Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
Podpořte Harry Pottera
umístěte na své stránky ikonku
Nedávám sem svůj e-mail protože si myslím kolik lidí ho bude chtít .. ale kdyby někdo chtěl nějaké informace nebo spřátelení pište na něj :)

Milada.rozkova@seznam.cz
 
 
 

Kapitola č. 1: Ve stínu legend

James Potter pomalu procházel úzkou uličkou vlaku a nahlížel do každého kupé, jak nejnenápadněji jen dokázal. Těm uvnitř se nejspíš zdálo, že někoho hledá, nějakého přítele či partu společníků, s kterými by strávil cestu, a to byl záměr. To poslední, co James chtěl, aby ostatní zaznamenali, byla jeho nervozita, ať už se před svým bratrem na nástupišti chvástal jakkoli. Žaludek měl stažený a cítil v něm tlak, jako kdyby snědl polovinu dávivého dortíčku od strýců Rona a George.
Otevřel dveře na konci vagonu a opatrně přešel do dalšího. První kupé bylo plné holek. Všechny si spolu zapáleně povídaly, očividně se z nich už staly nejlepší přítelkyně, ačkoli se s největší pravděpodobností setkaly až dnes. Jedna z nich zvedla hlavu a podívala se na něho. Hbitě odvrátil pohled a předstíral, že kouká z okna na nástupiště, kde ještě byl čilý ruch. Cítil, že mu tváře mírně červenají, a pokračoval dál do chodby. Kdyby byla Rose o rok starší, byla by tu s ním. Byla to sice holka, ale byla to jeho sestřenice a oni spolu vyrůstali. Bývalo by bylo hezké mít kolem sebe alespoň jednu známou tvář.

Samozřejmě byli ve vlaku také Ted a Victoire. Teda, studenta sedmého ročníku, pohltil hlučný dav jeho přátel a spolužáků tak rychle, že sotva stihnul Jamesovi zamávat a zamrkat na něj, než zmizel do přecpaného kupé, z kterého vycházelo dunění hudby. Victoire, o pět let starší než on, ho pozvala, aby během cesty seděl v kupé s ní, ale James se s ní necítil stejně dobře jako s Rose, nebavilo ho poslouchat její plkání se čtyřmi dalšími dívkami v jejich kupé o skřítčích tvářenkách a kouzlech pro péči o vlasy. Victoire byla napůl víla, tudíž jí nikdy nedělalo problém spřátelit se s lidmi rychle a bez námahy, ať už byli jednoho či druhého pohlaví. Něco uvnitř však Jamesovi říkalo, že se musí prosadit sám hned od začátku, i když se cítil nervózní a osamělý.

Ale nebylo to kvůli tomu, že se bál jít do Bradavic. Na tenhle den se těšil celý svůj život od té doby, co byl schopen pochopit, co znamená být kouzelníkem, od doby, kdy mu matka vyprávěla o škole, na které bude jednou studovat, o tajné škole, kde se kouzelníci a čarodějky učí čarovat. Chvěl se v očekávání svých prvních hodin, jak se bude učit zacházet se svou zbrusu novou hůlkou, kterou pyšně nesl v batohu. Víc než na cokoli jiného se těšil na famfrpál na bradavickém hřišti, jak nasedne na svoje první opravdové koště, bude dělat konkurz do týmu, možná, jen možná…

Ale právě tady se jeho nadšení začínalo měnit v chladný pocit úzkosti. Jeho táta byl nebelvírským chytačem, nejmladším v bradavických dějinách. Při nejlepším mohl on, James, doufat, že se tomu rekordu vyrovná. To by od něho všichni očekávali, od prvorozeného syna slavného hrdiny. Připomněl si příběh, který mu vyprávěli tucetkrát (ačkoli jeho táta mu to nikdy nevyprávěl), jak mladý Harry Potter chytil svou první zlatonku tak, že prakticky seskočil ze svého koštěte, chytil zlatý míček do pusy a málem ho spolknul. Vypravěči příběhu se vždycky hlučně a potěšeně smáli, a když už toho byl táta, ostýchavě se pousmál, když ho poplácávali po zádech. Když byly Jamesovi čtyři, našel onu proslulou zlatonku v krabici od bot na dně šuplíku jídelního stolu. Maminka mu řekla, že to byl dárek pro tátu od starého ředitele školy. Drobounká křídla už nefungovala, na zlatém míčku seděla tenká vrstva prachu, lesk byl zašlý, přesto Jamese fascinoval. První zlatonka, kterou viděl zblízka. Zdála se zároveň menší i větší, než si představoval, a její váha, když ji držel v rukou, byla překvapivá.

To je ta slavná zlatonka, pomyslel si James s úctou, ta z vyprávění, ta, kterou chytil můj táta. Zeptal se svého táty, jestli si ji může nechat, uloženou v krabici od bot, když si s ní nebude hrát, ve svém pokoji. Jeho táta naštěstí klidně souhlasil a James si přestěhoval krabici od bot ze šuplíku jídelního stolu na místo pod hlavou své postele, hned vedle svého dětského koštěte. Předstíral, že tmavý roh pod záhlavím je jeho famfrpálové hřiště. Strávil mnoho hodin představováním si, jak sviští a přelétá nad famfrpálovým trávníkem, chytá proslulou zlatonku a na konec, když ji pokaždé chytil po pádu při fantastickém střemhlavém letu, vyskočil na nohy a vytáhl tátovu zlatonku se zašlým leskem, aby sklidil pochvalu od burácejícího imaginárního davu.

Ale co když James zlatonku nechytí, jak se to povedlo jeho otci? Co kdyby se mu na koštěti tolik nedařilo? Strýc Ron tvrdil, že létání na koštěti koluje v Potterově krvi tak jistě, jako že draci chrlí oheň, ale co kdyby James jeho tvrzení vyvrátil? Co kdyby byl pomalý, neohrabaný, nebo dokonce spadnul? Co kdyby ho ani nepřijali do týmu? Pro zbytek prváků by to bylo drobné zklamání. I když se změnila pravidla a prváci mohli hrát za kolejní tým, málokterý se do něj probojoval. Nicméně pro Jamese by to znamenalo, že nesplnil očekávání. Už teď by se nevyrovnal velkému Harry Potterovi. A jestli se nedokázal měřit se svým tátou v něčem tak základním, jako byl famfrpál, jak mohl vůbec doufat, že se vyrovná legendě o chlapci, který porazil baziliška, vyhrál Pohár tří kouzelníků, spojil relikvie smrti a, ó ano, dostal starého plesnivého Voldyho, nejnebezpečnějšího černokněžníka, jaký kdy žil, na dobro pod zem?

Vlak sebou maličko trhnul. Venku se ozýval hlas průvodčího, aby se zavřely dveře. James se zastavil v uličce, náhle ho zachvátil chladný pocit, že nejhorší už přišlo, že už teď ostudně selhal, a to se ani nezačal snažit. Ucítil hluboké, náhlé bodnutí stesku po domově, zatlačil zpátky slzy a rychle se podíval do dalšího kupé. Uvnitř seděli dva chlapci, ani jeden z nich nemluvil, oba se však dívali z okna na pomalu ubíhající nástupiště devět a tři čtvrtě. James otevřel dveře, rychle se vpotácel dovnitř a doufal, že z okna zahlédne svou rodinu, cítil totiž zoufalou potřebu navázat s nimi oční kontakt, dřív než bude příliš pozdě. Jeho vlastní odraz na skle, osvětlovaném prudkým ranním sluncem, narušoval výhled na dav venku. Bylo tam tolik lidí; v té tlačenici je nikdy nenajde. Přesto však pečlivě prohlížel chaos na nástupišti. Tamhle jsou. Byli přesně tam, kde se od nich odpojil, malý hlouček lidí postávající ve změti mnoha tváří, kterých bylo jako kamení v potoce. Neviděli ho, nevěděli, v které části vlaku je. Strýc Bill a teta Fleur mávali na vzdálený bod na začátku vlaku, očividně se loučili s Victoire.

Táta s mámou se poněkud toužebně usmívali na vlak a očima skenovali okna. Albus stál vedle táty a Lily se držely mámy za ruku, ohromená obrovitánskou rudou lokomotivou, která syčela, houkala a stoupaly z ní oblaky páry, když nabírala rychlost. A pak mamka zachytila Jamesův pohled a její tvář se rozzářila. Něco řekla, táta se otočil, rozhlédl se a spatřil ho. Oba mávali a pyšně se usmívali. Mamka si jednou rukou otřela oko, druhou zvedla nahoru Lilyinu ruku a zamávala jí Jamesovi. James úsměv neopětoval, jenom se na ně díval a cítil se o trochu líp. Ztráceli se v záplavě mnoha tváří, mnoha mávajících rukou a mnoha těl, která je obklopovala. James je sledoval, než všichni zmizeli za zdí na konci nástupiště, pak si povzdechnul, položil svůj batoh na zem a svalil se na sedadlo.

Uběhlo několik minut ticha, během nichž James pozoroval, jak za okny ubíhá Londýn. Město se smrsklo na přeplněná předměstí a průmyslové zóny, kde všichni v jasném ranním slunci vypadali zaneprázdněně a cílevědomě. Přemýšlel, jako to občas dělával, jaký je život v nekouzelnické společnosti a pro jednou jim všem záviděl, jak chodí do svých nekouzelnických, méně strachu nahánějících (alespoň to si myslel) škol a zaměstnání. Nakonec obrátil svou pozornost ke dvěma chlapcům, s nimiž sdílel kupé. Jeden byl usazený na stejně straně jako on sám, tedy blíž ke dveřím.

Byl velký, s hlavou čtvercového tvaru a krátkými tmavými vlasy. Zaníceně studoval ilustrovanou brožuru s názvem Základy čar a kouzel: Co potřebuje vědět nový kouzelník a čarodějka. James si všiml, že se tyto výtisky prodávaly v malém krámku na nástupišti. Z obálky na něho mrkal pohledný náctiletý kouzelník ve školním hábitu, který ze svého kufru vyčarovával sérii předmětů. Zrovna vytvořil plně vzrostlý strom s cheeseburgery místo ovoce, když chlapec otočil stránku a jal se číst nějaký článek. James obrátil svou pozornost k chlapci naproti, který se na něj díval a usmíval se.

„Já mám kočku,“ ozval se chlapec nečekaně. James na něj zamrkal a pak zpozoroval krabici, která ležela na sedadle vedle chlapce. Skrz její sklápěcí mřížku uviděl černobílou kočku, která se tam rozvalovala a olizovala si přední tlapky. „Nejsi alergický na kočky, že ne?“ zeptal se chlapec Jamese vážně.

„Ne, nejsem,“ odvětil James, „aspoň myslím. My máme doma psa, ale moje teta Hermiona má obrovskou chlupatou kočku a nikdy jsem s tím problémy neměl.“

„To je dobře,“ odpověděl chlapec věcně. Měl americký přízvuk, který Jamesovi připadal vcelku zábavný. „Mamka s taťkou jsou oba na kočky alergičtí, takže jsme nikdy žádnou neměli, ale já je mám rád. Když jsem zjistil, že si do Bradavic můžu vzít s sebou kočku, věděl jsem, že přesně to jsem vždycky chtěl. Jmenuje se Paleček. Má na každé noze o jeden prst navíc, vidíš? Sice na tom není nic magického, ale aspoň je něčím zajímavý. Co si s sebou vezeš ty?“

„Já mám sovu. Už je v naší rodině hrozně dlouhou dobu. Velká stará sova se spoustou nalétaných mil. Chtěl jsem žábu, ale můj otec mi řekl, že každý kluk by měl začít školu se sovou. Prý je to pro prváka nejužitečnější, ale já si myslím, že jen chtěl, abych měl sovu, protože on sám ji měl taky.“

Chlapec se vesele zašklebil. „Takže tvůj táta je taky kouzelník? Můj ne. Ani máma. Já jsem první z rodiny. O kouzelnickém světě jsme se dozvěděli teprve před rokem. Nemohl jsem tomu uvěřit! Vždycky jsem si myslel, že kouzla jsou to, co předvádějí kouzelníci na narozeninových oslavách malých dětí. Chlapi ve vysokém černém klobouku, co ti vytáhnou stříbrnou minci z ucha a tak. Páni! A tys věděl, že jsi kouzelník, už odjakživa?“

„Určitě. Taky bys to věděl, kdyby tvoje první vzpomínka z dětství byla, když prarodiče přišli na Štědrý večer krbem,“ odpověděl James a chlapcovy oči se rozšířily údivem. „Ale nikdy mi to nepřipadalo divný, víš. Bylo to už odmalička součástí mého života.“

Chlapec uznale zapískal. „To je ale šílený! Ty se máš! Mimochodem, já jsem Zane Walker. Jsem ze Států, jestli jsi to ještě nepoznal. Můj táta ale tenhle rok dostal práci v Anglii. Pracuje u filmu, ale není to tak zajímavé, jak to zní. Příští rok budu nejspíš chodit do školy v Americe, ale tenhle rok budu chodit do Bradavic. Už se moc těším, pokud teda nebudou k snídani ledvinky nebo ryba. To bych se asi zbláznil. Rád tě poznávám,“ zakončil rychle, natáhl se přes kupé a potřásl Jamesovi rukou tak upřímně, až se James musel usmát. Šťastně potřásl Zaneovi rukou; ulevilo se mu, že si tak brzy našel kamaráda. „Jsem taky moc rád, že tě poznávám, Zane. Já jsem Potter. James Potter.“

Zane si sedl zpátky na sedadlo, podíval se na Jamese a zvědavě naklonil hlavu. „Potter. James Potter?“ zopakoval. James ucítil známý, lehký pocit pýchy a spokojenosti. Zvykl si, že ho lidé poznávají, i když občas předstíral, že se mu to nelíbí. Zane se prapodivně zamračil a zároveň se ušklíbl. „Kde je Q, agente 007?“

James zaváhal. „Prosím?“

„Co? Jo, promiň,“ řekl Zane a zatvářil se zmateně. „Myslel jsem, že předvádíš Jamese Bonda. Asi mě zmátl tvůj přízvuk.“

„James kdo?“ řekl James, který vůbec nevěděl, o čem Zane mluví. „A jaký přízvuk? Ty máš přízvuk, ne já!“

„Ty jsi Potter?“ ozval se třetí chlapec, který seděl v kupé, a mírně sklonil svou brožuru.

„Ano. James Potter.“

„Potter!“ pokusil se Zane vyslovit jméno s anglickým přízvukem. „James Potter!“ zvedl pěst k obličeji a ukazováčkem mířil ke stropu, jako by držel pistoli.

„Ty jsi příbuzný toho kluka Harryho Pottera?“ optal se větší z chlapců a Zanea si nevšímal. „Právě teď o něm čtu v článku Stručná historie kouzelnického světa. Zdá se, že byl vážně velký objev.“

„Už není kluk,“ zasmál se James. „Je to můj táta. A není takový objev, když ho každé ráno vidíš v trenýrkách, jak snídá ovesnou kaši.“ Nebyla to tak úplně pravda, ale lidé pak pochopili, že slavný Harry Potter je také jen obyčejný člověk. Velký chlapec povytáhl obočí, až se mu zkrabatilo čelo. „Ty jo! Tady se píše, že porazil nejnebezpečnějšího a nejmocnějšího čaroděje na světě… Nějakého chlápka, co se jmenoval, hmmm…“ Upřel pohled na brožuru a očima ji prohledával. „Tady někde to bylo napsané. Nějaký Volda nebo co.“

„Jo, to je pravda,“ řekl James. „Ale teď je to prostě jen můj táta. Tohle se stalo už dávno.“ Jenže druhý chlapec obrátil svou pozornost k Zaneovi.

„Ty jsi taky z mudlovské rodiny?“ zeptal se. Zane se na okamžik zatvářil zmateně. „Co? Z jaké že rodiny?“

„No, že tvoji rodiče nejsou kouzelníci. Jako moji,“ řekl větší chlapec vážně. „Pokouším se naučit některé kouzelnické výrazy. Můj táta říká, že je to důležité ovládnout základy hned na začátku. Je sice mudla, ale už přečetl celé Dějiny bradavické školy. Zkoušel mě celou cestu na nádraží. Zeptejte se mě klidně na nějakou otázku. Jakoukoliv,“ dodal a těkal pohledem mezi Zanem a Jamesem.

James zvedl obočí, Zane se zamračil a potřásl hlavou. „Hm. Kolik je sedmkrát čtyřicet tři?“

Chlapec protočil panenky a svalil se do sedadla. „Já myslel otázky o Bradavicích nebo kouzelnickém světě!“

„Mám krásnou novou hůlku,“ skočil Zane chlapci do řeči a začal se přehrabovat v batohu. „Je vyrobená z břízy a uvnitř je ocas jednorožce nebo tak něco. Ale zatím ještě nic nevykouzlila. Ovšem ne proto, že bych se nesnažil.“ Otočil se k nim a mával hůlkou, která byla zabalená do jakési žluté látky.

„Mimochodem, ještě jsem se nepředstavil, já jsem Ralph,“ řekl větší chlapec a odložil brožuru na sedadlo. „Ralph Deedle. Já svou hůlku dostal teprve včera. Je vyrobená z vrby a v jádře má vous z himalájského yettiho.“

James se na něj zadíval. „Cože má v jádře?“

„Vous z himalájského yettiho. Podle toho chlapa, co nám ji prodal, je velmi vzácné. Stála taťku dvacet galeonů, což je myslím dost.“ Díval se na Jamese a Zanea. „Co se děje?“

James vytáhl obočí. „Nikdy jsem o himalájském yettim neslyšel.“

Ralph se narovnal a naklonil k chlapcům. „Ale jo! Víš určitě, kdo to je. Lidé mu říkají sněžný muž. Vždycky jsem si myslel, že neexistují, víte? Ale pak jsme s taťkou na moje narozeniny zjistili, že jsem kouzelník, ale o nich jsem si taky vždycky myslel, že neexistujou! A teď zjišťuju, kolik věcí, které jsem považoval za imaginární, vážně existují.“ Zvedl brožuru a začal se jí ovívat.

„Jen tak pro zajímavost,“ řekl James opatrně, „kde jsi koupil tu hůlku?“

Ralph se zašklebil. „No, mysleli jsme si, že bude těžké najít nějakého výrobce hůlek. Zvlášť v našem městě, Surrey, tedy nejsou na každém rohu. Tak jsme jeli sem do města, do Příčné ulice. Hned na rohu jsme potkali nějakého chlápka se stánkem.“

Zane se zájmem hleděl na Ralpha.

„Se stánkem,“ pobízel ho James.

„Jo! Samozřejmě že neměl hůlky vystavené venku. Prodával mapy. Táta jednu koupil a ptal se ho, kde najdeme nejlepšího výrobce hůlek ve městě. Můj táta vymýšlí bezpečnostní systémy. Pro počítače. Už jsem vám o tom zmínil? V každém případě se ptal na nejlepšího současného výrobce hůlek ve městě, a jak se nakonec ukázalo, ten chlápek byl na výrobu hůlek expert. Vyrobí jich jen pár za rok, schovává si je výhradně pro lidi, kteří vědí, co chtějí. A tak táta koupil nejlepší, kterou měl.“

James se snažil zachovat vážnou tvář. „Nejlepší, kterou měl,“ zopakoval.

„Jo,“ potvrdil Ralph. Po chvilce přehrabování v batohu vytáhl ven cosi velikosti válečku na těsto zabaleného v hnědém papíře.

„S vousem z yettiho,“ ověřil si James.

V půlce rozbalování balíčku se Ralph zarazil a podíval se na Jamese. „Zní to trochu směšně, viď?“ zeptal se nevrle. „Ten prevít!“

Sundal hnědý papír. Ta věc byla dlouhá asi osmnáct palců a silná jako násada od koštěte. Konec byl vyřezaný do tupé špičky a natřený citrusově zelenou barvou. Všichni na to zírali. Po chvilce se Ralph zoufale podíval na Jamese. „Tahle věc asi není dobrá k čarování, co?“

James naklonil hlavu. „No, myslím, že by se dala použít k zabíjení upírů.“

„Vážně?“ rozzářil se Ralph.

Najednou se Zane narovnal a ukázal na dveře kupé. „Jupí! Jídlo! Hej, Jamesi, máš nějaké z těch šílených kouzelnických peněz? Umírám hlady.“

Stará čarodějka, která tlačila chodbou vozík s jídlem, nakoukla do dveří. „Přáli byste si něco dobrého, drahouškové?“

Zane vyskočil a dychtivým, zároveň i kritickým pohledem pozoroval vozík přetékající zbožím. Nedočkavě se otočil na Jamese. „No tak, Pottere, teď je tvoje šance pozvat nás z mudlovského světa ke stolu plnému kouzelnických dobrot. Já mám v kapse jen deset dolarů.“ Otočil se zpátky na čarodějku. „Asi neberete americké bankovky, viďte?“

Čarodějka zamrkala a vypadala konsternovaně. „Americké ban… co prosím?“

„Čert aby to vzal! Myslel jsem si to,“ řekl Zane a natáhl dlaň k Jamesovi.

James zalovil v kapse džínů, zmatený a ohromený chlapcovou smělostí. „Víš, kouzelnické peníze nejsou na hraní,“ řekl káravě, ale v jeho hlase bylo slyšet pobavení.

Ralph zvedl oči od knížky a zamrkal. „Vážně řekl ‚Čert aby to vzal‘?“

„Páni, podívejte se na tohle!“ vykřikl Zane šťastně. „Kotlové koláčky! A lékořicové hůlky! Vy kouzelníci vážně víte, co znamená metafora. Chtěl jsem říct MY kouzelníci. Haha!“

James zaplatil čarodějce, Zane sebou praštil na sedadlo a jal se otevírat krabičku s lékořicovými hůlkami všelijakých barev. Vybral si červenou, zamával s ní a švihnul směrem k Ralphovi. Z konce hůlky vylétly drobounké fialové kvítky, zasypaly Ralphovi triko a ten k nim sklopil oči.

„Víc než se mi podařilo s mojí hůlkou,“ řekl Zane a s chutí se do hůlky zakousl.

James byl rád, že už vůbec není nervózní, nebo alespoň už ne tak jako na začátku. Otevřel krabičku s čokoládovou žabkou, která okamžitě vyskočila ven, James ji ale ve vzduchu chytil a ukousl jí hlavu. Podíval se na dno krabičky a uviděl na kartičce obličej svého otce, který na něj zamrkal. „Harry Potter, Chlapec, který zůstal naživu“ stálo na kartičce. Vyndal ji z krabičky a podal ji Ralphovi.

„Tady máš. Malý dárek pro mého nového mudlovského kamaráda,“ řekl. Ralph to téměř nepostřehl. Sbíral z trička fialové kvítky a strkal je do pusy. „Nevím to jistě,“ prohlásil, „ale myslím, že jsou vyrobeny ze sněhových pusinek.“



Po počátečním shonu, vzrušení, obavách a smršti nových kamarádů se ruch ve vlaku pomalu uklidnil. James se stal průvodcem svých dvou kamarádů, kteří mu zase na oplátku vypravovali o mudlovském životě. Zdálo se mu neuvěřitelné, že jeho kamarádi zřejmě strávili pořádný kus svého života sledováním televize, a kdykoliv se na ni nedívali, alespoň na ní hráli různé hry, ve kterých se stávali řidiči rychlých aut, vydávali se za dobrodružstvím nebo hráli všelijaké sporty. James už samozřejmě o televizi a videohrách slyšel, ale jeho dosavadní přátelé byli převážně kouzelníci, a proto se domníval, že se mudlovské děti uchylují k této zábavě, jen když nemají nic lepšího na práci. Když se zeptal Ralpha, proč tráví tolik času hraním sportů na televizi místo toho, aby je dělal doopravdy, Ralph pouze protočil panenky, popuzeně něco zamručel a bezradně se podíval na Zanea. „Jamesi, kamaráde, to je mudlovská věc. Tomu bys nerozuměl,“ řekl Zane a poplácal Jamese přátelsky po zádech.


James se jim zase snažil co nejlépe vysvětlit vše o Bradavicích a kouzelnickém světě. Řekl jim o nezakreslitelnosti bradavického hradu, což znamená, že ho nikdo nemůže najít na žádné mapě, pokud přesně neví, kde leží. Popsal jim systém kolejí i přidělování bodů, o kterém mu vyprávěli táta s mámou. Pokoušel se jim, jak nejlépe uměl, vysvětlit famfrpál, ale oba z toho byli zmatení a vůbec je to nenadchlo. Zane měl srandovní představu o tom, že na koštěti létají pouze čarodějnice, protože to viděl ve filmu Čaroděj ze země Oz. James je musel přesvědčit o tom, že na koštěti létají i kouzelníci a že to není jen holčičí záležitost. Zane, očividně zděšený, pokračoval, že všechny čarodějnice mají podle mudlů zelenou kůži a na nose bradavice, čímž konverzaci ještě zhoršil.


Přicházel večer, obloha se zabarvila do světle fialové a stromy za okny vlaku začaly vrhat dlouhé stíny. Najednou se ozvalo hlasité zaklepání na dveře a do kupé vstoupil vysoký starší chlapec s čerstvě ostříhanými a elegantně upravenými blonďatými vlasy. „Stanice v Prasinkách je přímo před námi, oblečete si na sebe školní hábity,“ řekl s lehce velitelským tónem v hlase.


Zane se na chlapce zamračil a pozvedl obočí. „Vážně si je oblečeme?“ zeptal se. „Je skoro sedm. Jsi si opravdu jistý?“ Slovo ‚opravdu‘ vyslovil se směšným anglickým přízvukem. Obočí staršího chlapce se střelhbitě vymrštilo.


„Jmenuji se Steven Metzker. Pátý ročník. Prefekt. A vy jste?“


Zane vyskočil ze sedadla a se stejnou parodií, jakou předvedl Jamesovi hned na začátku cesty, napřáhl ruku k chlapci. „Walker. Zane Walker. Rád vás poznávám, pane Prefekte.“


Steven chvíli na nabídnutou ruku zíral a pak až s přehnanou snahou udělal krok dopředu a rukou potřásl. Potom k celému kupé promluvil tak hlasitě, jak jen uměl. „Ihned jak přijedeme do školy, se bude konat večeře ve Velké síni. Je povinností každého mít na sobě školní hábit. Podle vašeho přízvuku, pane Walkere,“ řekl, stáhl svou ruku zpět a s úsměvem se na Zanea podíval, „předpokládám, že oblékat se k večeři je pro vás úplnou novinkou. Nepochybuji ale, že se rychle přizpůsobíte.“ Zachytil Jamesův pohled, nepozorovaně na něj mrkl a poté zmizel na chodbě.


„Nepochybuji, že to zvládnu,“ řekl Zane vesele.


James musel pomoct Ralphovi a Zaneovi s hábity. Ralph si ho oblékl obráceně, takže vypadal jako nejmladší kněz, jakého kdy James viděl. Zaneovi se to tak líbilo, že si ho naschvál oblékl špatně, a prohlašoval, že pokud to ještě není v módě, brzy bude. Až když ho ale James ujistil, že by to bylo nezdvořilé vůči škole i učitelům, musel Zane neochotně souhlasit a obléct se správně.


Jamesovi už kolikrát detailně vypravovali, co se bude dít, až konečně dorazí na místo. Věděl o Prasinkách, dokonce tu i párkrát byl s rodiči, ale nepamatoval si to, tehdy byl příliš malý. Věděl o loďkách, které je převezou přes jezero, a viděl už spoustu fotek bradavického hradu. Zjistil ale, že ho nic z toho nepřipravilo na velkolepost a vážnost toho všeho. Když malé loďky klouzaly přes jezero, nechávajíce za sebou na zrcadlové hladině vlnky ve tvaru písmene V, pozoroval James krajinu v němém úžasu, i když přesně věděl, co ho čeká. Okouzlil ho pohled na hrad, který se začal pomalu objevovat na obzoru kamenného srázu. Věžičky a hradby před ním vystupovaly do ohromné výše, každý detail byl osvětlen z jedné strany modří nastávající noci, z druhé zlatou září zapadajícího slunce. Tisíce oken teplou žlutí osvětlovaly stinná místa, jež se třpytila do tmy jako záblesky vycházejícího slunce. Zdálo se, jako by tento impozantní odraz dopadl na Jamese, jehož výraz vyjadřoval obrovskou úctu, prostoupil skrze něho a pak se odrazil od zrcadlově lesklé hladiny jezera.


Avšak jeden detail James vůbec neočekával. V půli cesty přes jezero, zrovna když se konverzace mezi novými studenty opět rozproudila a byly slyšet vzrušené hlasy a volání, zpozoroval James na jezeře ještě další loď. Na rozdíl od ostatních nebyla osvětlena lucernou a ani nemířila ke hradu. Plula pomalu stranou ode všech světel, které vrhaly Bradavice, o něco větší než loďka jeho i ostatních spolužáků, ale stále dost malá na to, aby se schovala ve stínech na okraji jezera. Uvnitř byla pouze jedna osoba, vytáhlá a hubená, vzhledem trochu připomínala pavouka. James hádal, že to bude žena. Když už se málem chtěl otočit a zapomenout na ten určitě nevýznamný pohled, postava najednou zvedla oči a upřela na něj zrak, jako by si byla vědoma jeho zvědavosti. I přes tmu, která zde panovala, si byl James jistý, že se jejich oči střetly a jemu se zdálo, jako by ho ovanul chladný proud vzduchu. Vskutku to byla žena. Pleť měla tmavou, obličej byl kostnatý s propadlými tvářemi a špičatou bradou. Šátek, který měla pečlivě ovázaný kolem hlavy, zakrýval většinu jejích vlasů. Výraz v jejím obličeji ale nebyl vystrašený ani nahněvaný. Její tvář totiž jakýkoli výraz postrádala. A v tom náhle zmizela. James překvapením zamrkal, až o chvíli později zjistil, že nezmizela doopravdy, výhled na ni mu jednoduše zakryla zeď tvořená rákosím a orobincem. James zatřásl hlavou, usmál se sám sobě, že je typicky nervózní prvňáček, a poté upřel pohled zpět na Bradavice.


Hejno prváků vstoupilo na nádvoří se sborovým štěbetáním. James zjistil, že se opozdil a téměř nevědomě se loudá na konci skupiny, která už stoupala po schodech k zářivě osvětlené chodbě. V otevřených dveřích stál Filch, kterého James poznal kvůli jeho vlasům, zakaboněnému výrazu, a hlavně díky kočce, paní Norrisové, kterou Filch kolébal v náručí. Skrz dveře bylo vidět kouzelné schodiště, které se k úžasu a spokojenosti čerstvých studentů zrovna přestavovalo do nových pozic. A tady, konečně, uviděl dveře do Velké síně. Zavřená křídla dveří měkce zářila ve světle lustrů. Když se studenti konečně shromáždili, konverzace pomalu utichla. Zane, stojící těsně vedle Ralpha, který byl skoro o hlavu větší, se otočil a přes rameno se zadíval na Jamese, srandovně zahýbal obočím a zazubil se.


Najednou dveře zaskřípaly a otevřely se. Zevnitř vytryskl proud světla a konečně všem očím odhalil nádherný pohled na Velkou síň ve vší její kráse. Čtyři stoly kolejí byly plné studentů, stovky obličejů se na ně šklebily, mrkaly a povzbudivě se na ně usmívaly. James hledal Teda, ale v té tlačenici ho nemohl zahlédnout.


Vysoký, trochu nemotorný učitel, který je vedl od loděk až sem, se otočil tváří k nim a mile se na ně usmál. „Vítejte v Bradavicích, prváci!“ řekl zvučným hlasem, aby překřičel hluk Velké síně. „Jmenuji se profesor Longbottom. Nyní bude každý zařazen do své koleje. Až budete všichni rozřazeni, bude se podávat večeře. Prosím, pojďte za mnou.“


Otočil se, hábit kolem něj zašustil a hbitě kráčel dolů do středu Velké síně. Prváci ho nervózně následovali, zpočátku se šourali, pak začali klusat, aby udrželi krok. James viděl hlavy Zanea a Ralpha, natahovali krky a jejich brady ukazovaly stále výš a výš. Téměř zapomněl na začarovaný strop. Také zvedl pohled, aby se podíval, ale ne moc, nechtěl vypadat příliš ohromeně. Čím výš se díval, tím víc stropních trámů a výklenků mizelo, místo nich se mu naskytl ohromující pohled na nebe. Chladné, křehce vypadající hvězdy svítily jako stříbrný prach na sametu a napravo, přesně nad nebelvírským stolem, zářil půlměsíc, jeho obrovská tvář působila zároveň potrhle i vesele.

„Říkal, že se jmenuje Longbottom?“ řekl Zane Jamesovi koutkem úst.

„Jo. Neville Longbottom.“

„Páni,“ vydechl Zane. „Vy Britové jste opravdu důvtipní. Vůbec nevím, co s takovýmhle jménem budu dělat.“ Ralph na něj zasyčel, když se dav utišil a prváci se řadili v průčelí síně.

James přejížděl pohledem stůl na stupínku ve snaze najít všechny učitele, které znal. Byl tu profesor Křiklan, vypadal tlustě a směšně oplácaně, přesně jak mu ho rodiče popsali. Jak si James vzpomněl, Křiklan přišel na záskok v době jeho rodičů, i když neochotně, a pak prostě nikdy neodešel. Vedle něho byl duch profesora Binnse, pak profesorka Trelawneyová, jejíž oči mrkaly mezi obrovskými brýlemi. O trochu dál, rozpoznatelný díky své výšce (James si všiml, že sedí na stohu tří tlustých knih), seděl profesor Kratiknot. Pak tu bylo roztroušeno několik neznámých obličejů: učitele, kteří nastoupili až po odchodu jeho rodičů, viděl poprvé. Hagrid ovšem nikde, James však věděl, že jel s Drápem znovu za obry a vrátí se až další den. A konečně, uprostřed stolu právě povstala a rozpřáhla ruce Minerva McGonagallová, ředitelka Bradavic.

„Vítejte zpátky, studenti, a vítám zde i naše nováčky,“ pronesla svým pronikavým hlasem, „na první hostině nového roku Školy čar a kouzel v Bradavicích.“ Od studentů usazených za Jamesovými zády se ozvalo šťastné povykování. Otočil hlavu a prohlížel si dav. Našel Teda, který hlasitě tleskal a volal, obklopovala ho skupina neuvěřitelně pohledných starších chlapců a dívek z Nebelvíru. James se na něho usmál, ale Ted si ho nevšiml.

Když povyk zeslábl, profesorka McGonagallová opět spustila. „Velice mě těší vaše nadšení, že jste tu, stejně tak jsou nadšení vaši učitelé a zaměstnanci hradu. Doufejme, že nás duch porozumění a společné cíle budou provázet celým školním rokem.“ Očima vyhledala jisté jedince. James zaslechl tlumené zvuky boje, následné ticho narušilo jen několik provinilých pousmání.

„A teď,“ pokračovala ředitelka a přitom sledovala, jak dva starší studenti přinášejí na stupínek velkou židli. James vypozoroval, že jeden z nich byl Steven Metzker, prefekt, na kterého narazili ve vlaku. „Jak už je zvykem při našem prvním setkání, buďme nyní svědky Zařazování našich nejnovějších studentů do jejich příslušných kolejí. Prváci, přistoupili byste blíž, prosím? Budu vás jednotlivě vyvolávat. Přijdete na stupínek a posadíte se…“

James už zbytek neposlouchal. Obřad znal velice dobře, svým rodičům položil mnoho otázek, aby zjistil všechno. V posledních dnech ho však Zařazování zajímalo víc než kdy dřív. Popravdě si teď přiznal, že jeho nadšení mělo ve skutečnosti zakrýt obrovský strach. Moudrý klobouk byla jeho první zkouška, kterou musel projít, aby dokázal, že je mužem, za kterého ho jeho rodiče považují, mužem, za kterého ho pokládá i zbytek kouzelnického světa. Zpočátku to moc neřešil, ale pak si před několika dny v Denním věštci přečetl jistý článek. Krátký rozverný článek z rubriky ‚Stalo se tomu a tomu‘, přesto Jamese naplnil chladným, plíživým strachem. Článek shrnoval události v životě Harryho Pottera, teď již ženatého se svou školní láskou Ginny Weasleyovou, a také v něm uvedli, že James, prvorozený syn Harryho a Ginny Potterových, se chystá do prvního ročníku v Bradavicích. Jamese obzvlášť pronásledovala poslední věta článku. Pamatoval si ji slovo od slova: My v Denním věštci, spolu se zbytkem kouzelnického světa, přejeme mladému panu Potterovi vše nejlepší, aby splnil, a snad i překonal všechno, co by každý z nás od syna milované legendy mohl očekávat.

Co by si redaktoři Denního věštce, nebo zbytek kouzelnického světa, pomysleli, kdyby syn milované legendy seděl na židli a Moudrý klobouk ho nezařadil do Nebelvíru? Na nástupišti devět a tři čtvrtě svou obavu svěřil otci.

„V Nebelvíru nejsou o nic víc schopnější kouzelníci než v Mrzimoru, Havraspáru nebo Zmijozelu,“ řekl Harry Potter, dřepnul si a položil ruku na synovo rameno. James sevřel rty, čekal, že jeho táta řekne něco takového.

„Utěšilo by tě tohle, kdybys seděl na židli a měl na hlavě Moudrý klobouk?“ zeptal se slabým, vážným hlasem.

Táta mu neodpověděl, jen sevřel rty, kajícně se usmál a zakroutil hlavou. „Ale tehdy jsem byl vystrašený, povrchní malý kluk, Jamesi, můj chlapče. Snaž se mě v tomhle nenásledovat, ok? Z každé koleje vzešli slavní kouzelníci a čarodějky. Budu pyšný a poctěný, ať už můj syn bude v kterékoli z nich.“

James přikývl, ale stejně ho to neuklidnilo. I přes jeho proslov věděl, co táta doopravdy chce a očekává. James měl být v Nebelvíru, stejně jako máma a táta, stejně jako jeho strýcové a teta, stejně jako všichni hrdinové a legendy, o kterých mu vyprávěli už v dětství, v čele se samotným Godrikem Nebelvírem, nejslavnějším ze zakladatelů Bradavic.

Přesto právě teď, když sledoval, jak hubené ruce ředitelky McGonagallové držely Moudrý klobouk vysoko ve vzduchu, si uvědomil, že všechny jeho obavy a strach zmizely. Během několika posledních hodin dostal nápad. Nyní mu znovu přišel na mysl. Celou dobu se domníval, že neměl jinou možnost než bojovat s legendou svého otce a jít v jeho šlépějích. Naplnil ho obrovský strach, že na tenhle úkol nebude stačit, že pohoří. Ale co když existovala jiná možnost? Co kdyby to ani nezkoušel?

James zíral do prázdna, mezitím už byla vyvolávána jména prváků, na jejichž hlavu pak dosedl klobouk, který skryl jejich k smrti zvědavé oči. Vypadal jako socha – socha malého chlapce s rozcuchanými vlasy svého otce a matčiným nosem a výraznými rty. Co kdyby se nesnažil vyrovnat gigantickému stínu v podobě svého otce? Tedy ne že by se nechtěl proslavit. Akorát půjde naprosto odlišnou cestou. Z vlastního rozhodnutí, záměrně, půjde naprosto odlišnou cestou. A kdyby začal tady? Právě tady na stupínku, prvního dne ho zařadí… kamkoli jinam než do Nebelvíru. Jen na tom záleželo. Pokud ovšem…

„James Potter,“ rozezněl se hlas ředitelky, která ‚r‘ v jeho příjmení vyslovila opravdu výrazně. Trhnul sebou a vzhlédl k ní, skoro jako by zapomněl, že tam je. Vypadala sto stop vysoká, jak tam tak vzpřímeně stála a držela nad židlí Moudrý klobouk, který vrhal trojúhelníkovitý stín. Už se chystal přejít k ní, když za ním vypukl jásot. Na moment ho to vystrašilo. Zděsil se, že se jeho myšlenky nějakým způsobem dostaly ven, že ho zradily a nebelvírští teď stojí a vypískávají ho. Jenže ty zvuky nepřipomínaly vypískávání. Ozýval se potlesk, zdvořilý a dlouhý, v odpověď na zvolání jeho jména. James se otočil k nebelvírskému stolu a ve tváři mu zářil úsměv vděčnosti a štěstí. Ale nebyli to nebelvírští, kdo tleskali. Seděli tam spíš zaraženě. Jejich hlavy se obracely, aby zjistili, kdo tak aplauduje. James je následoval. Svůj pohled zastavil u zmijozelského stolu.

James na místě zkameněl. Osazenstvo celého stolu se na něj mile usmívalo a všichni šťastně tleskali. Jedna studentka, vysoká, velice přitažlivá dívka s černými vlnitými vlasy a velkýma jiskrnýma očima stála, tleskala a dívala se Jamesovi přímo do očí. Nakonec se k ovacím přidali i všichni ostatní.

„Ano. Ano, děkuji vám,“ překřikla ředitelka McGonagallová všechen hluk. „Stačí. Všichni jsme, ehm, šťastní, že zde tento rok máme mladého pana Pottera. Teď se prosím znovu usaďte na svá místa…“ Jakmile potlesk utichl, James vykročil ke stupínku. Když si sedal na židli, zaslechl, jak si ředitelka mumlá: „…abychom tohle dokončili a navečeřeli se ještě před další rovnodenností.“ James k ní vzhlédl, ale spatřil jenom tmavý vnitřek Moudrého klobouku, který mu dosedal na hlavu. Pevně zavřel oči a ucítil chladnou jemnost klobouku na své hlavě, když mu zakryl obočí.

Všechny zvuky okamžitě utichly. James byl v mysli klobouku, možná to ale bylo naopak. Promluvil, ovšem ne k němu.

„Potter, James, ano, toho jsem očekával. Třetí Potter, který mi přišel pod krempu. Vždycky tak obtížné…,“ přemítal sám pro sebe, jako by si tuhle výzvu užíval. „Odvaha, ano, jako vždy, i když v tomhle mladém jí není tolik. Pořád však dost dobrý pro Nebelvír jako ti předešlí.“

Jamesovi poskočilo srdce. Pak si připomněl myšlenku, která ho napadla před chvílí, a zaváhal. Tuhle hru hrát nemusím, pomyslel si. Nemusím být v Nebelvíru. Myslel na potlesk zmijozelského stolu, na obličej hezké dívky s černými vlnitými vlasy, která stála pod zeleným a stříbrným praporem.

„Uvažuje o Zmijozelu!“ promluvil klobouk v jeho hlavě a zamyslel se. „Ano, také možnost. Jako jeho otec. Mohl z něj být velký kouzelník ze Zmijozelu, ale on nechtěl. Hmm, velice nejistý si sám sebou je tenhle Potter, jako první z nich. Nedostatek sebejistoty nejsou rysy ani Nebelvíru, ani Zmijozelu. Možná Mrzimor by…“

Mrzimor ne, říkal si James. V mysli si vybavil pár obličejů: mámu a tátu, strýce Rona, tetu Hermionu, všichni z Nebelvíru. Pak zmizeli a nahradila je tvář dívky ze Zmijozelu, jak tleskala a smála se. V mysli slyšel sám sebe, jak si říká, že by se mohl vydat naprosto odlišnou cestou, záměrně odlišnou cestou…

„Mrzimor ne? Možná máš pravdu. Ano, už to vidím. Možná jsi zmatený, ale nejistý určitě ne. Mé prvotní instinkty jsou vždycky správné.“ A pak Moudrý klobouk nahlas vykřikl jméno jeho koleje.

James si zprvu myslel, že slyšel slovo „Zmijozel“ a vystrašeně pohlédl na tleskající zeleno-stříbrný stůl, ale pak s úlevou zjistil, že stůl, který vybuchl jásotem, patří Nebelvíru.
Hlasitě výskali a tleskali a Jamesovi se tohle líbilo o moc víc, než rozpačitý potlesk, který dostal předtím. Odlepil se od židličky a odběhl ke stolu, kde ho obklopili jeho spolužáci. Několik rukou ho poplácávalo po zádech a další mu jí chtěli potřást. Vpředu se pro něj uvolnilo místo a když se hluk utišil, do ucha mu promluvil známý hlas: „Nikdy jsem nepochyboval o tom, že tě pošle k nám,“ Ted pokýval hlavou a poplácal ho po zádech. James se cítil naprosto báječně a sledoval zbytek zařazování.

Nemusel jít v otcových šlépějích, mohl začít věci dělat jinak už od zítřka. Teď ho hřála myšlenka, že táta s mámou budou nadšeni tím, že je stejně, jako oni, v Nebelvíru.

Když zaznělo Zaneovo jméno, rozběhl se k židličce a žuchl na ni, jako by čekal jízdu na horské dráze. Zašklebil se, když klobouk dosedl na jeho hlavu a okamžitě vykřikl: „Havraspár!“ Zane povytáhl obočí a odešel ke stolu, kde se přidal k povykujícím Havraspárským.

Postupně k židli odkráčeli všichni studenti a byli rozřazeni, takže se kolejní stoly zaplnily.

Ralph Deedle byl jedním z posledních, kteří ještě zařazeni nebyli. Zdálo se, jakoby se pod kloboukem scvrkl a pak, po překvapivě dlouhém čase, Klobouk jasně oznámil: „Zmijozel!“

James byl zklamaný. Předpokládal totiž, že aspoň jeden z jeho nových kamarádů bude sedět u stolu s ním. Ani jeden se k němu nepřidal a navíc vůbec nepředpokládal, že jeden z nich skončí ve Zmijozelu. Ačkoliv, v jednu chvíli si myslel, že ho tam klobouk pošle také... Ale Ralph? Byl vůbec někdy ve Zmijozelu nějaký mudlovský chlapec?

Pohlédl na Ralpha sedícího u stolu na druhé straně síně; jeho spolužáci ho právě poplácávali po zádech a dívka s jiskřivýma očima a černými vlasy se opět smála. Možná, že se Zmijozel změnil, řekl si James. Táta s mámou by tomu těžko uvěřili.

McGonagallová nechala odnést Moudrý klobouk a promluvila: „První ročníky, vaše kolej je teď vaším domovem a my všichni jsme vaše rodina. A teď,“ přimáčkla si na nos brýle, „pro vás mám upozornění. Jako vždy je studentům zakázán vstup do Zapovězeného lesa. První ročníky se mohou starších studentů, kromě pana Teda Lupina a pana Noaha Meckera, jejichž radami se raději neřiďte, zeptat, co se stane, když toto pravidlo porušíte.“ James zbytek jejích upozornění pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven. Zane u Havraspárského stolu si k sobě přitahoval misku s oříšky a na druhé straně místnosti si James všiml Ralpha, který se ho gesty snažil zeptat, jak se má. James pokrčil rameny a neurčitě přikývl.

„...poslední bod školního řádu,“ dořekla s úsměvem ředitelka. „Někteří z vás si už asi všimli, že u učitelského stolu je volné místo. Ostatní ujistím, že na obranu proti černé magii budete mít nového kvalifikovaného učitele, který je v tomto oboru expert. Přijede zítra odpoledne, spolu s několika dalšími učiteli a studenty na roční mezinárodní setkání našich škol. Budu vás všechny odpoledne očekávat na hlavním nádvoří, kde přivítáme delegaci z Alma Aleronu a z Oddělení Kouzelnické Správy Spojených Států Amerických.

Síní se rozlehlo vzrušené mumlání a šeptání. James slyšel říkat Teda: „Co nám ten děda chce vykládat? Na jakém kanále chytíme seriály o černokněžnících?“ hned poté se ozval výbuch smíchu.
James se otočil a hledal Zanea. Když Zane konečně zachytil jeho pohled, James na něj ukázal a odtušil: „Lidé od vás sem přijedou.“ Zane se popleskal po hrudi a zasalutoval.

Uprostřed debaty se na stolech objevila večeře, a James se s chutí pustil do jídla.



Byla téměř půlnoc, když James šel chodbou k portrétu Buclaté dámy.
„Heslo?“ řekla protáhle. James se zastavil a z ramene mu sklouzl jeho zelený batoh. Nikdo mu žádné heslo neřekl! „Ještě heslo nevím. Jsem v prvním ročníku. V Nebelvíru,“ řekl, ale nevyznělo to moc přesvědčivě.

„Možná, že jsi z Nebelvíru,“ odpověděla buclatá dáma a se zájmem si ho prohlížela, „ale neznáš heslo.“
„Možná byste mi to dnes mohla prominout,“ prosil James a pokusil se usmát.

Buclatá dáma na něj přísně pohlédla: „Zdá se, že jsi špatně porozuměl významu slova heslo, drahoušku.“

Odněkud se ozval hluk schodiště, které právě zaskočilo do své nové pozice, a vyšla po něm skupinka bavících se starších studentů, mezi kterými byl i Ted.

„Tede,“ zavolal na něj James. „Potřeboval bych heslo, prosím.“

Ted k němu přišel: „Genisolaris,“ a pak promluvil k jedné dívce ze své party: „Pospěš si, etro, a ať tě nevidí Noahův bratr.“

Dívka přikývla, prosmýkla se kolem Jamese a prošla portrétem, za kterým se mu naskytl pohled na společenskou místnost zalitou světlem z krbu.
James chtěl dívku následovat, ale Ted ho chytil za rameno a otočil ho zpátky do chodby.
„Ani jsi nedoufal, že tě takhle brzo vezmeme s námi, co? I když bys samozřejmě neměl hned ze začátku porušovat Nebelvírské tradice, u Merlina to ne...“

„Cože?“ zakoktal se James. „Je půlnoc, všiml sis?“

„Mudlové jí říkají také ‚hodina čárů‘,“ poznamenal Ted. „Samozřejmě, je to nesprávné pojmenování, ale Očarovávání a Zaklínání Nic Netušícího Mudlovského Obyvatelstva je prostě tak dlouhý název, že si to nikdo nemůže zapamatovat. My tomu říkáme Vypustit Maketu.“

Ted spolu se třemi dalšími spolužáky z Nebelvíru vedl Jamese k schodům.

„Cože?“ nechápal James.

„Neví, co znamená Vypustit Maketu,“ povzdychl si Ted, „a to jeho tátovi patří famózní Pobertův plánek. Zkus si představit, o kolik by se to zjednodušilo, kdybychom tu věcičku měli. Dovol, abych ti představil Uličníky. Skupinu, ke které se jistě s radostí přidáš. I když to záleží na tom, jestli se to dneska v noci povede.“
Ted zastavil, otočil se a ukázal na chlapce, který je doprovázel: „Noah Gretzker, moje pravá ruka. Jeho jediným nedostatkem je jeho bratr z pátého ročníku, je to prefekt.“ Noah mu s úšklebkem vysekl poklonu.

„A tohle je náš pokladník Sabrina Hildegardová,“ pokračoval Ted, „tedy, bude jím, až se někdy odhodláme vybrat nějaké příspěvky.“
Sabrina Hildegardová byla mile se tvářící, trochu pihovatá dívka a v hustých rudých vlasech měla zastrčené pero.

„Náš obětní beránek, mladý Damien Damascus. Jeho služby bychom někdy mohli potřebovat.“ Ted stiskl rameno zavalitého chlapce s tlustými skly brýlí, jehož obličej připomínal tykev.

„A konečně moje alibi, můj perfektní protějšek, všemi žáky a všemi učiteli oblíbená, slečna Petra Morgansternová.“ Ted ukázal na dívku, která právě vybíhala z portrétu a strkala si něco do kapsy džínů.

James si teprve teď všiml, že jsou všichni převlečení do džínů a tmavých mikin. „Je vzduch čistý?“ zeptal se Ted Petry, když k nim doběhla.

„Všechno jak má být, kapitáne,“ zahlásila, načež se Damien zahihňal. Ted popostrčil Jamese dopředu a všichni se vydali po schodech dolů. „Neměl bych se jít převléct?“ zeptal se James třesoucím se hlasem.

Ted ho sjel hodnotícím pohledem. „Ne, to nebude potřeba. Buď v pohodě, kamaráde. Bude to zážitek, to mi věř. Tady to přeskoč, tenhle schod je děravý, pamatuj si to.“ James skočil, jeho batoh se mu zhoupl na rameni a Ted ho za loket táhl dál. Ocitli se na dlouhé chodbě osvětlené pochodněmi, na jejímž konci potkali další tři studenty stojící ve stínu sochy hrbatého čaroděje s velkým kloboukem.

„Dobrý večer, Uličníci,“ zašeptal Ted.
„Tohle je James, syn mého kmotra, jednoho pána, který se jmenuje Harry Potter.“ James se rozpačitě usmál a pak nečekaně poznal třetího chlapce z jejich skupiny. „Jamesi, tohle jsou naši Havraspárští společníci. Horacius, Gennifer a mladý, jak se jmenuje?“ zeptal se Gennifer.
„Zane,“ odpověděla Gennifer a objala šklebícího se Zanea kolem ramen. „Potkala jsem ho teprve teď večer, ale má v sobě něco drzého. Určitě je to pěkný nezbeda.“

„Vypustíme Raketu!“ řekl Zane hlasem, který se nesl celou chodbou. „Zní to trochu divně, ale je to hustý! Počítám, že nás to nejspíš tak jako tak vyhodí dost blízko.“ James nevěděl, jestli si z něj Zane netropí blázny, ale pak ho napadlo, že je to vlastně jedno.

„Vypustíme Maketu,“ opravil ho Noah.

James si uvědomil, že by se měl zapojit do diskuze. „Takže, kde je ta maketa? A proč jsme nacpaní u téhle sochy?“

„Tohle není jen tak ledajaká socha,“ řekla Petra, když se Ted, natlačený na zeď, cpal za sochu, jako by něco hledal.
„Je to svatý Lokimagus Tvořivý. Minulý rok jsme se o něj trochu zajímali, a dovedlo nás to k dost překvapivým věcem.“

„Chceš říct, že ty ses o něj zajímala,“ ozval se Ted přidušeně.

Petra se zamyslela a přikývla: „Dost povídání.“

„Zpátky do dnů tvého otce,“ řekl Noah, když se Ted vysoukal za sochu. „Z hradu dříve vedlo šest tajných chodeb, ale to bylo před Bitvou. Po ní byla totiž velká část hradu opravena a všechny tyhle chodby byly zasypány. Vypadá to ale, že nám štěstí přeje a hrad sám od sebe vytváří nové chodby. Zatím jsme našli jen dvě, a to díky tady Petře a našim kamarádům z Havraspáru. Ta u Lokimaguse Tvořivého je jedna z nich. Všechno to tady je napsané.“

Noah ukázal na slova vyrytá do podstavce sochy: Igitur Qui Moveo, Qui et Movea.

Ozvalo se cvaknutí a Ted se triumfálně zachechtal. „Nikdy nevíš, kde se objeví příště,“ řekl z prostoru za sochou. Socha se se skřípěním napřímila tak moc, jak to jen její hrb dovoloval, sestoupila z podstavce a vyrazila křivou chůzí do chodby. Zmizela ve dveřích, které vedly do chlapeckých umýváren. „Co znamená ten nápis?“ chtěl vědět James, ale Uličníci se už urychleně soukali do úzké díry v podstavci. Noah se zašklebil a pokrčil rameny: „Když musíš, tak musíš.“

Chodba pod podstavcem vedla k nízkému schodišti s oblými schody, které Uličníci hlučně vyběhli a došli k bráně. Ted ji se skřípotem otvíral a mezerou nahlížel ven. Pak otevřel dveře dokořán a pokynul ostatním, aby ho následovali. Vyšli z malé boudy blízko něčeho, v čem James rozpoznal famfrpálové hřiště. V měsíčním světle se rýsovaly bledé vysoké tribuny.

„Chodba vede pouze jedním směrem,“ vysvětlovala Sabrina Jamesovi a Zaneovi, když běželi po famfpálovém hřišti směrem ke vzdáleným kopcům. „Když do té kůlny vejdeš normálně, bez toho, abys předtím prošel tím tunelem, zjistíš, že to je jen normální kůlna. Docela se to hodí, protože i když nás nachytají, nikdo nás nemůže pronásledovat zpátky skrz tunel.“


„Už vás chytili?“ zajímal se James a dál šel vedle ní. „Ne, ale tohle je poprvé, kdy to zkoušíme. Minulý rok jsme to jen objevili,“ pokrčila rameny, jako by chtěla říct: Ještě uvidíme, jak se to vyvrbí, že?

Ze tmy za ním se ozval Zaneův klidný hlas: „Co když ten svatý chlápek vykoná potřebu dřív, než se vrátíme?“ James se při tom pomyšlení otřásl; na tohle vůbec nepomyslel a překvapilo ho, že si na to Zane vzpomněl. Zdálo se, že by se docela hodilo najít na tuto otázku odpověď.
„To je otázka pro lidi z Havraspáru," ozval se co nejtišeji Noah, ale nikdo neodpověděl.

Po deseti minutách obcházení okraje řídkého, měsícem osvíceného lesa, všichni přelezli drátěný plot a stanuli na poli. Když Ted procházel kolem záhonu zarostlého křovím a plevelem, vytáhl z kapsy hůlku. James ho následoval a zpozoroval malou stodolu, jejíž okolí bylo úplně zarostlé. Byla rozpadlá, nakláněla se ke straně a celou ji porostla vinná réva.

„Alohomora,“ řekl Ted a namířil hůlkou na zrezlý zámek visící na dveřích. Zámek se žlutě zaleskl a z klíčové dírky vylezla zářící strašidelná ruka zatnutá v pěst. Vztyčený ukazováček mířící do vzduchu sebou několikrát káravě pokýval a pak zmizel.

„Takže ochranné kouzlo tu pořád je,“ oznámil jim šťastně Ted. Pohlédl na Petru, která přistoupila blíž a vytáhla něco z kapsy. James si všiml, že to je zrezivělý klíč.

„To napadlo Gennifer,“ řekl pyšně Horacius, druhý z Havraspárských. „Původně jsem to myslel jinak ale...“

„To vypadá zajímavě,” souhlasil Zane.

„Předpokládali jsme, že by žádné kouzelníky nenapadlo vyzkoušet něco tak nudného jako je klíč,“ vysvětloval Noah. „Použili jsme na tu stodolu kouzla pro odpuzování mudlů, ale stejně sem nikdo nechodí. Je to tu opuštěné.“

Petra otočila klíčem a vyhákla zámek. Dveře stodoly se otevřely překvapivě tiše.
„Dveře skřípají jen amatérům,“ řekl samolibě Damien.

James nakouknul dovnitř. V temnotě zadní části stodoly tam stálo něco velkého. Stěží mohl rozeznat, co to je, ale nejvíc ze všeho mu to připomínalo létající talíř.

„Hustý!“ vykřikl užasle Zane, kterému zřejmě také svitlo. „Vypustit Maketu! Máš pravdu, Jamesi. V Kouzelníku ze země Oz nic takového nebylo.“

„V kouzelníkovi odkud?“ zasyčel koutkem úst Ted na Jamese.

„Je to mudlovská věc,“ odpověděl James. „Tomu bychom nerozuměli.“



Frank Tottington se trhnutím vzbudil. Byl si jistý, že ze zahrady uslyšel nějaký hluk. Nevrle ze sebe strhnul pokrývku a vystrčil nohy z postele tak rychle, jakoby už očekával někoho, kdo ho bude otravovat.

„Hmm?“ zamumlala jeho žena ospale a vystrčila hlavu z peřin.

„Na zahradě jsou zas ti zatracení holomkové,“ prohlásil Frank otráveně a soukal se do svých bačkor. „Říkal jsem ti, že se v noci plížili po zahradě, pošlapali mi begonie a ukradli několik rajčat? Děti!“ odfrkl si. Hodil na sebe ošuntělý kabát, který mu vlál okolo kotníků, když se belhal dolů ze schodů a z věšáku na dveřích sebral brokovnici.

Prosklené dveře se rozlétly dokořán a třískly o zeď domu. Pak se z nich vyvalil Frank a zakřičel: „Tak jo, vy zmetci! Položte ta rajčata a vylezte sem na světlo!“ V jedné ruce výhružně zdvihl brokovnici.

Přes hlavu mu najednou přeběhl paprsek oslepujícího světla a ozval se slabý hukot. Frank strnul a namířil brokovnici ke zdroji světla. Pomalu zvedal hlavu a šilhal nahoru. Dlouhé vousy vrhaly stín na jeho kabát. Přímo nad ním se něco vznášelo. Těžko se dalo říct, jak je to velké. Bylo to něco kulatého a okraje byly ohraničené malými světélky. Pomalu se to otáčelo a zdálo se, že to klesá.

Frank zalapal po dechu a z ruky mu málem vypadla brokovnice. Rychle ustoupil dozadu, sebral zbytky odvahy a upřel zrak na stroj.

Talíř pomalu klesal, až přistál a hluk se utlumil. Frank nervózně drkotal jeho umělým chrupem, zavrávoral a podlomila se mu kolena. Z talíře se za hlasitého sykotu vyvalila pára a na straně se objevil poklop, po jehož obvodu vyzařoval úzký pruh světla, který se postupně rozšiřoval, jak se poklop vysunoval ven a měnil se v rampu.

V prudkém světle se rýsoval obrys nějaké postavy. Frank zalapal po dechu a pozvedl svou brokovnici. Rudě se zablesklo a Frank vylekaně vyskočil. Zmáčkl spoušť, ale nic se nestalo; Namísto spoušti totiž nahmatal malé tlačítko. Sklouzl pohledem na brokovnici a šokovaně ji pozvedl před sebe. Už to nebyla brokovnice. Byl to malý deštník s rukojetí z napodobeniny dřeva. Nikdy předtím takový deštník neviděl.

Frank se zhrozil, že se právě přimotal do nějaké mimozemšťanské záležitosti, a tak položil svůj deštník a padl na kolena. Postava na plošině byla malá a hubená. Měla purpurově zelenou pleť, velkou hlavu a mandlově tvarované oči, které byly proti prudké záři z poklopu špatně vidět. Scházela neohrabaně dolů z plošiny směrem k Frankovi a pak zakopla o okraj rampy. Klopýtala dopředu, roztáhla náruč a chtěla se na Franka vrhnout. Frank se zoufale škrábal zpátky, ale malá postava s obrovskou hlavou se potácela stále kupředu a zlomek vteřiny předtím, než se Frankovi zatemnilo, si s údivem všiml, že postava na sobě kromě jiného má i úplně normální zelený batoh, přehozený přes rameno.

Frank omdlel s velice pomateným výrazem.



Jakmile se příští ráno James probudil, očima začal slídit po neznámých věcech, které ho obklopovaly. Byl v posteli se čtyřmi závěsy, ve velké kulaté místnosti s nízkým stropem. Dovnitř pronikaly sluneční paprsky a osvětlovaly další postele, které byly neupravené a prázdné.

Pomalu, jako když sovy přilétají do svého hnízda, si vybavoval včerejší večer: Moudrý klobouk, portrét Buclaté dámy, která ho nechtěla pustit, Teda a ostatní Uličníky. Rychle se posadil, ohmatal si tváře, čelo a oči, a pak úlevou vydechl. Zdálo se, že vše je zase v pořádku.

Na postel vedle něj dopadly nějaké noviny. Titulek článku na nalistované straně hlásal: Místní muž tvrdí, že marťanská raketa krade jeho rajčata. James pohlédl nahoru. U jeho postele stál Noah Metzker a tvářil se otráveně.

„Zase to překroutili v raketu,“ řekl.