společenské místnosti.

„Benjamin Franklin?“ opakoval nevěřícně Zane. „To nemůže být starý Ben Franklin. Byl by…“ Na chvíli nasadil zamyšlený výraz. „No, nevím, jak přesně, ale byl by doopravdy hodně hodně starý. Šíleně starý. Ještě starší než McGonagallová. To není možné.“

Ralph s funěním pospíchal za nimi. „Říkám vám, že ti kouzelníci - my kouzelníci určitě známe způsoby, jak se po světě potloukat dost dlouho. Když o tom tak přemýšlím, ani mě to nepřekvapuje. Když o Benu Franklinovi čtete v mudlovských knihách o historii, skoro na kouzelníka vypadá. Zachytil blesk na klíč přivázaný na provázku od létajícího draka.“

James byl zadumaný. „Vzpomínám si, že mi teta Hermiona říkala o jednom starém kouzelníkovi, o kterém se dozvěděli v prvním ročníku. Jmenoval se Nicholas Flanel nebo tak nějak. Vyrobil kámen, který mu umožňoval žít navždy. Kámen se však dostal do špatných rukou, takže ho nakonec musel zničit a zemřel normálně jako každý jiný. Ale stejně si myslím, že ještě zbývá spousta jiných způsobů, jak si život prodloužit o dost dlouho i bez Flanelova kamene.“
„Možná by sis od něj mohl nechat podepsat jednu stodolarovku,“ navrhl Ralph Zaneovi.
„Žádné nemám. Poslední pětidolarovku jsem dal tomu vrátnému skřítkovi. To bylo všechno, co jsem měl.“

„Není to vrátný!“ snažil se James přesvědčit Zanea.

„Ale otevřel nám dveře,“ řekl Zane klidně.

„Ralph ho porazil, když je otvíral! Nechtěl je otevřít nám!“

„Stejně už nemám peníze. Doufám, že ho to nebolelo.“

Zane se zastavil před dveřmi do havraspárské společenské místnosti. Orlí klepadlo na dveřích zatrylkovalo vysokým hlasem: „V čem spočívá význam klobouku v magii?“

„Ááá, sakra, a tyhle prý mají být lehké,“ postěžoval si Zane.

„Jseš si jistý, že tam můžeme jít?“ zeptal se Ralph a nervózně zašoupal nohama. „Jaká pravidla jsou pro to, když chceš jít do cizí společenské místnosti?“

„O žádných pravidlech nevím,“ odvětil James. „Řekl bych, že se takhle lidé moc často nenavštěvují.“ Navzdory Jamesovým slovům to nevypadalo, že by si Ralph přestal dělat starosti. Podrážděně se rozhlédl po chodbě.

„Klobouk… klobouk…,“ mumlal Zane a zíral dolů na své boty. „Klobouk, klobouk, klobouk. Králík z klobouku. Z klobouku vytahuješ věci. Nejspíš je to metafora nebo tak něco. Na hlavě máš klobouk… v hlavě máš mozek, tedy pod kloboukem. Hmm…“

Luskl prsty a pohlédl na orlí klepadlo. „Z klobouku nemůžeš vytáhnout nic, cos už předtím neměl v hlavě?“

„Nic moc, ale stačí mi to,“ odpovědělo klepadlo, načež dveře cvakly a otevřely se.

„Pane jo!“ řekl James a následoval Zanea do společenské místnosti. „A tví rodiče jsou mudlové?“

„Jo, už jsem to říkal. Můj táta dělá filmy a mamka vždycky vycítí, když jí chci něco zatajit, takže předpokládám, že jsem na kouzelnický svět neobvykle připraven,“ řekl ledabyle Zane. „Tak tohle je havraspárská společenská místnost. Žádné elektrické světlo ani automat na kolu. Zato tady máme doopravdy zajímavou sochu a mluvící krb, ve kterém jsem včera viděl tátu. Na můj vkus si na to všechno zvyká dost rychle.“

Zane je provedl zkrz Havraspárskou společenskou místnost a vylíčil jim snad všechny její detaiy.
Ralph a Zane se snažili Jamese naučit žolíky s balíčkem mudlovských hracích karet, ale Jamesovi připadalo divné, že královna, král a jeník na sebe neútočí.

Když se začali nudit, Ralph je provedl bludištěm sklepních chodeb osvětlených pochodněmi ke Zmijozelské společenské místosti. Zastavili před velkými dveřmi dominujícími celé chodbě, uprostřed kterých byl tepaný mosazný had se vztyčenou hlavou a výhružně otevřenou pusou.
„Jo, teďka tohle,“ zamumlal Ralph. Setřásl si rukáv na pravé ruce a odhalil smaragdově zelený prsten tvarovaný jako oko s prasklou panenkou.

Opatrně ho vtiskl do očního důlku hada. Druhé oko hada se probudilo k životu; žhnulo zářivě zelenou barvou.

„Kdo žádá o vssstup?“ řekla slabým syčivým hlasem hlava hada.
„Já. Ralph Deedle. Zmijozel, první ročník.“

Zelené oko šlehlo pohledem po Jamesovi a Zaneovi. „A co jsssou tihle zač?“

„Moji kamarádi. Já... Ehm, můžu se za ně zaručit.“

Žhnoucí oko si Zaneho a Jamese prohlíželo až nepříjemně dlouho, a pak mrklo. Z dveří se ozvalo řinčení, zvuk západek, několik cvaknutí a dveře se ztěžka otevřely.
Zmijozelské místnosti byly velké, vytesané v gotickém stylu pod jezerem.

Tlustá kalná okna ve sklepení směřovala nahoru do hloubky jezera, a skly s vyobrazeným Salazarem Zmijozelem a jeho potomstvem pronikalo dolů mihotavé nazelenalé světlo. Dokonce i Ralph vypadal nejistě, když je místností prováděl. Na pohovkách se líně rozvalovalo jen několik studentů, kteří Zaneho s Jamesem sledovali a tajemně, ale bez zlých úmyslů, se usmívali. Ralph upjatě zamumlal pozdrav.

Zmijozelské ložnice přišly Jamesovi jako místo, kde by mohl spávat nějaký zámožný pirátský kapitán. Místnost byla prostorná, s prošlapanou podlahou a nízkým stropem, na kterém visely lucerny vypadající jako hlavy nějakých oblud.

Velké postele z mahagonového dřeva měly na každém rohu vysoký čtvercový sloupek a na konci každé postele visel závěs s vyšitým erbem Zmijozelu. Všichni tři vyhupsli na Ralphovu ustlanou postel.

„Tihle chlápci jsou pěkně ostří,“ přiznal tichým hlasem Ralph a ukázal na ostatní postele. „Abych řekl pravdu, moc se mi tu nelíbí. Hvraspárské ložnice jsou lepší.“

„Nevím,“ řekl Zane a obdivně se po pokoji rozhlížel. „Určitě jsou příjemně vyzdobené. Ale...
S těmi nadívanými hlavami zvířat na stěnách by se mi moc dobře nespalo. Tohle je dračí?“
„Jo,“ odpověděl nuceně Ralph. „Přivezli si to z domova. Jejich rodiny se dokonce účastní honů na draky.“

„Myslel jsem že hony na draky jsou zakázané.“ zamračil se James.

„No právě,“ zašeptal ztěžka Ralph. „A o to jde, ne? Jejich rodiny mají vyhrazené území, kde si můžou střílet po čem chtějí! Támhleto je lebka jednorožce. Ještě je na ní roh, ale prý není pravý. Pravý je příliš cenný na to, aby visel někde na zdi. A ta věc vzadu za Tomovou postelí je hlava domácího skřítka! Setli ji a dali ji na zeď! A přísahám, že se na mě ta hlava občas dívá!“ Ralph se otřásl a pak zmlkl; zřejmě usoudil, že řekl až moc. Sevřel rty do úzké čárky a podíval se od Jamese na Zaneho a zpět.

„Jo, docela to nahání hrůzu,“ uznal James a rozhodl se mu neříct nic z toho co slyšel o některých zmijozelských rodinách. „Stejně si myslím, že je to hlavně na vychloubání.“

„Co to je?“ vyjekl najednou Zane a skočil po něčem na posteli. „Tohle je GameDeck? Jo je! A máš tam bezdrátové připojení pro online hraní!“ Začal něco hledat v batohu u nohy Ralphovy postele a pak vytáhl černou krabičku velkou jako balíček karet se kterými už hráli. Vpředu měla malou obrazovku a pod ní řadu podivných tlačítek.

„Jaké hry na to máš? Máš Armagedona trojku?“

„Ne!“ vyjekl Ralph a vzal mu přístroj z ruky. „Ať to nikdo nevidí! Tahle věc je umí docela rozzlobit!“

„Cože? Proč?“ řekl Zane nevěřícně.

„Jak jsem to měl vědět? Co mají kouzelnící proti elektronice?“ zeptal se Ralph Jamese, a ten zamračil a pokrčil rameny.

„Nevím. My to prostě nepotřebujeme. Elektronické vynálezy jako počítače a telefony jsou prostě mudlovské věci. Všechno, co potřebujeme, děláme kouzly.“

Ralph zakroutil hlavou. „Oni to ale berou jinak. Mluvili o tom, jako bych s sebou přivezl něco špatného. Řekli mi, že abych byl pravý zmijozel, musím se těch věcí a falešných kouzel vzdát.“
„Falešných kouzel?“ zeptal se Zane a úkosem pohlédl na Jamese.

„Jo,“ povzdechl si James. „Přesně to si někteří kouzlníci myslí o mudlovské elektronice a přístrojích. Říkají, že tyhle věci jsou jen napodobeniny opravdových kouzel a myslí si, že když kouzelníci používají mudlovské přístroje, jsou to zrádci jejich kouzelnického dědictví nebo tak něco.“

„Hmm, tak nějak o tom mluvili,“ souhlasil Ralph. "Byli proti tomu jako umanutí! Všechny věci jsem si hned schoval. Nejspíš to o příštích prázdninách dám tátovi.“

Zane si potichu zavýskl: „Vsadím se, že ti tví ortodoxní kouzelníci nebyli moc rádi, když se koukali, jak tu naši přistávají se svými létajícími auty. Ale nic lepšího než Dodge Hornet neseženeš.“

James se nad tím zamyslel. „Možná že se jim to moc nelíbilo, ale mezi stroji a elektronikou je rozdíl. O autech si kouzelníci myslí, že to je spousta ozubených koleček a pístů. Nejsou to tak falešná kouzla jako ty zbytečně komplikované přístroje. Ale počítače a podobné věci doopravdy nesnášejí.“

„To bych řekl,“ vydechl Ralph, podíval se na GameDeck a s povzdechem ho schoval zpátky do batohu. „Pojďte, půjdeme. Za chvíli je večeře a já už mám docela hlad.“

„A ty ho někdy nemáš?“ zeptal se Zane, když seskočili z postele.

„Mám velké kosti,“ odsekl pohotově Ralph, jako by to říkal už mnohokrát. „Je to problém se žlázou. A už buď ticho.“

„Jen se ptám,“ řekl Zane a pohodil rukama. „Upřímně se mi docela zamlouvá, že mám v tomto prostředí kamaráda zavalitého jak popelnici.“

U večeře si všichni tři sedli k nebelvírskému stolu. Jamese to trochu znervózňovalo, ale pak se objevil Ted a kamarádsky poplácal Zanea po zádech. „Náš malý havraspárský nezbeda. Jak to jde v druhé nejlepší koleji na škole?“ Hned potom si James všiml, že Zane a Ralph nejsou jediní studenti sedící u cizího stolu.

Po večeři spolu diskutovali o programu na nadcházející dny. Zane by mohl chodit na kouzelnou fyziku profesora Jacksona s Jamesem a Ralph by mohl chodit s Jamesem na obranu proti černé magii. Prozkoumali knihovnu a potloukali se kolem oddělení s omezeným přístupem, dokud je s přísným varováním knihovnice nevyhnala. Pak si popřáli dobrou noc a odebrali se každý svou cestou.

„Uvidíme se zítra u profesora Stonewalla!“ zvolal Zane, který měl jedinečné dispozice dávat profesorům přezdívky, když šplhal po schodech do havraspárské společenské místnosti.

James vešel do své společenské místnosti, kde na gauči seděl Ted s rukou ležérně přehozenou přes Petřino rameno. Sabrina a Damien byli u stolu vedle a potichu diskutovali nad nějakými papíry rozloženými na stole mezi nimi.

„Jseš připravený na zítřejší školu, juniore?“ zahučel Ted, když se k nim James přidal.

„Jo! Myslím, že jo.“

„Bude to v pohodě,“ ujistil ho Ted. „V prvním ročníku se bere jen teorie a cvičí se s hůlkou. Počkej na čtvrťák a profesorku Trelawneyovou.“

„Ještěže Trelawneyovou trochu zředí ta nová ze Států, co vypadá jak kost a kůže.“

James udiveně pozvedl obočí. „Jak to myslíš?“

Odpověděl mu Ted: „Asi budou dělit třídu. Minulý rok to měli Trelawneyová a Firenze, ten

kentaur, jenže ten odešel zpátky ke kentaurům do údolí Greyhaven. Tudíž tento rok nás čeká Trelawneyová a královna voodoo, madam Delacroixová.“

„Představuju si, že z nich budou skvělí přátelé,“ prohlásil Damien filozoficky. „Jako hrášek v lusku. Jako skořápka dračího vejce rozdrcená na prach a šťáva z mandragory.“

James zmateně zamrkal, ale než se mohl Damiena zeptat, jak to myslel, Ted zakroutil hlavou a rošťácky se usmál: „Zkus použít svou fantazii, kamaráde.“

O několik minut později se James od skupiny oddělil a vystoupal do ložnice. Zítřek ho naplňoval vlezlým pocitem nervozity smíšené s očekáváním.Chvíli jen zasněně stál v ložnici prosvětlené měsíčním světlem a vychutnával si šťastný pocit, že je tady. Že je nebelvír a zítra začíná jeho studium. Na chvíli se mu z těch dobrodružství a úkolů, kterým bude čelit, zatočila hlava a na okamžik si přál, aby mohl skočit a mít je hned všechny za sebou.

Z malé koupelny vylezl Noah, pohlédl na Jamese a praštil sebou na postel: „Všichni se tak někdy cítíme,“ řekl, skoro jako by Jamesovi četl myšlenky. „Počkej do zítřejšího večera a bude to zas normální. Pořádná dávka přednášek a úkolů pro nás bude jen to nejlepší.“ A sfoukl svíčku u své postele.